EXTREMADURA: Paprika nad zlato

Nicméně právě příroda a hlavně počasí je něco, co vás může v Extremaduře překvapit, snad kromě pravého léta, kdy to tam žhne. Já jsem se vydala do této oblasti v říjnu, a pršelo jako z konve. Padaly menší kroupy, foukal vítr o rychlosti více než 100 kilometrů za hodinu, a kdybychom byly u moře, tak by se přes nás asi převalila nějaká ta šestnáctimetrová vlna, jako tomu v tu dobu bylo na severním pobřeží. Proto doporučuji se na možnou mizérii dobře vybavit, tedy dobré boty, pláštěnku, ale hlavně dobrého partnera nebo partnerku do nepohody, protože jsme zažily víc, než tento článek snese. A tak jsme část Extremadury projely ve dvou. 

Nejlepší způsob, jak se do Extremadury dostat, je letět do Sevilly. A odtud je to už jen hodinka autem na hranici Andalusie s Extremadurou. Je to stále zelený kraj, protože místo vesnic a lidí jej obývají hlavně ovce, býci, zrzavé krávy a černá prasátka. A ty mají k dispozici neomezený prostor takzvané dehesy, kde se to zelená cesmínovitými duby a korkovníky.

Zafra, Almendralejo a Mérida

Naše první zastávka je ve městě Zafra, a to hlavně proto, abychom viděly na jedné ze vstupních bran středověkou míru, takzvanou stopu, používanou k měření velikosti pozemků. Kdyby ale chtěl někdo odstopovat dehesu, nadřel by se. Čtyřicet procent území Extremadury je totiž pokryto touto lidmi vyšlechtěnou krajinou, tedy asi 1,3 milionu hektarů. Ze Zafry míříme do Almendraleja, abychom viděly ojedinělou býčí arénu. Na jihu Španělska je jich bezpočet, a co s nimi, když býčí zápasy se konají tak dvakrát do roka? Dnes se zde pořádají různé koncerty, ale v minulém století si jeden z místních vinařů vymyslel, že uvnitř arény uloží po jejím vnitřním obvodu obrovské nádrže na víno, každou na 25 tisíc litrů. A tak se jedná o jedinou býčí arénu, která byla zároveň vinným sklepem.

Z Almendraleja to je kousek do hlavního města Extremadury, do Méridy, která je přímo napěchovaná římskými památkami, protože to bylo město pro vysloužilé a hlavně zasloužilé vojáky z římských legií. A právě blízko Méridy leží Alange. U rozlehlé vodní nádrže se nacházejí pravé a dosud funkční římské lázně. Že jsou ze 3. století n. l., dokládá kamenný votivní oltář, na kterém je nápis, že římský patricij Licinius Serenianus věnuje lázně bohyni Juno z vděčnosti za zdraví své dcery Varinie Sereny. Později to byli Arabové, kteří lázně obnovili a po kterých lázeňské městečko nese název Alange, Alláhova voda. Na dlouhá léta však lázně upadly v zapomnění a teprve v 18. století se začalo s jejich obnovou. V roce 1863 byly lázně dány do veřejné dražby a koupil je vesnický lékař Abdón Berbén y Blanco. Termální lázně zrekonstruoval a rozšířil o zahrady, mramorové vany a bazény nad pramenem. 

Tento článek vyšel v časopise TRAVEL LIFE. Kup si předplatné časopisu TRAVEL LIFE a žádný skvělý článek o cestování už nikdy nezmeškáš. Najdeš v něm nejžádanější destinace, tajné tipy, krásné fotky, rozhovory s našimi i zahraničními cestovateli. AŤ VÍŠ, KAM PŘÍŠTĚ.

Lázně ale nejsou to jediné, co nás sem přitahuje, to hlavní je okolí vodní nádrže ležící na řece Matachel, vlévající se do Guadiany. Tady je možné s rybářským povolením chytat ryby, a věřte či nevěřte, hlavně kapry, štiky a okounky pstruhové, kteří jsou vyhlášenou pochoutkou ve Španělsku pod názvem mořský vlk, španělsky lubina. Kolem nádrže vedou krásné stezky s poetickými a historii připomínajícími názvy. Například trasa na pevnost Culebra, která logicky vede stále do kopce a zavede vás do muslimského období, konkrétně do roku 875, kdy došlo k povstání vedenému muslimem Ibn Marwanem proti cordóbskému emírovi. Oni totiž mezi sebou nebojovali na španělském území jen křesťané s muslimy, ale také muslimové sami mezi sebou. Emír samozřejmě nelenil a poslal své vojsko, ale vojenská operace nebyla zdaleka jednoduchá, protože povstalci odolávali obléhání více než tři měsíce a zásadní roli hrála voda. Cisterny na hradě umožnily pokračovat v odporu a obléhání bylo ukončeno jen díky dohodě mezi oběma stranami. Uzavřeli smlouvu a Ibn Marwan, po kterém se dnes jmenuje značená stezka, se usadil u řeky Guadiany, na místě, z něhož se později zrodilo město Badajoz. Trasa vede krajinou divokých olivovníků, voní po tymiánu a na jaře to tady musí zářit, protože jsou tu keře orchidejí a mandloní.

Nejširší nabídku průvodců a map Španělska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Za šunkou do Montánchez

Z Alange pokračujeme na sever, kopírujíce slavnou Vía de la Plata, do malé vesničky Montánchez. Zase hrad, zase olivovníky, ale provoněné šunkou. V Casa Bautista vyrábí šunky z prasátka, které se musí živit alespoň 4 až 5 měsíců jen žaludy a prohánět se dehesou. Kýty těch prasátek, které ve skutečnosti váží až 130 kilo, takže ta zdrobnělina se váže spíše k lahodnosti tohoto pokrmu, tu visí v několika výškových úrovních a pěkně se dva až tři roky suší přírodní cestou, tedy na větru. Spolu s výrobcem, prodejcem a průvodcem v jedné osobě, Carlosem, je osaháváme a marně se snažíme uhodnout, proč jedna kýta je už vyzrálá a na prodej a druhá je zatím ležák. Carlos mává rukama a přenáší na nás nadšení pro pěkně urostlé kýty. A pak nám nabízí ochutnávku. A to už je o naprosto nepřenosných pocitech, protože se vám na jazyku rozplyne malý kousek tmavě červené prorostlé šunky a zmocní se celé ústí dutiny a nosu, a k tomu se opravdu nehodí žádný oslavný komentář, jen španělské červené víno. 

Národní park Monfragüe a údolí papriky

Naše cesta nekončí, pokračujeme do Národního parku Monfragüe. Počasí nám nepřeje, ale má to své velké výhody. Nikde nikdo ve Villarreal de San Carlos, jediné vesničce v parku, odkud se vychází na pěší trasy. A také nikdo na hlavním pozorovacím místě ptáků u Salto del Gitano. Běžně tu létají supi bělohlaví a supi černí, ale dnes tu sedí jen jeden zmoklý sup, který evidentně hlídkuje, zda nevysvitne sluníčko.  Pak se supi vydávají do vzdálenosti až 200 kilometrů hledat mrtvá zvířata a na celé dehese fungují jako úklidová četa. 

V čem spočívá jedinečnost tohoto národního parku? Raul z Monfragüe Vivo nám říká, že se jedná o jednu z nejreprezentativnějších oblastí středomořských lesů a křovin ve Španělsku a ideální místo pro pozorování oblohy a dravých ptáků v letu. Název národního parku pochází z doby, kdy jej obývali Římané. Ti ho nazývali Mons Fragorum, hustě zalesněná hora. Právě oni zde postavili první strážní věže. Vybudovali cesty, které později obnovili přespolní pastevci, aby mohli svá stáda ovcí hnát stovky kilometrů na sever či na jih podle ročního období. Stýkají se tady dvě velké řeky, Tiétar a Tajo, a jejich soutok je pro oblast stejně významný jako u nás soutok Vltavy a Labe. Jen tu jsou pouze stromy, ptáci, na 80 druhů denních motýlů, želvy, které potkáváme na silnici protínající park, a někde tam, kam naše oko nedohlédne, jeleni, srny, a dokonce i rysi.  

A konečně ten třetí slavný produkt Extremadury – paprika. Ten byl vlastně všude kolem nás. Španělsko dalo světu uzenou papriku, která se pomalu suší kouřem z dubového dřeva. Do Evropy se paprika dostala z Jižní Ameriky díky řádu jeronymitů z kláštera Panny Marie Guadalupe ve španělské Extremaduře, do kterého putovala řada věhlasných osobností, například Kolumbus nebo Cervantes. O papriku neboli Pimentón de la Vera zakopnete na každém kroku, protože její pěstování mělo pro údolí La Vera rozhodující důsledky. Jednak proto, že se tehdy částečně zmírnily ztráty způsobené epidemií jedlých kaštanů, a jednak proto, že se na paprice založil průmysl, který je dodnes jedním z hlavních v tomto kraji, a sice průmysl vepřového masa. A tak se naše cesta zase vrací k této pochoutce, ale pozor, mluvíme o stoprocentním jamón bellota, tedy zjednodušeně šunce žaludové. 

Článek vyšel ve spolupráci se španělskou centrálou cestovního ruchu Turespaña. Více informací naleznete na https://www.spain.info/en/