HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Korsická GR20, jedna z nejlepších turistických stezek na světě, očima holky s krosnou

Korsická GR20, jedna z nejlepších turistických stezek na světě, očima holky s krosnou

Korsická GR20 je jedním z nejdrsnějších, nejprofláklejších a nejkrásnějších treků v Evropě. Tělocvična pod širým nebem, která z vás vymáčkne i poslední kapku potu, bouldrovka, která ověří vaše odhodlání, rovnováhu, sílu, zdatnost a protáhne vám každý sval v těle.

Ačkoli se jedná o trek, který chodí v hlavní sezóně stovky lidí denně, na vrcholcích překrásných hor, které lemují tuhle cestu, je prázdno. A to je škoda. Protože jít GR20 a nelézt po kopcích kolem je jako jíst francouzský sýr a nepít k tomu francouzské víno. Něco velmi důležitého vám zkrátka uniká…

Korsiku jsem za svůj život stihla poznat už poměrně důkladně. Poprvé v červenci 2011 s partou, kdy jsme přešli větší část severní trasy a trochu v oblasti lezli. Celé jsem to dala v trekových sandálech, protože jiné boty jsem s sebou neměla. Docela to fungovalo, ale radši to nezkoušejte. Podruhé jsem vyrážela sama v květnu 2013 a v pohorkách. Začínala jsem na jihu v Conca a chtěla jsem přejít celou GR20. Počasí tomu ale nepřálo, zastavila mě sněhová vánice u Vizzavony. Kromě jižní části GR20 jsem tehdy dala ještě trek Mare a Mare Nord a pár severních etap GR20 u Calenzany.

Loni jsem se vrátila potřetí. Na začátku června, pevně rozhodnutá přejít ji tentokrát celou. Natěžko, s vlastním stanem, vařením a jídlem. Ještě na pevnině mě sice okradli v hostelu ve Florencii a vlastní blbostí jsem si zničila svůj nový stan, ale ani to mě nezastavilo a GR20 jsem dokončila. A dokonce jsem cestou opět vylezla na spoustu pěkných kopečků.

Co čekat od francouzské krásky

Proč vyrazit trekovat zrovna na Korsiku? Za dost dobrý důvod považuji, že se jedná o nejkrásnější ostrov ve Středomoří a možná dokonce na světě. Vysoké hory, čisté pláže, malebné horské vesničky i přístavní městečka, skvělé víno a francouzské delikatesy. Snad nikde jinde nenajdete na tak malém kousku země všechno, co by člověk čekal od dokonalé dovolené. Celá Korsika je propletená hustou sítí značených tras, podnikat můžete jednoduché půldenní výlety i náročné celodenní túry. Ale to, co mě osobně mnoho let lákalo úplně nejvíc, je přejít celý ostrov po známé GR 20.

Celý trek měří přibližně 170 kilometrů, má 16 etap a dá se rozdělit na dvě části. Jižní je malebnější, jednodušší a kratší. Vede z Conca do Vizzavony a pohodlně se dá stihnout za 5–6 dní. Severní etapa z Vizzavony do Calenzany vede přes vysoké hřebeny, je náročnější, drsnější, surovější a skalnatější. Jejich deset etap si můžete užít během deseti dnů a ve volných chvílích lézt po lákavých kopcích, které tuhle trasu lemují, nebo následovat jen její červeno-bílé pruhy a dorazit do cíle za 6–8 dní. Ultramaratonský rekord na trase činí 31 hodin.

Kde a kdy začít?

GR20 se obvykle chodí od června do září. Existuje ale i zimní skialpová hardcore varianta. Období jarního tání moc vhodné není. Pokud chcete vyrazit po polovině května, může to být dobrá volba, na trase bude mnohem méně lidí, ale vezměte si mačky a cepín, a to myslím úplně vážně. Bez maček a útočných zbraní v každé ruce bývají severní etapy GR20 v květnu obvykle neprůchozí. A mačky, nebo aspoň nesmeky, se můžou hodit i v první polovině června.

Hodně sporů se vede na téma, jestli jít ze severu, nebo z jihu. Třikrát jsem vyrážela z jihu, argumenty pro mě jsou jasné. Sluníčko vám celou cestu svítí spíš do zad, než do obličeje, tímhle směrem chodí méně lidí a hlavně – úvodní severní etapy jsou hodně brutální. Mnohem radši si je nechám na konec, kdy už je tělo zvyklé na každodenní zátěž a batoh ztratil polovinu váhy. Začínat na severu může mít smysl zkraje podzimu, abyste utekli prvnímu sněhu.

Dělení vítězů s poražených

Pokud se rozhodnete začít na severu, vězte, že lidé, kteří tu začínají, se dělí do tří skupin. První, říkejme jim Borci, dají první etapu za 4,5 hodiny, a protože přicházejí na refuge Ortu di u Piobbu už kolem poledne, neváhají rovnou pokračovat na refuge de Carrozzu, kam dorazí během dalších pěti hodin. Jsou v pohodě, ráno vyrážejí ještě za svítání na další etapu a celý trek dokončí dřív, než si jejich tělo stihne všimnout, že už vyšli.

Druzí, říkejme jim Odpadlíci, silou vůle překonají etapu č.1 za 10–12 hodin. Skoro je odrovná, sáhnou si na dno, ale dají to a jsou na to pyšní. Přeci jen 1700 výškových metrů do kopce s těžkým báglem, sem tam nějaké to lezení a řetězy, to není jen tak. Druhý den ráno vstanou a vydají se na etapu č. 2, plní optimismu, protože tahle má být snadná. Etapa č. 2 je ale naprosto odrovná, jdou to 10–15 hodin, ke konci se spíš plazí a touží už jen po posteli, jídlu a teplé sprše. Etapa č. 2 umí být hodně zlá. A tak na refuge de Carrozzu Odpadlíci končí.

Do třetí skupiny, říkejme jim Průměrný hiker, patříme my ostatní. Pokud chcete mít dobrou šanci, že dokážete ujít celou trasu GR20, měli byste zvládnout první etapu pod 8 hodin, druhou pod 9. Anebo můžete začínat na jihu jako já, tam je rozjezd pozvolnější, a troufám si tvrdit, že s dostatečným odhodláním zvládne Jižní část téměř každý. Nicméně – nepodceňujte to a vstávejte brzy. Vedro přes den může být váš největší nepřítel.

Teplá sprcha se vždycky hodí!

Ještě se hodí zmínit, že stanování a bivakování v horách mimo vyhrazená místa v kempech či u salaší je podél celého treku přísně zakázáno. Vzhledem k množství lidí, kteří se o GR20 pokoušejí, je tento zákaz zcela na místě. Na začátku a konci každé etapy stojí chata (refuge) a u ní kemp. Poplatek za nocování ve vlastním stanu je 7 euro/osoba, některé chaty nabízejí jejich stany k pronájmu za 28 euro/2 osoby nebo mají vnitřní noclehárny za 14 euro/osoba. Pokud nemáte vlastní stan, potřebujete rezervaci postele v noclehárně v dostatečném předstihu. A taky špunty do uší.

U každé chaty najdete zdroj pitné vody, záchody (občas bizarní a leckde jen jeden či dva) a sprchu (většinou teče ledová, až na pár výjimek – teplou vodu mají v kempu v Calenzana, v Col de Verghio, ve Vizzavoně, v refuge de Capannelle, v Col de Verde, v Conca, a když máte štěstí a přijdete včas, tak i v Haut Asco či v bergerie de Ballone). V každé refuge je také možné koupit si snídani za cca 8 euro/osoba, polopenzi nebo plnou penzi – nic z toho jsem nikdy nevyužila, takže nemůžu referovat o kvalitě jídla. Čerstvý a křupavý chleba mají všude ke každému jídlu, ale pokud nechcete platit za snídani či oběd a jen si koupit chleba s sebou, prodají vám obvykle pouze světlý toastový balený v plastovém pytli.

GR20 je nádherná a drsná. Pokud se pro ni rozhodnete, připravte se na možnou nepřízeň počasí, na lezecké pasáže, bolavé nohy, intenzivní kontakt s přírodou a božské výhledy. Držím vám palce a přeji příjemnou zábavu.

Kateřina Krejčová ráda jezdí stopem, bydlí u místních obyvatel a leze na vysoké kopce. Mezi zdolanými vrcholy má Mont Blanc a šestitisícovky Stok Kangri, Kang Yatze a Huayna Potosí. Přešla Pyreneje po GR11 a jelikož jí to nestačilo, pokračovala po Svatojakubské cestě až na mys Finisterre. Trekovala v Himálajích a v zapadlé vesničce v Ladáku učila děti matematiku. Nejradši má ty kouty světa, kde celé dny nepotká žádného turistu a může si chodit krajinou, kudy se jí zachce. Její nejdelší cestou byla šestnáctiměsíční Cesta kolem světa, o které ráda vypráví a vydala knihu Pozpátku Kolem zeměkoule. Více informací najdete na www.facebook.com/zcestykolemsveta a www.zcestykolemsveta.cz.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: