Jídelní orgie v Amritsaru

Na konci listopadu 2008 jsme navštívili město Amritsar v severoindickém státě Pandžáb. Amritsar je nejen hlavním městem Pandžábu, ale je také považován za hlavní město sikhismu, náboženství, které má po celém světě asi 19 miliónů přívrženců, z toho v Indii 18 miliónů. Pulsujícím srdcem sikhismu a potažmo i Amritsaru je komplex tzv. Zlatého chrámu. Samotný chrám je přístupný po mostku přes vodní plochu čtvercového půdorysu. Tuto posvátnou vodní nádrž ze všech stran obklopují další budovy k Zlatému chrámu přidružené, vytvářejí tak jakési nádvoří (z něhož ovšem převážnou část tvoří voda) a oddělují tak toto posvátné místo od zbytku města. Vejdete-li na toto prostranství, ocitnete se v úplně jiném světě, ve světě zdánlivě zcela autonomním, žijícím si svým vlastním životem. My jsme tam vstoupili jednoho krásného podzimního rána, nad chrámem právě vycházelo Slunce, z ampliónů se nesly jejich typické zpívané modlitby, ze všeho vyzařoval neskutečný klid a pokora. Magickou atmosféru dokreslovali ti nejúžasnější, nejbarevnější a zároveň nejmilejší a nejusměvavější lidé, jaké jsme kdy potkali. Téměř všichni na nás tak podivně „krásně“ koukali, tak zkoumavě, obdivně, přátelsky, skoro až jakoby trochu zamilovaně, že jsme si najednou přišli jak v jedné z pohádek Tisíce a jedné noci.

Při obdivování Zlatého chrámu jsme na sobě neustále cítili zvídavé pohledy Pandžábců. Ti smělejší se s námi pokoušeli dát do řeči, většina však angličtinou nevládla, a tak nezbylo, než se spokojit s potřesením rukou, s trochou rozpačitých, ale vřelých úsměvů nebo se společnou fotkou. Během hovorů s těmi několika málo angličtinou vládnoucími jedinci (kolem kterých se vždy zakrátko vytvořil zástup zvědavých kolemjdoucích) jsme mnohokrát z jejich úst slýchali opakující se slova chvály na tamní vyhlášenou vývařovnu – Guru Ka Langar neboli Langar community kitchen. V komplexu Zlatého chrámu, v budově svými minarety připomínající mešitu jsme skutečně nalezli onu slavnou jídelnu. Starousedlíci nám tvrdili, že prý je otevřena 24 hodin denně nepřetržitě posledních 400 let. Každý den nasytí 30-40 tisíc strávníků a to zcela zadarmo!!! Nakonec jsme se tam přeci jen rozhodli vkročit, ne snad kvůli ceně, jídlo v Indii je opravdu levné, vydatný oběd bez masa lze pořídit za 20-30 Kč, zavítali jsme tam jednak z čiré zvědavosti, ale hlavně díky opakovanému naléhání domorodců a jejich básnění o unikátnosti tamní kuchyně. Místní nás tam totiž doslova dostrkali, houfně doprovodili až „ke stolu“ (jí se na zemi) a ochotně nás zasvěcovali do tajů této chlouby města. Přiznávám, přemlouvání jim velkou práci nedalo, vyfasovali jsme tedy tác a šlo se na to.

Školní kuchařky zvyklé vařit tak říkajíc „ve velkém“ by se asi nestačily divit. Byli jsme vehnáni do sálu o velikosti hokejového kluziště, kde byly podélně na zemi přes celou místnost nataženy úzké koberečky, na které místní uvaděči houfovali a řadili příchozí davy. Rázem jsme seděli uprostřed dlouhé řady, před námi tak metr a půl prostor jako ulička, aby mohli „číšníci“ nosit jídlo, proti nám stejná zdánlivě nekonečná řada hladových krků, všichni poslušně naskládaní tak, aby bylo zužitkováno každé místečko prostoru, každý s tácem, miskou a lžící. Takových nekonečně vypadajících dvojřadů tak deset, to vše po délce toho hřiště, to samé nad námi ve druhém patře. Hned, jak si člověk sedl (a s ním v tu stejnou chvíli dvacet dalších, za patnáct sekund dalších 20, atd…těžko si člověk dokáže představit ten fofr), tak začali tou uličkou před vámi pobíhat mladí hbití číšníčci (krmiči prasat by se dalo říct) a každému z kýblu kydali na tác několik druhů dobrot. Rychlost kydačů, jejich přesnost v míření na cíl i výška, ze které „servírovali“ se u výrazně kus od kusu lišila. Nám zůstal v paměti šampión, který s naprostou přesností dokázal naplnit 63 talířů za 60 sekund! Všechno to probíhalo takovým kvapíkem, že nebyl čas, ptát se, kdo je kdo a člověk se musel pustit do jídla, které přibývalo a přibývalo do té doby, než jste neřekli, že už teda stačí. Na upejpání se tu nehrálo. Pokud jste příliš brzy řekli, že už nemůžete, sklidili jste od jídlonošů pohled podobající se pohledu maminky, když jejich ratolest odmítá pěkně papat, naopak, když jste si počtvrté přidali, tak jste se rychle stali jejich oblíbenci a vydobyli jste si patřičný respekt a uznání. Jelikož jsme se s tím jedením na tamní poměry asi trochu loudali, tak jsme většinou dojídali právě ve chvíli, kdy už všichni odnášeli prázdné talíře a do uličky před námi vjížděl takový ten vůz, jaký se používá na stadionech na úpravu ledu, jen o trochu menší, a čistil žrací plochu pro další barevný vousatý dav. Po jídle jsme hodili pár drobných do dobrovolné kasičky, protože to jídlo, ačkoliv bylo podáváno tak trochu „na surovo“, bylo možná nejlepší, jaké jsme za ty dva měsíce v Asii jedli a protože nás ten systém opravdu fascinoval. Hezké na tom všem kromě konečně plných žaludků je také to, že tu nikdo neuvažuje tak…tak „česky“, řekl bych. Nikomu nevadí, že se bohatí bílí chodí najíst zadarmo na úkor chudých Indů. Naopak všichni působí dojmem, že jsou hrozně rádi, že nás tam, exoty jedny, mají a že nám všem dohromady společně spokojeně kape vynikající kokosová mléčná rýže od pusy na podlahu, jak se tak na sebe všichni vzájemně při jídle křeníme.

