HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Hippopotamus – vodní kůň Afriky

Hippopotamus – vodní kůň Afriky

Co uděláte, potkáte-li hrocha? Ti opatrnější utečou, odvážnější fotografují. Hroší výprava však vyžaduje také zkušenosti – takže pokud se chystáte mezi hrochy, přečtěte si reportáž Václava Šilhy.

Kolejnice, vyjeté  v buši  pneumatikami aut, jsou zarostlé travou. Zkratkou, po které jsme se vydali, už zřejmě nikdo delší dobu nejel. V některých místech se musíme potýkat  se šlahouny bujících křovin, kterými se divočina opětovně hlásí o svá práva. Když už se konečně zdá, že jsme ze zelené šlamastyky venku, dupne řidič prudce na brzdu. Na malé mýtině, která se před námi znenadání vynoří, stojí hroch. Pokud pojedeme dál, odřízneme jej od přímé cesty k nedaleké řece a tomu se rozhodně chceme vyhnout. Nebylo by to poprvé, kdy by se hroch zahnaný do úzkých mohl odhodlat k útoku…

Představa několikakilometrového couvání (otočit se nebylo kde) nebyla příliš lákavá, a tak jsme se rozhodli počkat, jestli se tlustokožec někam sám nevytratí. Po několika desítkách minut jsme to ale vzdali a náš průvodce raději zařadil zpátečku. Našemu ústupu se nebylo co divit. Hroch, který se cítí být ohrožen, může být nebezpečný. Stačí přetnout pomyslnou čáru, která jej dělí od přímého vstupu do vody, vstoupit nevědomky do jeho výsostného teritoria, nebo ještě hůř, vmísit se mezi samici a její mládě a neštěstí může být na světě. Pokud nebudeme počítat samičku komára rodu Anopheles, která přenáší  malárii, má hroch ze všech zvířat v Africe na svědomí největší počet zmařených lidských životů.

Potkat hrocha v průběhu dne mimo řeku není až tak obvyklé, protože tato zvířata vzhledem ke struktuře své kůže tráví horké denní hodiny většinou ve vodě. Známé rčení, že má někdo hroší kůži, je pravdivé jen zčásti. Kůže hrochů se vysouší mnohem rychleji než kůže jiných zvířat a je citlivá na slunce. Hroši se „nepotí“ obvyklým způsobem, ale vylučují slizovitý výměšek kožních mazových žláz, který  pohlcuje UV záření a zároveň zabraňuje i šíření bakteriální infekce, což je pro tato zvířata, která žijí v bahnitých vodách životně důležité. Načervenalá barva tohoto výměšku dokonce v minulosti vedla k domněnce, že hroši potí krev. Vysušená hroší kůže je však skutečně mimořádně tvrdá a v dříve se dokonce využívala k broušení diamantů.

Hroši v řece

Bojovníci

Hrochy jsme během svých pravidelných toulek Afrikou měli možnost pozorovat mnohokrát. Přes den se zpravidla jedná o stále se opakující obrázek, který má k nějaké akčnosti daleko. Zvířata se většinou povalují ve vodě, ze které jim vykukuje pouze temeno hlavy a hřbet a někdy ani to ne – to když se zvířata zcela ponoří pod hladinu, kde vydrží bez nadechnutí až pět minut. Nezměnitelné jsou ale zvukové projevy v podobě krátkých zafunění, kterými si hroši po vynoření uvolňují nozdry, které jsou pod vodou jinak uzavřené. K dalším typickým zvukovým projevům pak patří jakási úsečná „hýkání“, která jsou slyšet na míle daleko a také pleskavý zvuk, který je slyšet ve chvílích, kdy se hroši vyprazdňují. Krátkým plochým ocasem kmitají tak, že jejich řídký trus létá všude okolo a slouží k označkování jejich teritoria. Ve vodním prostředí hroší trus napomáhá k rozvoji ekosystému a rybáři vědí, že tam, kde jsou hroši, bývá také nejvíce ryb. Zpestřením pro pozorovatele mohou být občasné šarvátky, ke kterým dochází, protože hroši jsou přísně teritoriální a na jakýkoliv náznak pokusu proniknout do jejich výsostného území reagují podrážděně. Obvykle však stačí pouze náznak výpadu silnějšího jedince, aby se vetřelec raději rychle uklidil z cesty.

Někdy však pouhé výhružky nestačí a dojde ke skutečnému souboji, který pak bývá dlouhý (může trvat i několik hodin) a nemilosrdný. V únoru letošního roku tak měl např. Václav možnost v tanzanském národním parku Serengeti pozorovat souboj dvou hroších samců, který zdánlivě skončil pouze ústupem slabšího z obou soupeřů. Jak ostrý ve skutečnosti tento střet byl, se ukázalo až sledující den, kdy na stejném místě objevil tělo poraženého hrocha, který zřejmě v průběhu noci podlehl  svým zraněním.

Jindy jsme něco podobného pozorovali také na řece Mara v Keni, kde jsme v oblasti mělkého brodu objevili mrtvolu hrocha, která zde pak ležela ještě několik dní. Připomínala obří špekáček, který každou hodinou nabýval na obejmu a byl cítit na míle daleko. V divočině obvykle takovýto kus masa nezůstane nazmar, ale v rezervaci tehdy právě probíhala migrace pakoňů, která mrchožroutům a krokodýlům nabízela hojnost jiné potravy. Nemůžeme samozřejmě s jistotou tvrdit, že hroch uhynul v důsledku souboje, ale protože šlo o zvíře v plné síle a bez viditelných známek nějaké nemoci,  je toto vysvětlení dosti pravděpodobné.

Právo noci

Na hrochy lze ve většině afrických národních parků a rezervací narazit celkem běžně. Často se s nimi setkávají zejména návštěvníci safari základen, které bývají záměrně budovány v blízkosti vodních toků, jezer nebo napajedel, protože tato místa jsou z hlediska pozorování zvěře zvláště atraktivní. Mírumilovné denní vzezření těchto tlustokožců může u některých méně zkušených návštěvníků vyvolávat dojem, že jim tato zvířata nemohou být  nijak nebezpečná. Přes den tomu tak zpravidla skutečně je, ale v noci, kdy hroši vycházejí z vody ven, aby se napásli, platí jiná pravidla. Patří mezi ně zejména zákaz volného nočního pohybu po táboře. Turisté, kteří dbají pokynů, aby v noci neopouštěli své chaty či stany, se opravdu nemají čeho obávat. Pokud se třeba po setmění zdrží u ohně nebo v jídelně, doprovodí je až k místu jejich ubytování místní ostraha, která se postará o jejich bezpečnost. Kdo ale tato základní pravidla chování ignoruje, pro toho může mít samostatná noční vycházka stejně osudné následky, jako tomu bylo v případě hrošího útoku, který se v březnu roku  2005 odehrál u jezera Naivasha v Keni.

O život zde tehdy přišla padesátiletá Australanka Elizabeth Bartlettová, která měla ten nešťastný nápad vydat se v noci spolu se skupinou deseti dalších turistů pozorovat hrochy mimo kemp. Elizabeth nebyla na safari poprvé, a proto byla ostatními považována za „zkušenou“ a skupinu vedla. Ve tmě se pak nechtěně dostala mezi hroší samici a její mládě. Následoval útok rozzuřené hroší matky, který se odehrál před zraky ostatních členů australské výpravy. Po Elizabethině smrti se rozpoutala bouřlivá debata, zda nemělo být v kempu umístěno více varování před divokými zvířaty, nebo zda místní průvodce, který měl skupinu v Keni na starosti mohl, či nemohl tomuto hazardu zabránit. Bolest Elizabethiných příbuzných je pochopitelná,  ale nelze se ubránit srovnání s kuriózními soudními přemi, ve kterých se postižený, který se v restauraci opaří kávou, dožaduje odškodnění s tím, že nikde nebylo výslovně uvedeno, že káva může být horká…

Vyšetřování tohoto případu nakonec jasně potvrdilo, že Elizabeth a další členové skupiny zcela nesmyslně riskovali, a že jedinou příčinou této tragédie byla právě lehkomyslnost a nedostatečný respekt k divokým zvířatům. Pokud jde o případné střety s hrochy, turisté mají vždy  na vybranou. Hůře jsou na tom domorodí obyvatelé, kterým často nezbývá, než sdílet s hrochy stejné prostředí a podstupovat riziko. V chatrči kdesi uprostřed Afriky nelze jednoduše otočit vodovodním kohoutkem, a tak mnoho místních obyvatel pere, myje se,  nabírá vodu či rybaří i v místech, která obývají hroši. Čas od času proto dochází ke střetům, které obvykle mívají tragické následky.

Hroši jako kořist

Pokud jde o přirozené nepřátele, nemají jich hroši mnoho. Kromě člověka už je jen málo tvorů, kteří mohou hrochy v dospělosti ohrozit. Trochu jiné je to s hrošími mláďaty, která jsou pochopitelně mnohem zranitelnější. Březost hroší samice trvá sedm až osm měsíců a rodí se obvykle pouze jedno mládě. Porod probíhá pod vodou a prvním úkolem novorozence po příchodu na svět je vynořit se nad hladinu, aby se mohl nadechnout. Když se mládě narodí, váží obvykle něco mezi třiceti až padesáti kilogramy a to jej samozřejmě předurčuje k roli potencionální kořisti některých predátorů. Platí to zejména pokud jde o krokodýly, kteří s hrochy obývají společné vodní prostředí. Na dospělého jedince si žádný „rozumný“ krokodýl samozřejmě netroufne a žijí s hrochy v jakémsi  oboustranném příměří, ale pokud se jim naskytne příležitost  zmocnit se mláděte, neváhají ji obvykle využít. I když se horší stádo o svá mláďata pečlivě stará a ochraňuje je, odhaduje se, že až 45 % hroších mláďat se nedožije jednoho roku věku.

Pro lvy není hroch typickou kořistí, protože ulovit takto velké „sousto“ představuje pro tyto šelmy značné riziko. Dospělá hroší samice váží kolem 1500 kg,  samci mohou dosahovat hmotnosti dokonce až 3200 kg a zdolat takto velkou kořist vyžaduje značné úsilí a spolupráci celé smečky. Přesto ale na některých místech Afriky lvi hrochy loví. Jedná se zejména o oblasti, kde je nedostatek jiné, snadněji dosažitelné kořisti, a kde se lvi orientují nejen na lov hrochů, ale i dalších velkých zvířat, jakými jsou třeba sloni či žirafy. Na tento jev lze narazit například v některých částech Botswany.

Výjimečně se lvi na hrocha odváží i jinde. V letošním roce bylo  například takovéto mimořádné chování zaznamenáno u lvů z proslulé smečky Bila Shaka, kterou znají lidé díky seriálu televize BBC „Deník velkých koček“. Od této smečky, která obývá keňskou rezervaci Masai Mara, se před časem oddělilo pět mladých samců a  vytvořilo si své vlastní teritorium v oblasti známé jako Paradise Plains. To, že se mladí samci v určitém věku oddělí od své mateřské smečky je naprosto běžné. To, proč se však tato zvířata začala specializovat na lov hrochů tam, kde je dostatek jiné, snadněji dosažitelné kořisti, však už tak běžné rozhodně není. Proč se tak děje, zatím není známo. Jisté je jen to, že pouze v druhé polovině května tohoto roku  zde tato smečka prokazatelně ulovila nejméně tři hrochy.

Hroši v řece

Mokoro

Je časné ráno a tradiční dlabaná loďka, které se v Botswaně říká mokoro,  tiše proplouvá  sezónně zaplavovanými částmi největší vnitrozemské delty na světě, známé jako  delta řeky Okavango. Velikost loďky stačí tak akorát na to, aby se do ní vešel jeden pasažér a domorodý průvodce, který mokoro odstrkuje ode dna dlouhým bidlem. V ranním chladu stoupá od hladiny pára a halí celou oblast do příznačné mlhy, ze které jen tu a tam vystupují  špičky zaplavených stromů a keřů. Je slyšet pouze tiché šplouchání vody a hlasy ptáků, pro které začíná v Okavangu nový den. Průvodce znovu rozvážně zaboří dlouhé bidlo do vody a natřese si pušku, kterou má na zádech. Je třeba dávat dobrý pozor, protože loďka se pohybuje v místech, která obývají hroši. Napíná zrak, aby mu neunikl žádný pohyb, stín či bublina, která by signalizovala případné nebezpečí.

Na dvacet metrů od loďky se pak ozve zafunění  a vzápětí další a nad hladinou se postupně objeví oči a nozdry asi desetičlenné hroší rodiny. Chvíli pozorně sledují proplouvající mokoro a vzápětí se v poklidu znovu zanoří, jako by zde nikdy předtím nebyli. Loďka se pomalu vzdaluje a opatrně ukrajuje z dalších metrů přízračného světa řeky Okavango…

Jsme součástí tohoto světa stejně jako hroši, opice či krokodýli. A každý z živých tvorů na této planetě, včetně nás, má v tomto světě své místo. Je pravdou, že hroši mají na svědomí nejvíc usmrcených lidé ze všech afrických zvířat. Je ale také pravdou, že jsme to my, kdo s tímto vědomím vstupujeme do jejich výsostných teritorií.

  • Latinský název pro hrocha „Hippopotamus“ lze přeložit jako „říční kůň“. Hroši jsou však příbuzní spíše skotu než koním
  • Hroch obojživelný dokáže své čelisti rozevřít tak, že mohou svírat úhel 150 °
  • Hroší tělo nesou sloupovité krátké nohy se čtyřmi kopýtky. Ta zvětšují plochu, na kterou hroch našlapuje a vbažinatém terénu zabraňují tomu, aby se hroch zbytečně bořil. Mezi prsty mají hroši plovací blány
  • Hochům nejlépe vyhovuje hloubka vody něco málo přes jeden metr, ve které se mohou pohybovat po dně. Jsou však i vynikající plavci a dokáží uplavat i 30 km.
  • Hroši mívají čtyřicet zubů, znichž jsou největší dolní špičáky, které mohou i skořeny měřit až 70 cm a vážit až 4 kg
  • Na rozdíl od slonoviny hroší zuby nežloutnou a vminulosti se využívaly například kvýrobě zubních protéz
  • Dříve se lidé domnívali, že tzv. „hroší zívání“ znamená hrozbu. Podle nejnovějších poznatků však takto zvířata vypouštějí přebytečné plyny, které při trávení rostlinné potravy vznikají vjejich žaludcích
  • První hroch přišel do ZOO Praha již vroce 1933. Jmenoval se Petr a zoo jej koupila od ciirkusu Kludský za 52000 korun

Rady na cestu (za hrochy)

  • Hroši vsoučasnosti nepatří na seznam ohrožených druhů. Vřadě afrických zemích ležících na jih od Sahary jsou poměrně běžní. Vseverní části Afriky, jako například v Egyptě, však již byli vyhubeni.
  • Kdo chce mít jistotu, že hrochy opravdu uvidí, může se vydat třeba do Ugandy ke kanálu Kazinga, který tvoří spojnici mezi Georgeovým a Edwardovým jezerem. Zdejší hroší populace patří knejvětším na světě.
  • Setkání shrochy je zaručené také na řece Luangwa vzambijském národním parku South Luangwa. Na jeden kilometr řeky zde připadá přibližně padesát tlustokožců. K dalším dobrým typům, kam se za hrochy vydat, patří i řeka Chobe nebo delta řeky Okavango v Botswaně.
  • Hroši jsou přísně teritoriální a útočí vsouvislosti sobranou svého území, nebo když se cítí být ohroženi. I když se mírumilovně povalují ve vodě, není dobré přibližovat se příliš blízko, protože i břeh mohou považovat za součást svého území a mohou jej bránit.
  • V noci vycházejí hroši na břeh, kde se pasou, a to často na polích nebo vtěsné blízkosti lidských obydlí. Důvodem kútoku může být, že jim člověk neúmyslně překříží přímou cestu kvodě nebo se nešťastnou náhodou ocitne mezi hroší samicí a mládětem.
  • Za hrochy je možné vydat se i po vodě. Na jezerech Baringo a Naivasha v Keni si lze pronajmout pramici, vBotswaně vdeltě řeky Okavango se používají tradiční malé loďky mokoro. Vždy se vyplatí mít ssebou zkušeného průvodce, který ví, jak se vyhnout případné srážce.
  • Na mapách afrických národních parků a rezervací jsou místa, která obývají hroši, zpravidla označena jako „hippo pool“.

Cestovatelský festival KOLEM SVĚTA v Brně

Autor článku VÁCLAV ŠILHA bude přednášet na Cestovatelském festivalu v Brně o svých zážitcích z Afriky. Svou zajímavou projekci doplní mnoha barevnými snímky a osobními zkušenostmi s užitečnými tipy na cestu. Po projekci bude následovat diskuse s návštěvníky festivalu.

Kolem Světa

Kdy a kde:
7.-9.11.2008 * Kongresové centrum BVV, Brno
22.-23.11.2008 * KD Ládví, Praha

Cestovatelský festival KOLEM SVĚTA je tradiční setkání cestovatelů. V Brně se tento festival koná poprvé, v Praze se bude konat po jedenácté. Jedná se o největší cestovatelský festival v ČR zaměřený nejenom na exotiku, ale také na evropské destinace. Více o festivalu včetně nabitého programu: http://www.kolemsveta.cz.

HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Veškeré příjmy z inzerce věnujeme na neziskové projekty prostřednictvím Expedičního fondu. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.

Zkušenosti čtenářů

iva

Chválím kvalitní článek a fotky! 🙂

Karel WOLF

A jeste chvalime kvalitniho fotografa 🙂 Uvidime se v Brne na festivalu KOLEM SVETA? ahoj Karel

iva
Karel WOLF:

Ahoj Karle, do Brna se bohužel nedostanu, protože jedu k příbuzným slavit 50, ale plně s tebou souhlasím, že V. Šilha je kvalitní fotograf, jeho ale víc potěším, že plánuju k vánocům koupit jeho Divokou planetu. 🙂
Moje škoda, v Brně mně ji mohl podepsat… 🙁
Tobě přeju, ať se ti to v Brně vydaří! iva

Milka

Nějak si nemohu pomoci, ten článek mi přijde dosti chladný, bez emocí, je to takové strojové. Je vidět, že pan autor toto viděl již tisíckrát, podepíše se to na tom. Ale nemyslím to nijak zle.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí