HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

FOTOREPORTÁŽ: Poprvé na mnichovském Oktoberfestu

FOTOREPORTÁŽ: Poprvé na mnichovském Oktoberfestu

Pro mnohé je Oktoberfest svátkem opíjení, hloupé muziky a divných krojovaných domorodců cpoucích se bílými klobáskami, a dívek ukazujících své bujné vnady. Za tímto se ale ukrývá svět představující německou náturu a pohostinnost.

„No neboj a vezmi si to na sebe. Když už jsi tu, musíš vypadat dobře,“ říká mi můj kamarád a průvodce v jedné osobě Florian Bieringer, veterán dlouhé řady Oktoberfestů, ve chvíli, kdy se na sebe pokouším napasovat jeho „lederhosen“, tedy tradiční bavorské kalhoty. K mému překvapení jsou dosti pohodlné a člověk se v nich cítí dobře. K tomu přijde ještě košile a iluze je dokonána.  „Dávej na ně pozor, ty nosil už můj děda. Ruce mastné od kuřete si do nich ale utřít můžeš, to je tradice,“ směje se Flo a podává mi první dnešní pivo.

Vlastní vstup do centra festivalu tvoří masivní brána, kterou však (svým významem) zastiňuje památník. Bylo to právě v tomto městě, kde se Hitler v roce 1923 pokusil o svůj první převrat. Tehdy sice ještě neúspěšně, ale Mnichov patřil vždy k jeho významným oporám a i po válce se jeho minulost dokázala projevit. „Byl to černý den pro Mnichov a pro všechny jeho obyvatele, připomněla nám naší historii, “ říká smutně Florian a ukazuje směrem k hloučku lidí. Nemluví však o Hitlerovi, ale o muži mnohem mladším. 26. září 1980 nastražil jednadvacetiletý neonacista Gundolf Köhler trubkovou bombu, která během Oktoberfestu zabila 13 lidí, 201 zranila z toho 68 vážně. Památník u vchodu nedá nikomu zapomenout.

Bezpečnost je proto brána velice vážně v rámci celého Oktoberfestu a vlastně nejenom jeho. Už v metru jsou na mnoha stanicích umístěni asistenti, kteří dávají pozor, aby nedocházelo ke rvačkám a opilí návštěvníci nespadli pod vlak. Kuriozitou bývá tzv. „italský víkend“, což je prostřední sobota a neděle oslav, kdy do Mnichova přijíždějí tisíce italských turistů a také přijíždí „italská policie.“ Tedy sice německá, ale z Jižního Tyrolska, které je obývané převážně italsky mluvícími občany. „Hm a to nevidíš ty bez uniforem. Neboj, nic se nestane, vše bude v klidu,“ celkem zbytečně uklidňuje Flo.

Tedy konečně procházíme skrze bránu, už jen zhluboka nadechnout a hurá na můj první, v pořadí však již 179., Oktoberfest.

Sto let jako by nebylo

Žádný alkohol. Tak nějak vypadá vlastní prostranství oslav. Trochu zmateně hledám ty opilé postavy a místo nich nalézám rodinky na výletě, který mi připomíná pouť. „Pivo se prodává jen v areálu stanů a nesmí se vynášet ven, to kvůli bezpečnosti,“ informuje Florian. Všude samé atrakce a stánky se sladkostmi. Jsem ohromen. Poprvé si připadám jako na opravdové a nefalšované pouti, takové o jaké mi vyprávěla babička. Atrakce všude kolem. Perníková srdce visí snad každé dívce na krku, stejně jako papírové růže od jejích milých se třpytí ve vlasech. Je to něco jiného, než si člověk představoval z fotografií a reportáží, které doposud o Oktoberfestu viděl anebo četl. Dokonce tu mají „dětské úterý“, kdy mají děti na různé atrakce a pamlsky velkou slevu.

Při cestě do Německa nezapomeňte navštívit Výmar či Kolín nad Rýnem.

Kousek ode mě se najednou ozval ohromný řev motorů a vzduch zaplavil pach spáleného benzínu. Ohlédnu se a vidím ho. Jezdec stojící na řvoucí starodávné motorce, pohybující se na několika válcích, a vedle něj muž zvoucí diváky k velké stavbě, která vypadala jako obrácený cylindr. Mé srdce zaplesalo, jelikož tohle jsem chtěl vždy vidět: jízda smrti.

Splněný sen

Byli tři a na rozdíl od publika se rozhodně nebáli. Nejdříve se rozjel první a dostal se ve své zběsilé jízdě po stěnách oválu, který se dole zakulacoval, až na úroveň diváků. Přidal se druhý, objížděli se, podjížděli a při každém možném střetu publikum křičelo napětím. Pak přišel jezdec číslo tři. Svůj motocykl naváděl přímo na hlavy diváků a já si v tu chvíli jenom říkal, jestli ty zábrany opravdu vydrží nápor motorky, pokud mu jeho trik nevyjde.

Nebylo potřeba, chybu neudělal. Ve svém vrcholném čísle se na prakticky vodorovně jedoucí motorce posadil s nohama k zemi a rukama mával všem přítomným, jako by to bylo nejobyčejnější posezení ze všech. Jásot a řev se snášel na tři jezdce jako odměna za krásné představení. Pro mě to byl splněný dětský sen od doby, kdy jsem toto hrůzostrašné divadlo uviděl poprvé v českém filmu Právě začínáme (1946).

Toto nebyla jediná „archaická“ atrakce, bylo jich to mnohem více a některé zůstávají na svém místě i dekády let, mnohým je i přes stovku. Nevím jak ostatní návštěvníci, ale v porovnání s těmi novými, světly osvícenými adrenaliny, je pro mě stará klasika prostě klasikou a na tu nedám dopustit. A to vůbec nemluvím o českých poutích se stánky s levným oblečením a plastovými piráty z Karibiku.

Lepší na zahrádce než na zemi

Celkem je zde devět stanů, každý reprezentuje jeden pivovar a každý je něčím specifický. Je tu stan pro „VIP“ hosty, party stan atd. Pro nás to byl pro dnešní den Hacker – Festzelt, jinak známí jako Bavorské nebe. Patří k těm největším a vejde se do něj skoro sedm tisíc lidí. K naší smůle byl nejenom plný a i před jeho dveřmi čekalo několik stovek lidí na vstup.

„Tohle není úplně dobré, tohle vypadá na hodiny, půjdeme raději na zahrádku,“ říká smutně i omluvně Florian. Jenže ani zde to nevypadá nejlépe a skoro hodinu chodíme kolem stolů, než se nám konečně podaří jeden získat. Tedy ne celý. Pomocí jakési finty nám Flo sehnal dvě maličkatá místa na konci jednoho ze stolů.

Číšník nám nese dvě piva, přestože se jedná o litr, jejich cena je astronomická. K mému překvapení Florian platí 15 EUR místo 9,5 a tak na něj jen nechápavě hledím. „Víš, oni nepracují pro pivovar, ale pivo si od nich kupují u okénka. Ráno si řeknou kolik jich tak asi prodají a nakoupí žetony na pivo. Takže všechny peníze navíc jdou přímo jim. Na to první jsme čekali skoro hodinu, ale uvidíš, za jakou chvíli se opět ukáže. Je to těžká práce a tak si musíš pozornost zasloužit,“ směje se přes pěnu ve své tuláku.

Stále sedíme venku a nevypadá to, že bychom se dostali do vnitřních prostor stanu. S přibývajícím pivem a stále rotující společností mi to ani příliš nevadí. Nejdříve s námi sedí několik lidí z Bosny, poté krásné slečny z Austrálie, několik dam z Německa a výrazná skupina čtyř mladíků z obce Hultrop někde v Německu, kteří se jí snaží všude propagovat a polepují tak veřejná prostranství samolepkami se znakem městečka. Další z místních „skvělých“ tradic.

Jak vydělat na svatbu

Mnohá děvčata se místo klasického „dívčího tradičního oblečení“ raději oblékají do mužských svršků, i když uzpůsobených jejich postavám. Poukazuji na tuto skutečnost Florianovi a on jen mávne rukou: „Dokud tu chlapy nenosí sukně a pivo je dobré, vše je tak jak má být,“ odvětí a vrací svoji pozornost dívkám.

Trochu uklidněn se opět rozhlížím kolem, když najednou se přede mnou objeví muž. Tedy na tom by nebylo nic divného, jen kdyby na sebe neměl ženský kroj a v ruce košíček ala červená Karkulka. Hlavou mi probíhají všechny možné reakce, možná je homosexuál, je to sázka či nějaký zmatný aktivista za lidská práva. Zatahám Floriana za rukáv a ten se při otočení lekne. Pak se ale najednou dává do smíchu a mladíkovi do košíku hází pár drobných.

Také se přidávám a nechápavě přebírám od kluku otvírák na lahve na kterém je napsáno „Oli a Uve 6. 10. 2012“. „To je datum jeho svatby. Bude se ženit a takhle si vydělává na svatební hostinu. Podobných šíleností se objevuje pořád více, ale všechno je v pořádku i tohle se počítá jako tradice,“ směje se Florian.

Kde se ubytovat v Mnichově?

V největším bavroském městě naleznete desítky možností k ubytování všech kategorií.  V centru města v okolí největších pivních stanů naleznete např. ubytovnu Jugendherberge nebo luxusnější Ibis.

Výlet do jiného světa

Už se setmělo a zástupy lidí u vchodu do stanu se příliš nehýbají. Nechávám Floriana u stolu, potloukám se kolem jen s fotoaparátem a snažím se pořídit nějaké zajímavé záběry. Děje se toho mnoho, každou chvíli mě někdo zastavuje a dáváme se do řeči. Trochu mě roztrpčuje, že většina lidí kolem jsou cizinci. Bavora, aby člověk pohledal.

Z boku stanu je ještě několik dalších vstupů, ale ty jsou jen pro lidi, kteří nelenili a udělali si rezervaci. Fotím ty fronty a nesouhlasné výrazy ochranky, která se nenechá přemluvit od nikoho k vpuštění bez toho magického papíru potvrzující registraci. Obličeje několika přítomných značí znechucení i tichou modlitbu někam k pivnímu bohu, aby jim zařídil vstup. Možná někoho z nich vyslyšel, jen se zaměřil malinko jiným směrem.

„Hej pane fotografe, chcete dovnitř?“ ozve se jeden ze strážců a s typickým gestem mi otevírá dveře. Nevěřím, nic neříkám, jen procházím kolem davu a na závěr špitnu „danke“. Jsem tu. Jenže jenom vědět kde. Když se zaklaply dveře, svět se zbláznil. Jako by se ohnul čas i prostor a já by na nějaké jiné planetě. V mém zmateném proplétání se davy lidí v tradičních krojích se opřu o muže přede mnou.

O hlavu větší Germán se otočí a zuřivě kouká. Tak to byla krátká návštěva, proletí mi hlavou. „Pij,“ jen procedí s úsměvem, a když si nahnu z jeho tupláku, poplácá mě po zádech. S náznakem úlevy se posunuji dál. Vše si prohlížím hledáčkem fotoaparátu, a tak si ani neuvědomuji, co pořádně dělám. No, možná na to má i vliv to vypité pivo, ale najednou se ocitám uprostřed jednoho ze stolů, na lavice společně s tisíci dalšími a tancuji na muziku, pro mě neznámou a nepochopitelnou. Pohyby jsou jednoduché a místní děvčice mně vše velice pečlivě ukazují. Mohutně mi dávají napít z jejich korbelů a neustále se usmívají. Možná jenom pro mě, možná i z hravosti chvíle se líbají a provokují kolem stojící muže, no možná ještě spíše chlapce.

Od skupiny ke skupině

Svět se tak trochu rozmazal, rozmlžil a jediné co slyším kolem je zpěv a hluk půllitrů bouchajících o sebe s hromským „prost“ nesoucím se ze všech stran. Další skupina lidí si mě bere k sobě a pochvalně se zmiňují o mém odění. Snažím se komunikovat německy, což ocení, ale raději přejdou do angličtiny. „Ty jsi tu poprvé, že ano,“ směje se na mě zrzavá Němka Ruth. Odpovídám, že ano a ptám se podle čeho, tak usuzuje. „No přece podle těch vykulených očí a nemotorných nohou, mladý pane,“ říká s šibalským úsměvem a polibkem na tvář.

Čas jako by neplynul, zde v Bavorském nebi se všechno táhne v úplně jiném tempu. Zběsilé pití, tanec je rychlí a lidé divocí, ale prostě čas jen zvláštně pomalu převaluje. S díky odmítám další pivo a raději se vracím k focení. Objektiv u mnoha dívek vyvolává „líbací reakci“, což je možná divné, ale jistě fotogenické. Každý polibek je odměněn potleskem od postávajících zvědavců. Někdo mi dává napít, já se obtáčím kolem stolů, zdravím se s každým slovem „servus“ a říkám si, jestli si nějak představuji nebe, tak asi takto. Jenže na druhou stranu dostat se z nebe je asi složitější než z tohoto pivního stanu, jelikož se jen párkrát otočím a najednou stojím venku, před hlavním vchodem na čerstvém vzduchu. Už jsem ho potřeboval.

„Sakra, kde jsi proboha byl? Už jsou to dvě hodiny, co jsi zmizel,“ ozve se zpoza rohu Florian se všemi našimi věcmi. „No tak to bych také rád věděl,“ odpovím zmateně. Jen na mě mrkne a tak mu vše vypovím. Začne se smát a podá mi tuplák. „Tak pij, už nejsi panic a tohle se musí oslavit,“ usuzuje. „Jop a jen tak mimochodem. Víš, jak se pozná pravý nefalšovaný Bavor?“ ptá se a potutelně se usmívá. Jen kroutím nechápavě hlavou a snažím se najít nějakou odpověď. „No přece tak, že z pivního stanu na Oktoberfestu, po zavírací hodině dokáže odejít po dvou,“ vysvětluje trpělivě.

Nevím už kolik uběhlo času a kolika sklenicím jsme viděli na dno, než se naše nohy vydaly na cestu domů, ale mohu říct, že Čech takto odejít dokáže také.

Jiří Kalát začal sbírat zkušenosti v několika redakcích, jako žurnalista pracoval v Havlíčkobrodském deníku. Během studií na Univerzitě Palackého ho zaujal projekt naseadresa.cz, ve kterém společně s kolegy vytvářeli zpravodajství o UP. Toulavé boty ho zavedly na Aljašku, do Guatemaly, Mexika či na Nový Zéland. V nynější době žije v Jeruzalémě v Izraeli. Cestuje po této starobylé zemi a hledá informace, které by mu hlouběji osvětlily problematiku Izraelsko-Palestinského konfliktu, místní kultury a života.

Hledáte-li další informace o tom, co zajímavého v okolí Mnichova podniknout, jistě vám pomohou stránky o dovolené na venkově v Sasku a Bavorsku, které jsou nově i v češtině. Také vám dobře poradí třeba v této skupině na Facebooku: facebook.com/NemeckoTuristickaZeme.

Německá turistická centrála

Zkušenosti čtenářů

uplnej vypatlanec

vytecna akce, urcite stoji za shlednuti (a zalabani)

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí