HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

I dobrodružná cesta stopem napříč válčícím Súdánem se dá přežít, není to ale pro každého – část I.

I dobrodružná cesta stopem napříč válčícím Súdánem se dá přežít, není to ale pro každého – část I.

Už poslední kilometry před súdánskou hranicí z etiopské strany napovídají, že přijíždíme do jiného světa. Nejen kulturně, nábožensky, politicky a historicky, ale také geograficky.

Vysoké zelené hory Etiopie vystřídala žlutá písečná rovina Súdánu a příjemný horský chlad se změnil ve čtyřicetistupňová vedra. Na korbě naloženého náklaďáku přijíždíme na hranici.

Procházíme obvyklou africkou celní šikanou, na jejímž konci je razítko v pase a několikrát vybalené batohy. Jsme v Súdánu.

Vždycky, když poprvé vstupujeme do nové země, je to krásné, ale teď je to přímo překrásné. Súdán je zahalen tolika neznámými. Je tak nedostupný a, přiznejme si, i nebezpečný. Prožívám cestovatelskou euforii. Zatímco v Čechách se píše rok 2005, my jsme právě z roku 1998 podle etiopského letopočtu jedním krokem propadli do roku 1427 podle súdánského letopočtu. Z etiopské druhé hodiny ranní je rázem súdánských osm hodin.

Na súdánské straně hranice není téměř nic. Žádná kavárna, žádný směnárník, žádné stánky, prostě nic. Vyrážíme proto pěšky po jediné cestě, která odtud vede. Podle mapy směřuje do Al Qadarifu. První kilometry chůze měkkým pískem nás ve vedru pěkně zmáhají. Kolem nás se rozkládá suchá buš s trochou vegetace. Je zvláštní pohybovat se po zemi, v níž zuří válka.

Dvě desítky válečných let

Občanská válka v jižní části Súdánu trvá už dlouhých 22 let a má na svém černém kontě téměř 2 miliony lidských životů, 4 miliony uprchlíků a několik plošných hladomorů. V souvislosti s touto válkou se hovoří o rozdělení země na Jižní Súdán a Severní Súdán (v současnosti již dva samostatné státy), neboť se zdá, že tyto regiony, historicky, kulturně i nábožensky tolik vzdálené, nikdy nenajdou společnou řeč. Ve starověku byla severní část Súdánu součástí Egypta.

V severní části země se nacházejí unikátní staroegyptské památky včetně pyramid. Už ve 3. století se tam rozšířilo křesťanství, které ale bylo v 7. století postupně vytlačeno islámem. Jižní část Súdánu měla vždy mnohem blíže k centrální Africe. Dodnes se v jižních pralesích vyskytují domorodé kmeny podobné surmickým kmenům v Etiopii, jejichž ženy si prořezávají rty a vkládají do nich terakotové talířky. Právě v Súdánu byly kmeny, které se zdobily takovými talířky i v horním rtu a také v nose. Stále je tady časté jizvové tetování, a to zejména v obličeji kolem očí. Není divu, že tolik vzdálené kultury, obě s minimem tolerance k odlišnému, nedokáží žít v jedné zemi v míru.

„Hele, pštrosi! Celá horda!“ vyhrkne najednou Míša a ukazuje směrem, odkud se na nás řítí asi dvacítka pštrosů. Máme co dělat, abychom jim uskočili z cesty. Evidentně kvůli nám nehodlali měnit směr. Za pár sekund ale uskakujeme znovu. Pštrosi totiž neutíkali jen tak zbůhdarma. V terénním džípu s velkým kulometem na korbě je nahání parta zjevně zfetovaných vojáků. Hlasitý smích přerušovaný ohlušujícími výstřely z kulometu provázejí tuto nevšední podívanou. Dva vojáci si nás sice všimli, ale střílení do pštrosů je určitě větší zábava než šikana dvou bělochů, takže ani nezpomalili a zmizeli v oblaku prachu mezi suchými keři. Zjistili jsme, že zdánlivá pustina kolem nás je nečekaně živá. Občas proběhne pštros, občas proletí kulka.

Kontroly na každém kroku

Asi hodinu po zběsilém průjezdu vojenského džípu přicházíme k vojenské kontrole. Přes cestu je tady položena rezavá ocelová závora a kolem samé ostnaté dráty. Je tady jedna větší hliněná chýše, v jejímž stínu polehává šest černých vojáků. Tři z nich mají jizvové tetování kolem očí a jeden několik hlubokých zářezů vertikálně přes obličej. Ten asi bude z jiného kmene. Jakmile si nás všímají, berou do rukou samopaly a jdou nám vstříc. Nevlídné přísné pohledy hovoří za vše. Nemají z nás ani trochu radost.

Pouště, polopouště, deštné pralesy, pohoří, řeka Nil, velboudi, arabská guma, ropa a pyramidy. To vše a mnohem víc skrývá země, kde se střetávaly a střetávají dva světy. Chcete vědět víc? Přečtěte si text Expedice Súdán – As-Salamu alaykum, khwadja!

Procházíme kontrolou pasů a batohů. Potom jeden z vojáků něco hlásí do vysílačky. Následně nám oznamuje, že se tady nesmíme volně pohybovat a budeme muset počkat u nich, než něco pojede. Trvá to asi hodinu. Ten s vertikálními zářezy přes obličej nám zatím nabídl čaj. Jmenuje se Wani. Pochází z vesnice v okolí Sakure při hranicích Středoafrické republiky a Konga. Ti dva bez jizev v obličeji jsou Dinkové, drží se trochu stranou. Kmenová příslušnost tady stále ještě znamená hodně.

Konečně přijíždí osobní pick up. Na malé korbě se tísní asi desítka lidí. Nevím, jak nás tam chtějí natlačit, ale nebudeme mít na výběr. Vojáci důkladně kontrolují všechny cestující. Řidiči direktivně nařizují, že nás musí vzít. Nastupujeme tedy na korbu mezi ostatní a vyrážíme.

Po několika hodinách cesty přijíždíme do vesnice Rashid. Řidič nás už dál nechce vézt, jen pokud zaplatíme. Děkujeme tedy za nedobrovolné svezení a vystupujeme z korby. Spolucestující se s námi loučí jako se starými přáteli. Ocitli jsme se v hliněné vesnici, kde vládne hnědá barva. Všichni muži tady mají dlouhé vzdušné bílé dželábie a bílé turbany nebo čapky. Ženy venku nejsou. Míříme do kavárny nebo spíše do hliněné garáže, kde černý kavárník obložený starými ruskými čajovary čaruje nad několika džezvami na žhavých uhlících.

Záměrně říkám, že čaruje, protože ve své volné dželábii a velkém turbanu vypadá v čajové páře jako kouzelník. V místnosti sedí asi desítka mužů. Všichni nás postupně zdraví muslimským pozdravem assalam aleikum. Odpovídáme a sedáme si na malé plastové židličky, určené původně spíše pro děti. Kavárník ihned přichází, uctivě zdraví a ptá se, co si dáme. Objednáváme dvě kávy a dvě studené koly. V tu chvíli se zvedá jeden z mužů u vedlejšího stolu a kavárníkovi podává peníze. Potom se na nás usměje a říká, že je jeho velkou ctí nás pozvat. Nestačíme se divit. To je ta nebezpečná země, kde nás podle mnohých mají určitě zabít?

Káva, kola, pohostinost

Za chviličku je káva na stole. Byla připravená v džezvě, tradičním arabským způsobem. Ochutnáváme. Po procestování Etiopie, kde připravují patrně nejlepší kávu světa, máme velmi vysoko nastavenou laťku, ale tato káva se nenechává zahanbit. Další z mužů sedících kolem nás nám objednává vodní dýmku – šíšu. Za chviličku už ji máme na stole i se skleničkou vody. Bože, tahle kultura je mému srdci tak blízká. Muž v bílé dželábii, který nám zaplatil kávu, odchází. „Bylo mi velkou ctí vás pozvat na kávu. Přeji hodně štěstí na vaší cestě,“ říká, když prochází kolem našeho stolu. Jakmile máme kávu dopitou, zvedá se zase jiný pán a platí nám další dva šálky, lépe řečeno dvě zvláštní konvičky, připomínající spíše Aladinovy lampy. Co se to tady děje?

Při odchodu se alespoň ze slušnosti snažíme zaplatit, ale vše je uhrazeno a kavárník nám přeje šťastnou cestu. Toto je země, kde zuří dvě šílené války? Odcházíme na stopa. Staví nám hned první auto. Po dlouhé době se vezeme normálně uvnitř. Po cestování Afrikou docela příjemná změna.

Na půli cesty do Al Qadarifu řidič staví u jakéhosi motorestu a zve nás na jídlo. Uctivě mu děkujeme, ale trváme na tom, že když už nás veze zadarmo, alespoň to jídlo si zaplatíme. Řidič nesouhlasí. Říká, že je pro něho mimořádným darem pohostit poutníka. Začínám mít pocit, že Súdán je zemí zaslíbenou pro cestovatele. Dostáváme vynikající kus-kus. V zemi, kde jsem očekával hlad a bídu je to další překvapení.

Za tmy přijíždíme do Al Qadarifu. Řidič nás veze až ke zdejší ubytovně, přestože si tím velmi zajíždí. Recepční nás uctivě vítá a odvádí do obrovského pokoje za velmi přijatelnou cenu. Na velké místnosti a balkony nejsme v Africe vůbec zvyklí. Naopak, je pro nás normální vyfasovat zablešenou špinavou díru připomínající spíš mizerný pokus o hrob než pokoj k přespání.

Tady v Súdánu je to ale jinak. Máme místnost, jakou by nepohrdl ani rozmazlený vezír, velký balkon s pulzujícím živým výhledem a dokonce i záchod na pokoji, což už je nad naše Afrikou zdeformované chápání. Evropan by si tady asi našel několik detailů, jako třeba šváby v rozích, rezavé postele, studenou vodu ve sprše nebo množství komárů, ale my už nejsme Evropané, přijíždíme totiž po roce z černé Afriky, která nastavuje úplně jiná měřítka hodnocení okolí. Africkou optikou jsme v totálním luxusu.

Ihned se převlékáme a jdeme ven. Toužíme nasát súdánskou atmosféru. Na recepci nás ale zastavuje majitel ubytovny. Velmi taktně a přátelsky nás upozorňuje, že kdyby pustil Míšu takto nevhodně oblečenou ven, vrhlo by to velmi ostudné světlo na jeho živnost. Nechápavě si prohlížím Míšu, která je záměrně celá zahalená. Tázavým pohledem mířím na černocha. Ten ukazuje na Míšiny kotníky vykukující zpod kalhot, přeš něž má Míša ještě dlouhou volnou sukni. Taková zvrhlost je tady nepřípustná. Míša se musí vrátit na pokoj pro ponožky. Dobrá, jsme v cizí zemi, respektujeme její pravidla.

Noční žvot súdánský

Konečně se dostáváme ven. Noční město je plné krásně nastrojených lidí. Konečně jsou venku kromě mužů také pestrobarevně oděné ženy. Čekali jsme černé burky, ale potkáváme ženy v šatech nápaditých střihů dokonale barevně sladěných s doplňky a henou na rukou.

Vplouváme hned do první restaurace. Mají tady slušný výběr jídla – tažín, kus-kus, hovězí maso, špagety a dokonce i pizzu. Objednáváme si tažín se skopovým masem, studenou kolu a kávu. Jsme příjemně šokováni, protože nás lidé cestou do Súdánu varovali před nebezpečím, hladomorem a násilím. Dostáváme tažín. Je vynikající. Ještě než stačíme dopít kávu, z protějšího rohu se zvedá starší černoch v bílém turbanu s šedivou bradkou a platí za nás útratu. Od vrchního na nás jen přátelsky kývne, abychom věděli, že máme zaplaceno.

