HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

I dobrodružná cesta stopem napříč válčícím Súdánem se dá přežít, není to ale pro každého – část II.

I dobrodružná cesta stopem napříč válčícím Súdánem se dá přežít, není to ale pro každého – část II.

Už poslední kilometry před súdánskou hranicí z etiopské strany napovídají, že přijíždíme do jiného světa. Nejen kulturně, nábožensky, politicky a historicky, ale také geograficky.

První část cestopisu si přečtěte ZDE

Po třech dnech příjemně strávených Al Qadarifu míříme stopem do Chartúmu, hlavního súdánského města na soutoku Modrého a Bílého Nilu. Stopování jde velmi dobře. Na čtyři stopy se za pouhý den dostáváme až do Wad Madaní. Poslední z řidičů, jménem Wahdi, nás zve na noc k sobě domů. Neodmítáme.

Večer se o nás Wahdi příkladně stará. Jeho sympatická žena připravila pro celou rodinu velkou mísu kus-kusu a i my jsme přizváni ke společnému stolování. Súdánci večeří zásadně společně. Dokud se nesejde celá rodina, nikdo nezačne jíst. Společná večeře je rodinný rituál. Sedíme na zemi, na modrých kobercích. Každý má měkký polštář, aby si mohl oddychnout v pololeže. Ke kus-kusu se nalévá čaj a káva. Dlouho do noci diskutujeme o Africe, o Súdánu, jeho současných problémech i radostech a zejména o víře.

Následující den pokračujeme stopem směrem do Chartúmu. Další překvapení, které Súdán servíruje, je kvalitní asfaltová silnice, po které jedeme. Po mnoha tisících kilometrech po afrických cestách necestách nevídaná věc. Po dodávce, která nás přiblížila k městu Al Hilaliya, stopujeme moderní autobus. Je to asi linka jezdící mezi Chartúmem a Wad Madaní. Řidič nemá nejmenší problém s tím, že jsme stopaři a bere nás zadarmo. Při zastávce na krátký odpočinek čelíme pozvání na vodní dýmku a čaj ode všech cestujících. Odmítnout je sice neslušné, ale nemůžeme v tomto vedru vypít tolik čaje a kávy, aniž bychom za to zaplatili zástavou srdce.

Mladý Chartúm

Odpoledne přijíždíme do Chartúmu. Právě tady začal konflikt, který eskaloval do hrozivých rozměrů v Dárfúru. Situace v Dárfúru je strašná. Netvrdím, že moje skryté dobrodružné já by se tam nechtělo podívat. Chtělo a také si už zjišťovalo možnosti, ale naštěstí pro to rozumnější já se tam bez zvláštního povolení nelze dostat. Stejně je tomu s oblastmi, kde probíhá občanská válka, na jihu země.

Ubytováváme se v příjemné ubytovně v centru města. Chartúm je město mladé, do současné podoby v koloniálním stylu vybudované až v 19. století. Není to ošklivé město, i když by bylo co zlepšovat. Odkládáme si batohy do pokoje a vyrážíme do ulic na vodní dýmku a zaslouženou kávu. Už po několika desítkách minut strávených v Chartúmu máme pocit, že nás někdo sleduje a brzy zjišťujeme, že asi nejsme daleko od pravdy. Mahmoud Marro, který nás právě pozval na vodní dýmku do malé pouliční kavárny, nás důrazně varuje před lidmi, kteří mají na starosti nábor do teroristických organizací. Říká, že už nás určitě sledují a pravděpodobně nás osloví. Kdyby se prý pořádně rozkoukal kolem sebe, určitě by je poznal.

Dočetli jsme se, že v roce 1991 se do země přesunul Usáma bin Ládin se svou organizací a začal podporovat penězi i mocí vládnoucí garnituru. Ze země byl vypovězen v roce 1996 po tom, kdy letadla americké armády zaútočila na súdánskou chemickou továrnu, kde se údajně pokoušel vyrábět chemické zbraně. Od té doby jsou tady aktivní buňky několika nejnebezpečnějších organizací. Verbování cizinců je pro ně prý velmi žádoucí, potřebují se infiltrovat.

Co se vlastně děje v Súdánu?

Opravdu nevím, co si vlastně o Súdánu myslet. Na jedné straně nezpochybnitelné zlo panující v některých jeho částech a mnohá varování podložená fakty, na druhé straně přátelští a pohostinní lidé, kteří se nám průjezd zemí snaží maximálně zpříjemnit a varovat nás před reálnými hrozbami. V Chartúmu bychom se nechtěli příliš dlouho zdržovat, ale další cesta bude náročná. Mezi Chartúmem a Wádí Halfou, hraničním přechodem do Egypta, se rozprostírá 500 kilometrů nehostinné pouště.

Nelze si představovat fotogenické oázy jako v dunách v okolí marocké Merzougy. Toto je pustina, která si už vyžádala mnoho životů. V kavárně jsme ale zjistili, že z Chartúmu do Wádí Halfy jezdí vlak. Nechce se nám tomu věřit, protože na afrických mapách už jsme viděli více železničních drah, které ve skutečnosti nikdy neexistovaly, nebo už je zavál písek, případně zarostla divoká džungle. Místní ale svorně tvrdí, že vlak opravdu jednou týdně jezdí.

Vracíme se na pokoj, když nás na recepci zastavuje majitel ubytovny. Vysvětluje nám, že se tady na nás vyptávali nějací lidé a chtěli se podívat do našeho pokoje. Řekl jim, že nemá klíče, protože jsme si je odnesli, ale příště už je bude muset pustit. Má z nich strach a nechce dopustit, aby se stalo něco jemu nebo jeho rodině. Prosí nás, abychom se ubytovali jinde. Chápeme to. Okamžitě balíme batohy, a když už jsme sbaleni, jedeme stopem rovnou na vlakové nádraží, které je poměrně daleko od centra.

Poslední auto, které jsme před nádražím stopli, řídí sympatický třicátník Mahmoud. Je to architekt, navrhoval několik budov v Chartúmu a v Omdurmanu. Vyprávíme mu ve zkratce naši cestu Afrikou. Mahmoud se diví, že jsme ještě živí a důrazně nám doporučuje, abychom pokračovali vlakem a rychle se dostali do Egypta. Dokonce žádá, abychom mu to slíbili. Nakonec si na to podáváme ruku a jak později zjišťujeme, podání ruky v Súdánu hodně znamená. Je to jako uzavření smlouvy, přičemž její porušení je nemyslitelné.

Pouště, polopouště, deštné pralesy, pohoří, řeka Nil, velboudi, arabská guma, ropa a pyramidy. To vše a mnohem víc skrývá země, kde se střetávaly a střetávají dva světy. Chcete vědět víc? Přečtěte si text Expedice Súdán – As-Salamu alaykum, khwadja!

Přijíždíme na nádraží. Je to poměrně zánovní budova se spoustou lidí. Mahmoud jde s námi, aby zjistil, jak je to s odjezdem vlaku. Dlouze diskutuje s jedním z vojáků u okénka, kde asi prodávají jízdenky. To je ale zavřené. Chvíli to vypadá, že se hádají, ale nakonec si podávají ruku.

„Vlak odjíždí zítra ráno, ale je už plný. Další jízdenky nejsou. Ten muž v uniformě se jmenuje Ibrahim. Zaručil se mi, že vás do vlaku dostane. Hodně štěstí a opatrujte se,“ sděluje nám Mahmoud.

„Díky, ale…“ snažím se odpovědět, nicméně Mahmoud mě přerušuje zvednutím ruky.

„Věřte mi, že pro vás v Chartúmu není bezpečno. Musíte odjet,“ ukončil Mahmoud.

Tři stupně tolerance

Tiskneme si ruce a Mahmoud odchází. Mezitím k nám přišel Ibrahim. Představuje se nám a odvádí nás do místnosti, kde můžeme přespat. Vlak pojede v šest hodin ráno. Jak to, že se o nás ti lidé tak starají? Jinde v Africe si dělali starosti s tím, jak nás nejlépe okrást nebo alespoň ošidit, ale tady je všechno naopak. Celou noc přemýšlím o toleranci, která jinde v Africe tolik chybí. Že právě v Súdánu, kde zuří dvě naprosto šílené války, potkám tolik lidí, kteří mě inspirují v myšlení o toleranci, je další z nesčetných překvapení, která tato země přináší.

Často se v naší kultuře setkáváme s tolerancí jednostrannou. Sám ji nazývám tolerancí prvního stupně. Člověk druhého vyslechne, ovšem předem si o druhém myslí své (často jej hodnotí podle sebe) a vlastně jej neposlouchá. Druhým stupněm bych označil vyslechnutí druhého bez předem hotových odpovědí. Vyslechnutí s názorem, to jistě, ovšem s ochotou svůj názor pozměnit, pokud k tomu bude rozumný důvod.

Opravdová tolerance, která lidi sbližuje, má podle mého názoru minimálně tři stupně: za prvé neodsoudit druhého podle vnějších znaků a zastavit se, za druhé vyslechnout jeho názory bez předem hotových odpovědí a za třetí přijmout jeho jinakost, možná přehodnotit vlastní pohled na druhého nebo na jeho názor, ale bez ztráty vlastní identity. Vlastní identita je podstatná pro skutečný vztah. Tolerancí identitu nemáme ztrácet, ale pěstovat, obohacovat, zušlechťovat… I to podle mého názoru říká Súdán, v médiích prezentovaný jako země, která slovo tolerance vůbec nemá ve svém slovníku.

Brzy ráno, ještě za tmy, je slyšet hluk a povyk. Stovky lidí netrpělivě čekají na vlak. Říkám si, co budou ty stovky lidí dělat ve Wádí Halfě, rekreační středisko to zrovna není a sotva tam všichni bydlí. Odpověď je jednoduchá. Jsou to lidé, kteří míří za lepším životem do Evropy. Každý týden, jeden plný vlak. Povětšinou lidé, kteří prchají z válečných oblastí, ale i lidé z jiných zemí jižně od Súdánu. Někteří dojedou až do cíle. Mnoho jich skončí v uprchlických táborech na Maltě, na Sicílii, v Turecku a v Řecku. Některé cestou naverbují teroristé, jiní se usadí v tranzitních zemích, třeba v Egyptě. Poslední dobou se také čím dál častěji tito migranti stávají terčem útoků obchodníků s lidskými orgány.

Dnes jsme součástí migrační vlny stovek lidí mířících do Wádí Halfy, tedy pokud se nám podaří dostat se do vlaku. V půl šesté ráno k nám přichází nějaký voják. Představuje se a říká, že slíbil Ibrahimovi zajistit pro nás místo ve vlaku. Máme jít s ním. Tady se tedy sliby opravdu drží. Před posledním vagónem dlouze a emotivně diskutuje s někým, kdo patrně patří k posádce vlaku. Nakonec si podávají ruce a z toho už poznáváme, že dnes tímto vlakem odjedeme. Přebírá si nás muž v košili, který s námi kráčí na druhý konec vlaku. Tam nás podobným způsobem předává dalšímu. Teprve tento člověk, jménem Ahle Laot, nás vede do vlaku. Vytyčuje nám dva čtverečné metry podlahy na chodbě mezi toaletou a kupé pro posádku. To bude naše místo, na následujících 50 hodin jízdy. Na začátku všeho byl stisk ruky architekta Mahmouda a vojáka Ibrahima. Slovo se prostě musí dodržet.

Ptáme se Ahle Laota na cenu jízdenky. Ten ale namítá, že jízdenky už nejsou, takže nic platit nebudeme. Kolem osmé hodiny ranní se vlak dává do pohybu a my opouštíme Chartúm. Vlak je opravdu dlouhý, má několik desítek vagónů a na každé místo jsou dva až tři pasažéři. Také chodby jsou zcela zaplněné, a to dokonce i prostor mezi vagóny, kde je alespoň trochu možné sedět nebo stát. Nad hlavami čteme nápis „Nevyklánějte se z oken“, a to v češtině. Nad ním je to samé v arabštině a vedle cedulky v plastu vyryto J 6, 35.  Ano, je to starý vlak české výroby. Dotek domova.

Vlak je přeplněný, atmosféra přátelská

Přestože je vlak přeplněn, panuje tady příjemná, přátelská atmosféra. Žádné tlačenice u záchodů, žádné hádky. Vlak už má nejlepší léta, asi tak čtyřicet let, za sebou, ale důležité je, že stále jede. Přisedá k nám Ahle Laot a dáváme se do řeči. Miluje vtipy a snaží se, jak nejlépe umí, aby nám je co nejvěrněji těmi několika slovy, co anglicky umí, vyložil. Bohužel se nám zatím nepodařilo ani jednou se zasmát. Nebylo jasné, kdy to bylo vtipné. Buď je to jeho mizernou angličtinou, nebo, a to spíše, kulturní bariérou. Súdánský humor je asi dost osobitý. Ahle Laot se vždy po vtipu tak hlasitě rozesměje, že to dominovým efektem chytne celou chodbu. Jen na nás to nějak ne a ne zapůsobit. Přidáváme jeden český vtip, ale tentokrát se my nesetkáváme s pochopením. Chodba nechápavě hledí, jako by ti lidé chtěli z mých úst vytáhnout ještě nějakou pointu. Ta už ale byla.

Čekají nás dva dny a dvě noci jízdy. Podobnou porci už jsme několikrát zažili. Ve vlaku se to dá bez problému vydržet. Mnohem horší je to v autobuse. To jsme zažili zatím čtyřikrát a pokud už to v životě nezopakujeme, budu rád, dokonce moc rád. Po šesti hodinách jízdy vlak najednou staví. Zvedáme se, abychom se podívali z okna, co se děje. Jsme uprostřed pouště, kolem nás není nic jiného než písek. Lidé pomalu vystupují z vlaku, do stínu vrženého vagóny rozprostírají koberce a za chvilku už na nich polehávají. Posádka připravuje vodní dýmky a rozlévá pasažérům čaje a kávy. Pochopili jsme, že se jedná o přestávku k odpočinku od dlouhé cesty. Lokomotiva zmlkla, ustaly hlasité nárazy vagónů jednoho o druhý a rozhostilo se pouštní ticho. Jsme někde na Sahaře. Lidé ve volných dželábiích a barevných šatech vesele diskutují, pokuřují a popíjejí kávu a čaj. Příjemný odpočinek v poušti trvá hodinu. Něco tak lidského jsem ještě nikdy ve vlaku nezažil.

Večer přijíždíme do většího města. Vlak tady bude stát dvě hodiny, takže se můžeme jít projít do centra. Ahle Laot trvá na tom, že půjde raději s námi, protože se prý nacházíme v oblasti, kde má své buňky al-Káida. Nemáme nic proti a jdeme společně s Ahle Laotem na procházku městem. Procházka městem je příjemná. Je to zvláštní, ale v Súdánu je mi prostě dobře. Přes všechna varování lidí, a to dokonce i místních, nemám přímý pocit nebezpečí, na který jsme si v Africe už více méně zvykli. Možná, že je to tady o to zákeřnější. Nevím. Každopádně si vychutnávám každý krok v tomto izolovaném městě uprostřed pouště, které bylo v minulosti součástí velkolepého starověkého Egypta, respektive samostatného království Kuš. Černá země – Kemet, sahala až sem do dnešního Súdánu.

Vlak poprvé hlasitě zahoukal. Ahle Laot vysvětluje, že vlak zahouká celkem třikrát vždy asi po deseti minutách. Potom odjede. Znamení je dostatečně hlasité, aby ho bylo slyšet v celém městě. Lidé se pomalu vrátí do svých vagónů a budeme pokračovat v cestě.

Brána Núbie

Noc je horká, tichá a plná hvězd. Působí to, jako bychom vlakem projížděli přímo mléčnou dráhou. Široko daleko není žádné světlo, které by narušovalo záři noční oblohy. Otevíráme brány Núbie. První ranní paprsky slunce nám odkrývají krásnou podívanou. Dráha tady vede přímo podél Nilu. Z jednoho okénka je vidět pouze písek, zatímco z protějšího okénka pozorujeme mohutnou řeku lemovanou hustým lesem palem, vysokých travin, divoké cukrové třtiny a neprostupných sítin. Občas je vidět loďka s několika lidmi v bílých hábitech. Projíždíme několik vesnic a nevelkých měst. Dráha vede přímo mezi domy, respektive domorodci si postavili své hliněné domy rovnou vedle kolejí. Z pomalu jedoucího vlaku můžeme sledovat, jak si děti na dvorcích hrají, jak ženy připravují ve stínu oběd, jak muži diskutují před mešitou.

Odpoledne projíždíme velmi zvláštním krajem. Na písečné rovině, ze které se na obzoru zvedá skalisté pohoří, leží obrovské černé balvany, poskládané na sobě někdy tak zvláštně jako severoevropské keltské dolmeny. Je to fascinující dílo přírody, nebo dílo lidské kultury, která tady byla ještě před starověkou egyptskou civilizací?

V podvečer opět stavíme v poušti k příjemnému odpočinku při vodní dýmce a kávě. Už jen několik hodin jízdy nás dělí od egyptské hranice. Poušť přikryl závoj noci a na nebi se opět ukázala mléčná dráha ve své plné kráse. Jedeme noční Núbií podél mohutného Nilu a ve vlaku začíná být rušněji. Lidé už cítí, že za nedlouho dorazíme do Wádí Halfy. Do cíle přijíždíme ve čtyři hodiny ráno. Stovky lidí opouštějí vlak a mizí ve tmě. Ahle Laot nás důrazně varuje, abychom za tmy nikam nechodili. Můžeme spolu s posádkou přenocovat ve vlaku a ráno bezpečně pokračovat k trajektu do Egypta. Dáváme na jeho doporučení a zůstáváme až do východu slunce.

Kolem půl sedmé ráno se loučíme s Ahle Laotem. Udělal toho pro nás nezištně tolik, že je to k nevíře. A to všechno jen proto, že to někomu slíbil stiskem ruky. Velká inspirace. V poušti nedaleko nádraží je maličká kavárna přímo na písku. Vlastně jsou to jen tři větší koberce, které pan Ramada rozhodil na zem. Na jednom z nich připravuje malé konvičky kávy, zatímco ostatní dva slouží pro hosty. Sedáme si na koberec. Dostáváme dvě kávy, vodní dýmku a k tomu ještě sladkou koblihu. To vše Ramada doprovází krásným núbijským úsměvem. Je horké ráno, teplota už teď bude nad třicítkou. Vedle nás usedá súdánská rodina. Zahalená žena si sundává šátek a dokonce nemá ani dlouhý rukáv, jako by tady už vanul svobodnější vítr z Egypta.

Hraniční kontrola je tady pouze súdánská, ta egyptská je až v Asuanu, tedy v cíli naší další celodenní plavby. Súdánci si nás vychutnávají. Dlouhé kontroly, výslechy, několikeré vybalování batohů, dotěrné otázky. To vše několikrát dokola. Na konci všeho je výstupní razítko v pase a my konečně nastupujeme na loď, která se plaví po Nilu na sever do Asuanu v Egyptě. Po roce opouštíme černou Afriku.

Ondřej Havelka – cestovatel, religionista. Procestoval více než stovku zemí po celém světě. U vzdálených etnik studuje jejich náboženství a umění. Napsal několik knih např. cestopis Nahá Afrika nebo pohádku Podivuhodná dobrodružství trpaslíka Feriny. Žije s manželkou a třemi dětmi v Jizerských horách.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí