Čtyři horští vlci odjížděli 17. července 2014 na expedici Pik Komunisma. Všichni čtyři sní tajně o tom, že se jednou promění ve sněžné leopardy a získají prestižní titul Sněžný leopard, kterým byli oceňováni horolezci, kteří vystoupili na 5 sedmitisicových vrcholů bývalého SSSR. A jak se jim při první expedici vedlo?
Vrátili jsme se domů v plném počtu: dva lyžaři, Martin a Karel, a dva lezci, já a Jaromír. Nesestřelili nás, ačkoli jsme v době pádu malajského letadla byli zrovna ve vzduchu nad Ukrajinou, neupili jsme se k smrti, ačkoli nám zachutnala ruská vodka Myagkov, nezabili jsme se v maršrutce, ačkoli to chvílemi vypadalo, že se o to náš řidič cestou do Džirgitalu pokouší, neumřeli jsme hlady, ačkoli v Tádžikistánu zrovna slavili Ramadán, ani jsme nezůstali pod lavinou, ačkoli k tomu měli kluci docela nakročeno, ani nás nespolkla trhlina, ačkoli Jaromír do jedné zahučel až po ramena a ani jsme se neskutáleli z vrcholového hřebínku, ačkoli mě moc nechybělo. Dá se tedy hovořit o úspěchu, přestože jsme dobyli jen Pik Korženěvskou („Korži“)a vršek Pik Imeni Ismail Somoni (dříve Pik Komunisma, tedy „Komunisty“) zůstal nedotčen.
Výškovky – naše i bábušek
Přiletěli jsme prvním letem do base campu Moskvina. Moc brzo na to, aby se nám podařilo uskutečnit náš ambiciózní plán – tedy vystoupit na oba sedmitisícové vrcholy za tři týdny; otvírání kopců ale bylo zajímavější. Do prošlapávání hlubokého sněhu se nikdo nehrne. Všichni šetří síly a takticky vyčkávají, až se do toho pustí nejodvážnější pionýr. Skvělá příležitost pro Martina, který se na prošlapávání celý třese. Jenže výškovka v kombinaci s otravou z jídla ho hned zpočátku knock outovala, je slabý jak papír. Ale i bábuškám, co budou v basu vařit, se motá hlava, a to jsou nějaké horalky!
Základní tábor s naším příletem ožil, na louce jsme postavili stany, pomohli jsme slavnostně vztyčit kadibudky. Je tu celkem solidní zázemí pro horolezce, tedy jakýsi skleněný hangár – slouží jako „stolovaja“ (tedy jídelna), taky plechové budky pro VIP hosty, sauna. Snad ze sovětské éry tu přečkal malý traktůrek, kterým se vozí z heliportu bagáž a proviant i odpadky do díry pod ledovcem. Vrčení dieselgenerátoru zkazí nejeden romantický večer.
Agentura Pamir Peaks, která base camp provozuje, je parádním příkladem nefunkčního monopolu. Mizerné služby a za všechno se platí nemalý peníz. Pokud se rozhodnete objednat si tzv. full package, tedy jídlo v jídelně třikrát denně, rozhodně nečekejte, že Váš žaludek bude úplně „full“. Na případné stížnosti si tak leda vyslechnete přednášku o tom, jak my Evropané se nesnažíme porozumět tádžické kultuře. Velká škoda, když na druhé straně hranic v Kyrgyzstánu base campy můžou fungovat k relativní spokojenosti všech.
Místní agentury a servis v BC
Poměry jsou tu zdá se po léta stejné. Všichni, kdo tu kdy byli, víceméně prošli stejnou procedurou. Stěžovali si na nevyzpytatelný vrtulník, jediný v celém Tádžikistánu, který si lítá kdy se mu zachce. Měli jsme vlastně štěstí, že jsme na odlet čekali jen dva dny a ne třeba týden, což v minulosti nebylo výjimkou. Po basu chodí doktor, všechny popořádku vyzpovídá a měří tlak, bere to důkladně. Podle stavu pacienta ordinuje: one day rest, two day rest, three day rest… Ve volných chvílích hraje šachy a (sám minoritní šíita) vede zapálené náboženské diskuze s šéfem base campu (sunnitou). Čas v base campu plyne zvláštně pomalu, stačí udělat jen pár kroků, popít kafíčko a ještě jedno kafíčko (vynikající Grower’s cup, co jsme měli od Norské módy) a půl dne je pryč.
Na aklimatizaci jsme se rozdělili – Martin se zvetil a s Karlem vyrazili na lyžích na Pik Četyre (6230 m) vyzkoušet, co s nimi udělá sjezdování v šesti tisících. Já s Jaromírem aklimatizujeme na Korže. Nejraději bychom dali vrchol pomalým postupem na jeden zátah alpsky, podle toho taky balíme batohy. Místo svetru a kožešiny do bot bereme s sebou expediční galoše a taky funkční trika Devold a místo kýty z telete bereme kosmickou stravu Travellunch.
Plán překazil nějaký bacil, co skolil Jaromíra a museli jsme se vrátit dolů. Druhý pokus zhatil neprostupný vrcholový hřebínek, ve dvou nemáme šanci to prošlápnout. Není se čeho chytit. Sníh je jako máslo, boří se až po pás a cepín je k ničemu. Při pokusu traverzovat jeden sněhový hrb mi podjely nohy a kutálela jsem se hlavou dolů. Batoh mě převálcoval, žádná šance ubrzdit pád cepínem. Naše nové lano Singing Rock se naštěstí zadrhlo o hranu hřebene a zastavila jsem se. Spolulezec Tomáš dobírá lano, je to dobré, tentokrát jen malé ztráty – pozbyla jsem láhev piva Radegast a hůlky od jednoho z našich dvou útočných stanů Husky. Je nám jasné, že cestu na vrchol bude muset otevřít někdo jiný…
Po aklimatizaci útok na vrcholy
V base campu jsme se všichni sešli, Jaromír se uzdravil, ale štafetu virózy přebral na pár dnů Karel. V den, kdy máme všichni vyrazit na Komunistu je pro změnu špatně mě. Anebo že by to byl pud sebezáchovy? Zkusila jsem přesto hodit batoh na záda a vyrazit, ale jsem jak zpomalený film. Kluci mi utíkají na rovině. V tomhle stavu nemá smysl jít dál. Říkám si lepší Korža v hrsti.., den dva si odpočinu a pak vyrazíme s Jaromírem na jistotu na Pik Korženěvskou. Martin s Karlem si sami poradí.
Za poslední čtyři dny připadlo trochu sněhu, fouká a teď se laviny jenom sypou. Je to burácivé divadlo, Komunista v bílém hávu vypadá úplně jinak, než když jsme přijeli. Pozoruji kluky hvězdářským dalekohledem, Borotkinovou cestou pálí nahoru jak žhavý blesk. A to mají na zádech lyže. Ruští horští vůdci se z pokusu prošlápnout cestu na pamírské plató vrátili, sedm lidských fréz nestačilo. Martin s Karlem se drží skvěle. Zik zaky ve strmém terénu se jim na skialpových lyžích podaří projít místy, kde se průvodci marně bořili po pás v měkkém sněhu. I tak to ale vypadá na pekelnou dřinu.
Mezitím se mě s Jaromírem na třetí pokus podařilo dobýt Korženěvskou. Na vrcholu se nám bohužel zatáhlo a vraceli jsme se v mlze a sněžení, po 10 hodinách zpátky ve stanu v C3. Druhý den při sestupu do base campu potkáváme skupinku Angličanů, kteří nám podají nejnovější zprávy – „your guys were hit by terrifying avalanche, but they are fine, back in the base camp“.
O pokusu kluků o prošlápnutí cesty na Komunistu a neplánovaném, proklatě rychlém „sjezdu“ zase příště.
Popis výstupové cesty Na Korženěvskou vede cesta přes ledovcové řečiště. Je to bludiště z ledovcových zubů, ale postupně se mezi nimi dá orientovat podle nových mužiků. Na počátku sezóny cesta nebyla vůbec patrná, je potřeba pečlivě číst krajinu a hádat, kudy by to šlo nejlépe prostoupit. Po třech týdnech chození nahoru a dolů celého národa to však vypadá jako spolehlivá dálnice, kde není co řešit. Jen nedostat šutrem či ledem do hlavy, což reálně hrozí. Výšlap sutí pod ledovec do C1 (5100m) je žalář, s těžkým batohem si to vezme klidně i 6 hodin. Ale až sem se dá dojít v teniskách. Následuje výšvih ledopádem, pozor na trhliny a hlavně se navázat! V obtížnější pasáži na cestě mezi seraky do C2 (5800) postupem doby přibudou fixní lana. C3 (6100m) je orlí hnízdo, poněkud prekérní plošinka v sedle s parádním výhledem na protější Pik Somoni. Vrcholové partie Korženěvské slibují trochu dobrodružství, skalní výšvih není moc dlouhý, ani obtížný, ale přeci jen je to lezení v šesti tisících. Závěrečný hřebínek je vzdušný, ale když je prošláplý, tak to už je jiné kafe. |
Expedici podpořili:
Zájmeno „já“ má ve 3.pádu jednotného čísla tvar „mně, mi“. Tedy „…ačkoli mně moc nechybělo…“, „…je pro změnu špatně mně…“, „…se mně s Jaromírem na třetí pokus podařilo dobýt…“. Omlouvám se, ale třikrát to už není překlep. Jinak gratulace k výstupu.