Honduras: osm let po návštěvě Mitche

Katka Maruškinová: Ten rok jeli turisté jinam

Můj výlet do Hondurasu se uskutečnil před osmi lety, v lednu 1999. Protože to bylo poprvé, co jsem navštívila zemi třetího světa, byl to pro mě šok, umocněn ještě tím, že země byla v té době čerstvě zdevastovaná hurikánem. Dostal jméno Mitch a oblastí Střední Ameriky se prohnal v listopadu 1998.

Hned při výstupu z letadla v Tegucigalpě na letišti Toncotín mě zarazila vůně tohoto místa. Vůně bahna, vody, slunce. Byl leden, ale bylo samozřejmě teplo a bylo dusno. Opustili jsme letadlo a rozběhli se do příletové haly letiště. Ještě předtím jsme ale stihli obdivovat letadlo tehdejší národní letecké společnosti SAHSA, neboli Stay At Home, Stay Alive, jak se jí s oblibou říkalo.

Stříbrné kopce a údolí

Tegucigalpa se rozprostírá na několika kopcích a v údolích mezi nimi, z čehož vznikl i název města, Teguz-galpa, neboli v indiánském jazyce nahuatl „Stříbrné kopce“. Město má svérázné kouzlo zejména při západu slunce, když stojíte na jednom z jeho kopečků a pozorujete, jak ulice pod vámi pomalu usínají. Přitom k vám nahoru doléhají různé zvuky, například i střelba ze zbraní, většinou pro výstrahu. Ráno zase můžete pozorovat, jak se mlha, která naplnila, kotlinu, pomalu zvedá a město ožívá.

Jako správná metropole katolické země má Teguz (jak jí s láskou říkají místní) svoji sochu Krista, která se vypíná na jednom z kopečků v severní části města, v El Picacho City Park. Po Kristově levici je vidět další atrakci – nápis Coca Cola, který podobně jako v Hollywood spočívá na úpatí kopce.

Hurikán Mitch

Tegucigalpa jsou ve skutečnosti dvě města, vlastní Tegucigalpa a pak město Comayaguela, jejichž společnou hranici tvoří řeka Choluteca. Ta dokázala svou smrtící sílu právě v listopadu 1998, kdy se vylila ze svého koryta a doslova pohltila své břehy se vším, co na nich stálo. Mezi největší ztráty se počítá knihovna a archív ministerstva školství, po kterých nezůstala ani stopa. Nemluvě o tom, že tuto smršť přežil pouze jeden z mostů, jež spojoval východní Tegucigalpu a západní Comayaguelu.

Nejenom oblasti u řeky byly zasaženy: své si odnesl i kopeček El Berinche, kdy z něj mohutné masy bláta a dešťové vody smetly všechno živé. Obyvatelé těchto oblastí o blížícím se hurikánu věděli a byli vyzváni, aby své domovy včas opustili. Většina z nich tak neučinila a zaplatila svým životem. Počet obětí se po týdenním řádění Mitche vyšplhal na 10 000, mezi nimi byl i „El Gordito“, primátor Tegucigalpy a možný kandidát na prezidenta v následujících volbách.

Kromě toho hurikán zničil 75 procent infrastruktury a 80 procent úrody banánů, na kterých je tato země životně závislá. Celkově smršť dostala Honduras o půl století zpátky ve vývoji a způsobila škody, které se nedají ani vyčíslit.

Lidé a hurikán

Jak reagovali lidé na neštěstí, které je potkalo? Různě. Vzhledem k tomu, že v zemi vládne katolicismus, většina lidí byl takřka odevzdána do vůle Boží a tiše trpěli to, co jim osud přinesl. Drtivá většina obyvatel žila již beztak na hranici chudoby a i proto se přes opakované výzvy rozhodla zůstat v čase nejhorších dešťů tam, kde bydlela, a tak si chránit to málo, co měli.

Poté co se přeživší vrátili zpátky na místa, kde kdysi stály jejich domy, začali horečně hledat zbytky svých věcí a chránit je před vyrabováním. Nezřídka se pak naskytl obraz muže, jak sedí před zbytkem toho, co kdysi bývalo domem, se zbraní v ruce a střílí pro výstrahu.

Lidé přesto neztratili naději a život šel dál. V lednu, dva měsíce po tragédii, se už smáli, bavili a těšili ze života. Co jiného jim taky zbylo? Radostně mávali na autobusy plné „Gringos“ (Američanů) a pokud byla příležitost, tak si na svoji zlou situaci patřičně postěžovali. Samozřejmě, většina Američanů a vůbec cizinců v Hondurasu v té době byli humanitární pracovníci a dobrovolníci z různých organizací přicházejících pomoci obětem hurikánu.

Děti ve zničeném městě

Velkým problémem Tegucigalpy, ve které žije přes milión obyvatel, byly vždycky opuštěné děti. Problém se po ničivém Mitchi ještě prohloubil. Ty nejchudší děti ztratily jakékoli zábrany, za jídlo byly ochotné udělat cokoli. Žily v nepředstavitelných podmínkách na ulicích a v utečeneckých táborech.

Ty, které měly to štěstí, že jim Mitch nevzal rodiče, na tom byly lépe, nicméně život je naučil žebrat a bílá pokožka byla synonymem pro peníze, jídlo nebo alespoň drobný dárek. Jako všechny děti byly hravé a vesele štěbetaly v hloučcích na ulicích, hrály fotbal, běhaly sem a tam.

Turisté jeli jinam

Ničivou bouři nejméně pocítili ti nejbohatší. Jejich baria zůstala nepoškozená a pokud ano, nebyl pro ně zas takový problém najít si nové bydlení. Většina příslušníků vyšších vrstev je protestantského vyznání a ve spolupráci se svými církvemi podali svým spoluobčanům pomocnou ruku. Vytvářeli týmy, které spolupracovaly s americkými dobrovolnickými skupinami při jejich návštěvách jednotlivých barií a poskytování zdravotnické péče.

Rok 1999 určitě nebyl v Hondurasu rokem turismu. Na památky v Copánu, slavnou mayskou civilizaci a španělský odkaz pomyslel málokdo. Bylo to i nebezpečné z důvodu rozšíření různých nemocí, jakými byli cholera a malárie. Takový byl Honduras před osmi lety a bylo by zajímavé vidět, jaký je dnes.

Petr Mikeš: Přátelští lidé, tepající metropole

Po hurikánu Mitch jsme letos v dubnu už nezaznamenali žádné stopy. Lidé v Hondurasu byli velmi příjemní, obzvláště po zkušenostech z Guatemaly.

Na začátku našeho pobytu v Hondurasu jsme byli v horách ve městečku Gracias. Ocitli jsme se tam tak trochu nechtěně, jelikož právě probíhala blokáda silnic kvůli zamýšlené privatizaci zdravotnického a sociálního systému. U městečka jsme navštívili krásný národní park s nejvyšší horou státu. Tam jsme měli zážitek jako z pohádky, když nám 70letá vysušená babka, která vypadala jako dobrá čarodějnice, připravovala večeři ve své chýši při svitu loučí ze zdejšího velmi smolného dřeva. K jídlu byla rýže s fazolemi, kukuřičnými plackami a vejcem. K pití byl čaj ze skořice-mimochodem výborné.

Pak jsme vyrazili na sever přes město San Pedro Sula, které ale nebylo ničím právě zajímavé, až na výborné archeologické muzeum s anglickými vysvětlivkami (velmi neobvyklé v latinské Americe). Dalším zastavením bylo souostroví Bay Islands, respektive ostrov Roatan. S přátelskými obyvateli jsme si užili skvělé potápění (jedno z nejlevnějších na světě), šnorchlování a vůbec dobrou atmosféru ostrova obývaného potomky afrických otroků.

Ke konci našeho pobytu jsme velikonoční víkend a pondělí strávili v hlavním městě Tegucialpě. Na ulicích procházela při naší návštěvě tradiční procesí a obyvatelé města vytvářeli obrazy z barevného písku (alfumbra) s motivy květin, geometrických obrazců a s náboženskou tématikou (hlavně texty z Bible a vyobrazení svatých postav). Tegucialpa se již dávno vzpamatovala z tragédie a žije opět spokojeným životem.

Letošní cestu Petra Mikeše latinskou Amerikou můžete sledovat na http://mikyman.blogspot.com