Zdálo by se, že se všichni nažrali a pohádky je konec, ale tím náš příběh z jídelny nekončí. Při odchodu z jídelny jsme si všimli desítek a stovek lidí, kterak sedí v kroužcích, tlachají, smějí se a přitom tu loupou česnek, tu krájí jabka, tu vydlabávají hrášky z lusku…Bylo nám vysvětleno, že to jsou všechno dobrovolníci a že v podstatě celá tahle kuchyně s výjimkou pár profesionálních kuchařů funguje na principu dobrovolnictví, že si to lidi vlastně celé připraví sami. A protože jsme nebyli žádní klienti, jídlo nám chutnalo a z těch loupačských a kráječských partiček byla cítit tak pozitivní nálada, že jsme nelenili, vyprosili si nožíky, zasedli k dědulům a babčám a už jsme čtvrtili jabka a klábosili, co že se kde v které vsi událo nového, vyslechli nejnovější vousaté pandžábské anekdoty a tak celkově se príma sociálně družili. Samozřejmě jsme si zas nerozuměli téměř ani slovo, tak opět nezbylo než se jen křenit, zubit a culit. Snažili jsme se dopídit toho, jak je možné, že to všechno takhle funguje, kdo to všechno platí, jak je možné, že tu platí principy solidarity a vzájemné pomoci, nechápali jsme, kam se poděly všechny tržní mechanismy, dožadovali jsme se vysvětlení tohoto zázraku, této zdánlivé oázy. Těžko jsme lámali jazykovou bariéru, nicméně v zásadě jsme pochopili asi tolik, že ona vzájemná pomoc na principu dobrovolnictví vychází z náboženských motivů, že je „tak psáno“ v jejich posvátných knihách, že nemá cenu nad tím příliš přemýšlet, protože tak je to prostě správně. Amen, budiž tedy, ale kdo to platí? Platí prý zase všichni, snad prý z veřejných daní, o zajištění konkrétních pokrmů během jednotlivých dní se prý dělí všechny politické strany. Opravdu netradiční pojetí předvolebního gulášku…

Přiznám se, nepochopili jsme ten systém úplně, nicméně ať je to, jak chce, strávili jsme s nožíkem v ruce mezi těmito příjemnými dobrovolníky několik hodin a jen jsme se radovali, že jsme na světě. I jim se naše přítomnost nadmíru líbila, cizinec totiž občas do jídelny zavítá, v lepším případě přihodí do kasičky, ale aby s nimi zasedl k práci, to se už prý dlouho nestalo. Pomáhali jsme, seč nám síly stačily, nicméně stejně jsme jejich pracovní produktivitu spíš brzdili, neboť se kolem nás co chvíli tvořil dav zvědavců, stále nás někdo prosil o fotku a hrdě pózoval, ať už se svými kamarády nebo s námi, evropskými raritami. Chtěli se fotit prostě všichni. Vždycky jsme někoho zvěčnili a už nás tahalo pět dalších, že ještě k jejich česnekoloupačskému kolečku se musíme vypravit a že do kuchyně k obřím hrncům musíme a že k automatické výrobně placek jediné na světě musíme a se mnou se vyfoť a tamhle ještě kamaráda a ….uf. Ačkoliv jsou Sikhové úžasně fotogeničtí a milí, po pár hodinách toho už bylo moc a spoustu z nich už jsme museli odmítat. Když k vám ale přijdou dva staří vousatí (jak jinak, vousatí tam jsou všichni) sikhští bojovnicí v zářivě modrém hábitu a neméně zářivě oranžovém turbanu, ozdobení svými typickými atributy, z nichž vyčnívá meč za pasem, ukáží na foťák a na jednoho z nás a pohledem zaškemrají o společné foto, tak prostě nemůžete couvnout a s radostí jim splníte jejich dětinské přání. Oni se pak zachechtají na tu pidifotečku na displeji digitálního foťáku, podají ruku, poplácají po ramenou, jakoby chtěli říct: „I ty jeden lišáku!“, a spokojeně rozesmátě mizí v davu a přitom si ještě dlouho vyprávějí o tom srandovním setkání a smějí se sami sobě navzájem, jakou měl ten druhej na fotce ránu, veškerá bojovnická důstojnost ta tam.

I my jsme si o Zlatém chrámu a jeho svérázných návštěvnících po odjezdu z Amritsaru ještě dlouho povídali. Z míst, která jsme kdy navštívili, mělo toto asi nejvýraznější genius loci, nabité neskutečnou pozitivní energií.