Takže nejen, že tady je dobré jídlo a vypadá to, že je ho i dostatek, ale navíc se nám za jídlo ani za kávu ještě nepodařilo zaplatit. A ještě něco, po afrických brutálních útocích na náš hudební vkus tady příjemně vyhrává dobrá arabská hudba, rozumně podpořená africkými bubny. Nechci hodnotit dne před večerem, ale zatím se varování před primitivní zemí plnou násilí nenaplňuje. Jistě je to tím, že putujeme mimo oba válečné konflikty, to ano, ale i tak se dalo očekávat, že oblasti přímo nezasažené válkou nebudou ideálně prosperovat. Zatím máme pocit, že jsme se objevili v „kultuře“. A vzhledem k tomu, že černoši jsou tady stejní jako jižně v Africe, vyjma Etiopie, je asi namístě konstatovat, že islám vnesl do chaosu řád a vystavěl ve společnosti opravdovou kulturu.

Přestože nás Afrika už významně proměnila, teď a tady si uvědomujeme, že jsme bytostně kulturní lidé a kultura, jdoucí ruku v ruce s islámem, má ke kultuře křesťanské mnohem blíže, než si myslíme. V kontrastu s pozadím subsaharské Afriky a její kultury, o níž nehodlám spekulovat, je-li nějaká, či nikoli, neboť nepochybně jest (ovšem velmi těžko rozpoznatelná a pochopitelná), máme k sobě s bratry z abrahámovských náboženství v podstatě velmi blízko. Kromě muslimů i s židy. Teprve absence kultury a jakéhosi žádaného ukotvení života ve smysluplné historii, z níž vycházíme, nám odhaluje nás samé. Je to zvláštní, že právě v Súdánu si člověk uvědomí tolik o svém původu, o své kultuře, ve které, jak zjišťuji, je mu nejlépe.

Mám rád, když má město své náměstí, kde je velká katedrála, nebo synagoga, nebo jiná sakrální budova, kde jsou ulice plné kaváren nebo čajoven a restaurací nebo hospod, kde hraje hudba a divadlo, kde si člověk může sednout k vodní dýmce a dívat se na ruch kolem sebe, kde se můžete ubytovat, najíst, dát si kávu a nechat se strhnout historií místa, kde lidé vyrůstají ze své minulosti a staví svou kulturu, kde architekti a umělci tvoří ve snaze odpoutat se od nízkého a vzlétnout, kde tokem času proplouvá loď víry nesoucí to nejpodstatnější. Samozřejmě, že jsou mezi našimi kulturami rozdíly, ale jsou to rozdíly, které vytvářejí tvůrčí napětí, které vedou k růstu a motivaci k dobré změně. Tam na jihu, hluboko v Africe, to postrádám. Teprve tady si to plně uvědomuji.

Více si přečtěte v druhé části příběhu.

Ondřej Havelka – cestovatel, religionista. Procestoval více než stovku zemí po celém světě. U vzdálených etnik studuje jejich náboženství a umění. Napsal několik knih např. cestopis Nahá Afrika nebo pohádku Podivuhodná dobrodružství trpaslíka Feriny. Žije s manželkou a třemi dětmi v Jizerských horách.

Zkušenosti čtenářů

josef

„20.06.2019, Ondřej Havelka“
Cestování v čase? My tady dnes máme 28.04.2019 🙂

Karel
josef:

On se totiž někdo teď probudil. Zážitky jsou staré 12 nebo dokonce 14 let. A zase boosting, dělat z komára velblouda aby byli cool “ cesta stopem napříč válčícím Sudánem se dá přežít, není to pro každého“
To to čtení v reklamním pruhu  Expedice Súdán – As-Salamu alaykum, khwadja! – je teda mnohem důvěryhodnější a lepší.

P.On

Karle, neurážej a piš vlastní příběhy… Ondřej H. napsal několik knih o Africe a postupně své příběhy zvěřejňuje… Nám se to líbí a komu ne, může jedním klikem přejít na článek jeho duši bližší… Aloha.

P.On

Karle, neurážej a piš vlastní příběhy… Ondřej H. napsal několik knih o Africe a postupně své příběhy zvěřejňuje… Nám se to líbí a komu ne, může jedním klikem přejít na článek jeho duši bližší… Aloha.

P.On

Nemám přesné info… ale zdá se mi, že je i rozdíl, když tam přijedou dva dobrodruzi /zde/ a pak dáma s kámošema, která tam má nějaké styky, zaparkované auto v Africe a už na letišti má zajištěné vyzvednutí a po celou dobu doprovod… Tohle mi přijde o hodně víc reálnější… Jen můj názor..

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí