Nazítří mám rozhodně lepší možnost prostudovat těch několik málo materiálů k historii Gagauzů – na tržišti se mi podařilo získat kazetu s gagauzskou hudbou, v knihkupectví jsem vybrakoval prakticky celý oddíl literatury ke Gagauzům, pravda ne zrovna bohatý, takže se moc neprohnu pod tíhou knih.
Slavomír Horák
Musím do Comratu. I kdyby jenom pro to, že jsem si tam nechal batoh. Přemýšlím, že bych mohl zkusit jet také vlakem do Caušeni, které mě velmi lákalo, ale nakonec to nechci riskovat. Co když led nepovolí, vedlejší silnice nebudou ošetřeny? Cesta z Kišiněva do Comratu je přece jenom jedna z hlavních cest a je naděje, že po ní pojede alespoň nějaká doprava.
S těmito chmurnými myšlenkami se dobírám na jižní nádraží. Ani to nebylo jednoduché, protože spousta řidičů místní dopravy si rozmyslela cestu do kopce na jižní okraj města a místní doprava tak nefunguje. Nakonec mě jeden odvážlivec vzal.
Všechny spoje jsou samozřejmě zrušeny a první maršrutka dolů by měla jet o půl jedné. Mám na ní lístek, což bylo štěstí, protože lidí, kteří se potřebovali dostat do Comratu bylo mohem více, ale přednost měli právě Ti s jízdenkami. Ocitám se na sedadle vedle řidiče a říkám si svou muslimskou modlitbičku: „Ve jménu Boha milosrdného, slitovného, snad to přežijeme.“
Malý dopravní mercedes sice místy na silnici plave, ale řidič je zkušený a nijak auto nehoní. Mám tedy dosti klidu si vychutnat ještě jednou krajinu na jih od Kišiněva. Čtu přitom svůj oblíbený román Popraviště od Ajtmatova (konečně jsem si je mohl vychutnat i v ruštině) a náhle se mi rozjasňuje celá ta obrovská práce, která v těchto polích dřímá. Lidé tady z pole nemají takové bohatství, střídají se zde upravené domky s opuštěnými, menší městečka s ještě rozbitějšími paneláky s malými vesnickými kostelíky. Turista, který se do těchto pohledů pořádně zahloubá, v nich objeví nečekanou krásu. Ano, něco na Moldávii je. Jak jsem již jednou psal – to zajímavé na této zemi je právě její obyčejnost, která vytváří v duši harmonii.
Přijíždím do Comratu, už jsem očekáván a dokonce mám dojednanou exkurzi v muzeu. Trochu se to protáhlo, ale přijel jsem skutečně prvním dnešním spojem z Kišiněva. Ani odsud od rána nic nejelo. Jenomže na rozdíl od podmračeného Kišiněva zde led brzy roztál díky hřejivému sluníčku.
Jdeme do muzea. Jako průvodkyni jsme dostali takovou typickou sovětskou muzeální dámu – „tady vedu exkurzi já, vy jste dospělí, měli byste už něco znát a já mám ve všem pravdu.“ Jenomže se často ukazovalo, že pravda nebyla zcela na její straně – to jsem poznal i já, ačkoliv z dějin Gagauzů znám jenom základní věci. Ještě, že se mnou byla Olja, která to celé mohla korigovat. Jenom na začátku se pokusila lehce odporovat, ale byla hned umlčena. Moje všetečné dotazy byly rovněž odsunuty na vedlejší kolej. A tak mám z muzea hlavně několik zajímavých poznámek etnografického charakteru, z historického hlediska jsem mnoho nového nezískal.
Bylo však zajímavé se podívat na ukázky moderního umění Gagauzů. Poznal jsem na fotografii umělce Savastina. Vzpomínky se mi zatoulaly do Istanbulu v létě 2000. Můj náhodný známý malíř mě zavlekl do prostředí istanbulských umělců, kde u jednoho stolu seděl člověk, jehož jméno jsem si při své skleróze nezapamatoval, ale vím jenom, že byl právě z Gagauzska a žije a pracuje právě ve městě nad Bosporem. Teď se moje zapomnětlivost vrátila jako bumerang.
Nazítří mám rozhodně lepší možnost prostudovat těch několik málo materiálů k historii Gagauzů – na tržišti se mi podařilo získat kazetu s gagauzskou hudbou, v knihkupectví jsem vybrakoval prakticky celý oddíl literatury ke Gagauzům, pravda ne zrovna bohatý, takže se moc neprohnu pod tíhou knih.
Olja mě ale halvně zavedla do tzv. „turecké“ knihovny jménem, jak jinak, Mustafy Kemala Astatürka. Turci mají Gagauzy dosti v oblibě, bývalý turecký president Süleyman Demirel sem jezdil poměrně často. Turecký element navíc také velmi silně láká současnou gagauzskou intelektuální elitu. Měl jsem možnost procházet si místní časopisy jako Sabah Yıldızı (Ranní hvězda), které již byly psány vysloveně turecky a kam přispívala většina současných gagauzských intelektuálů. Z nich se rekrutovali již umělci, horliví zastánci gagauzského obrození. Nutno dodat, že gagauzský jazyk prožívá skutečné obrození – dříve to byla maximálně součást života na zapadlých vesnicích, dnes je gagauzština slyšet celkem běžně na ulicích v Comratu, a na místní Comratské universitě někteří spolužáci Olji píší v tomto jazyce své diplomové práce. Upřímně řečeno, mám z toho docela radost a takovému poklidnému národnímu obrození fandím. Na tomto příkladu se dá také ukázat, jak probíhalo národní obrození u nás – funguje to jako stejný model. Jazyk je používán na vesnicích a některými vědci v centrálních městech (Kišiněv, St. Petěrburg, Moskva) je studován. Postupně vyrůstají první intelektuálové, kteří na konci 80. let přicházejí i s politickými požadavky autonomie a při vyostření situace jsou schopni vyhlásit i nezávislou republiku, což se stalo 19. srpna 1990.
Následují ostrá jednání, která naštěstí nedošla do výraznějších ozbrojených střetů. V současné době již je dávno po atmosféře událostí těch let, lidé mají spíše starosti s vlastní obživou, než aby mysleli na velké ideály gagauzského národa. Tato agitace se přesouvá opět na místní intelektuálskou vrstvu, která píše články do novin a časopisů, shání peníze na podporu místní kultury a staví se za rozšiřování školního vzdělání v daném jazyce, jehož vrcholem bylo otevření university, včetně malého oddílu historie Gagauzů.
To je samozřejmě pouze zlomek dojmů z Gagauzska, který člověk za těch pár hodin strávených zde může vstřebat. Ale přiznám se, že Gagauzové jsou moje tajná láska už od roku 1998, kdy jsem o nich napsal svou seminární práci.
Převzato z http://slavomirhorak.euweb.cz
