HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Aktuálně z cesty po Turecku aneb kouzlo covidového Orientu

Aktuálně z cesty po Turecku aneb kouzlo covidového Orientu

Už se vám někdy stalo, že jste přišli na památku zapsanou na seznamu UNESCO, a byli jste tam jediní? Nám se to v minulých třech týdnech stalo hned několikrát. A věřte mi, že je to nádherný pocit…

Řekněme si na rovinu, že východní Turecko, kam jsme se začátkem listopadu s CK Livingstone vypravili, není zrovna vyhlášená turistická destinace. Což je škoda, protože podle mě je tento kus světa naprostá pecka.

Pravidelné online zpravodajství o cestování v době Covidu sleduj na hedvabnastezka.cz/zase-cestuj!

Cesta starobylým světem

Naše cesta začala v Diyarbakiru, pomyslném hlavním městě tureckých Kurdů, postaveném z černého kamene nad kroutícím se Tigridem. V dalších dnech jsme pokračovali podél syrských, iráckých, íránských, arménských a gruzínských hranic až do Trabzonu na pobřeží Černého moře. Měli jsme možnost pozorovat měnící se kulturní vlivy v příhraničí, populace i dialekty, ale také kuchyni a památky. A že těch památek bylo. Přeci jenom, tento kus země je kolébkou mnoha kultur a civilizací – mluvíme o starověké Mezopotámii!

Dvě nejúžasnější místa naší cesty byla bezpochyby Nemrut Dagi a Ani, obě zapsané v UNESCO. Nemrut Dagi, monumentální hrobka krále Antiocha Kommagenského u města Sanliurfa, přitahuje návštěvníky svou majestátností. Obrovské hlavy starověkých bohů němě zírají z vysokého kopce, pod jehož vrcholkem král odpočívá. K naší smůle jsme zde byli za jediného opravdového deštivého dne, který nás stihl. Na kopec se dá nicméně vyškrábat i s deštníkem a kouzlo místa to nijak nezmenší. Při návštěvě Ani, starého hlavního města Arménské říše, opuštěného v 17. století, jsme měli větší štěstí. Popravdě, čekala jsem v 9. ráno mrazíky a jinovatku. Byli jsme přeci v horách, takřka na dohled Araratu. Nakonec jsem ale po rozlehlém městě duchů běhala v tričku. Zářivě modrá obloha vytvořila dokonalé ráno mezi ruinami. I s krátkou opalovačkou nad hlubokým hraničním údolím to byl doslovný ráj na zemi.

Zapomenutý východ

Východní Turecko je destinací, kam zavítá jen málo Evropanů – za dva týdny cesty jsme jich potkali asi sedm. Při mých minulých návštěvách za dob bez covidu toto číslo nebylo větší. S jazyky je tu tedy problém. Mimo hotely se domlouvám arabštinou a mizernou kurdštinou, o něco výše pak rusky. Vždy to nějak jde. Lidé jsou zde úžasně laskaví. Čas zdarma je minimem. Bezplatné ochutnávky jsou každodenním chlebem cestovatelů. A to i bez společného jazyka.

Krajinu, kudy kdysi vedla frekventovaná Hedvábná stezka, zdobí mnoho pevností, obrovských a rozlehlých, či takřka absurdně nepřístupných, které bránily zájmy vládců a kupců. Města, stojící na svém místě už tisíciletí, skrývají mnoho příběhů. Například Sanliufra a Harrán vypráví příběh o biblickém Abrahámovi, který zde vyrůstal a žil. Jeho svatyně je místem obrovského uctívání a cílem mnoha poutníků. Navštěvujeme i Hasankeyf, obrovské jeskynní město, které v únoru pohltila přehrada. Plavba na lodi je magická i smutná zároveň. Zbytky města jen chabě připomínají jeho dny slávy.

Při cestě podél hranic východu je Ararat dominantou celé hodiny.
Při cestě podél hranic východu je Ararat dominantou celé hodiny.

I krajina východu je strhující. Od rovinatých plání na syrském pomezí přejíždíme do vulkanického okolí jezera Van, kde pozorujeme sníh na téměř čtyřtisícových horách. Jak postupujeme na sever, do kraje, kde se Anatolie setkává s Kavkazem, objevují se hluboké lesy. Cítíme se téměř jako doma. Je zde ještě stále zeleno a hory přímo volají po batohu a pohorkách. Když krajina klesá k Černému moři, kopce začínají zdobit čajovníková pole, která zde vznikala v polovině minulého století. Právě díky těmto polím v oblasti Rize je Turecko největším konzumentem čaje na světě. Zelené kopce prudce spadají do moře a ukrývají úžasná místa, jako je klášter Sumela, podobný tibetským klášterům. Restaurátoři nám jej nicméně povolují pozorovat jen zdálky. Poslední den tedy zakončujeme v lázních a u piva, jak se na Čechy patří.

Jak se Turecko vypořádává s covidem?

Každá provincie v zemi má své vlastní pravidla, nicméně platí povinnost nošení roušek ve vnitřních prostorách. Mnoho lidí to ale samozřejmě nedodržuje. Restaurace, kavárny, bary, jsou normálně otevřené a covid zde připomínají jen roušky nošené zaměstnanci a všudypřítomná dezinfekce. Na té Turci vůbec nešetří. Kromě té klasické smrduté evropské, na kterou jsme zvyklí, mají ještě vlastní, které se říká „cologne.“ Začátkem pandemie byly její zásoby téměř vyprodány. Tento tradiční způsob vonění a dezinfekce rukou existuje v zemi už pár staletí a rozšířila se informace, že ničí covid. Zásoby okamžitě zmizely. Teď jsou ale obchody opět plné a takřka každá restaurace a hotel jej mají hned u vstupu, někdy i vedle té evropské. Výhoda cologne je ta, že tak silně nevysušuje ruce a výrazně lépe voní. Nevýhodou je nižší účinnost proti virům. Volba je tudíž na uživateli.

Řada hotelů, zejména těch solidnějších, také využívá bezpečnostní známku, kterou se hlásí k dodržování zvýšených hygienických předpisů. Minimálně teplota je ale měřena ve všech ubytováních. Někdy také v restauracích, muzeích, lázních či obchodních centrech a trzích. Předpisy ale nejsou jednotné, a tak co platí někde neplatí jinde. Žádný chaos ale nepanuje, u vstupu si vždy přesně řeknou, co chtějí.

Zatímco v Istanbulu nosí roušky na veřejnosti takřka všichni, na východě je to jinak. Některé města, jako například Mardin nebo černomořské pobřeží, jsou takřka orouškovaná, v jiných je to třeba padesát na padesát. Je ale vhodné ji mít vždy alespoň v kapse – občas některý angažovaný strážce zákona požadavek na roušky vznese. A někdy se to stane i na checkpointu v případě soukromého auta s více lidmi uvnitř při přejezdu hranice provincií.  

Prázdné istanbulské ulice

Když zájezd skončil, dovolila jsem si na pár dní zůstat sama v Istanbulu. Ani za covidu nejsou jeho ulice liduprázdné, ale davy turistů zmizely. Žádné fronty do památek, i ve slavné Hagii Sofii si člověk připadal jako ve svatostánku, a ne v turistické „masovce.“ Nicméně přiznám, že mi vlastně bylo Turků trochu líto, když jsem viděla prázdné restaurace čekající na turisty. Živobytí mnoha lidí zažívá těžké časy i tady, a tak na ulicích přibylo naháněčů a nabízečů, ale vždy ve vší slušnosti. Já jsem ale v prvé řadě duší historik, a tak jsem byla nadšená z možnosti vyfotit si interiéry paláce Top Kapi zcela bez lidí.

Modrá mešita je jednou z dominant Istanbulu.
Modrá mešita je jednou z dominant Istanbulu.

Podzim je zde nádherný. Listí pomalu hnědne, na pobíhání po venku stačí mikina (a pro jistotu deštník) a elegantní platany krásně dokreslují jemnou osmanskou architekturu hlavního města. Istanbul nabízí mnoho panoramat a výhledů, na které by mohl člověk zírat celé hodiny. Užít se dají i ze střech kaváren, kde se konečně nemusí čekat na volný stůl. Volné jsou takřka všechny a popravdě nevím, jestli zde ceny klesly (protože do „lepší“ restaurace v hlavním městě jsem si nikdy nezašla), ale ceny jsou přijatelné a ani zdaleka nepřipomínají ceny lepších podniků v centru Prahy. Na druhou stranu, většina obchodů v centru města se chlubí cedulemi „sleva,“ což činí nákupy zde velmi snesitelnými. Nebudu lhát, v den odjezdu si odvážím 14 kilo navíc v kávě, sladkostech, knihách a dárcích pro přátele. Vánoce mám teda vyřešené a další rok snad repete, třeba už bez roušek na ulicích!

Lenka Hrabalová je průvodkyní CK Livingstone

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: