HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Ekvádorská komunita Indiánů Los Tsáchilas a jejich zvyky měnící se v průběhu času

Ekvádorská komunita Indiánů Los Tsáchilas a jejich zvyky měnící se v průběhu času

Domorodá etnická skupina ekvádorských Indiánů nazývaných Los Tsáchilas se usadila v okolí města Santa Dominga již před několika staletími. Patří mezi jednu z celkově 14 etnických skupin žijících na území Ekvádoru.

A jak je tomu u většiny domorodých obyvatel Latinské Ameriky, jsou i Tsáchilové příkladem indiánské komunity, která ztratila mnohé ze svých zvyků a generace po generaci se globalizuje v kapitalistickém duchu a zvycích většinové společnosti.

Něco málo na úvod

Tsáchilská komunita byla původně nomádské etnikum, které dorazilo z Panamy přes Kolumbii a usadilo se v okolí města Santo Domingo v Ekvádoru již před 800 lety. Oficiální údaje říkají, že v současné době žijí přibližně na území cca 13 700 hektarů, ale pravdou je, že minimálně jim polovinu pozemků vzali míšenci – tzv. mesticové, takže v současné době ve skutečnosti vlastní pouze okolo 5000 hektarů. Rozděluje se do 7 komunit s přibližně 3200 obyvateli.

Většinou žijí po rodinách ve zděných domcích a někteří dosud v dřevěných a bambusových chýších se střechou z palmových listů zvaných paja toquilla, ale to je již velice na ústupu. Mnoho ze svých zvyků ztratili a jejich kosmologie bohatá na tradiční kulturu se s nově nastupující generací postupně vytrácí. Sama jsem toho svědkem a jen během posledních tří let, co do komunity jezdím, jsem zažila mnoho změn a ústup tradičního chování a zvyků, které se promítaly v jejich každodenním životě.

Tsáchilové mluví svým vlastním jazykem nazývaným tsafiqui a v doslovném překladu se Tsáchilas překládá jako „praví či opravdoví lidé“ (gente verdadera).

Přírodní léčitelství a šamanství jako obživa

Poné neboli šaman, také nazýván curandero a vegetalista, což v překladu znamená něco jako bylinkář a léčitel, je v komunitě nepostradatelným elementem a lidmi mimo komunitu i mezi svými často vyhledávanou osobou. Přírodní léčitelství a šamanství se stále aktivně udržuje jakotradiční obživa, i když už ne v takovém počtu, jako tomu bývalo v minulosti. Přesto šamany stále vyhledává mnoho místních i zahraničních pacientů, kteří přicházejí s různými psychickými i fyzickými neduhy.

Místní šamané, kteří se zde nazývají Poné pracují s energií, rostlinami jako je Nepi (více známá pod kečuánským jménem Ayahuasca) a i s magií v boji proti špatným a negativním silám v těle (které jsou u zrodu jakékoli nemoci), uřknutí či dokonce i prvních stádií rakoviny. Mimo léčení se také zabývají zemědělstvím a exportem plodin jako jsou zelené platany, yuca (v Brazílii je známa také pod jméneme maniok), kakaa a kukuřice choclo.

Tradice, která se vytrácí…

Mezi ty zvyky, které se z valné většiny vytratily, patří tradiční oděv, který je velice specifický a nepodobá se žádné jiné domorodé indiánské komunitě. Na počest rostlině Achiote, která je zachránila od žluté zimnice a neštovic, si muži barví vlasy olejnatými semínky, které jim propůjčuje sytě červenou barvu. Navíc vlasy mají ostříhané kolem dokola a nechávají jen vrchní část vlasů vytvarovanou do podoby skořápky plodu Achiote. Součástí účesu je i bílá korunka „mishili“ z přírodního bavlníku, který zde roste na každém rohu.

Vlivem kultury mesticů, kdy se mladým Tsáchilům mnohdy vysmívají ve škole, zanechali své tradiční vizáže, aby se tak vyhnuli nechápajícímu a ponižujícímu chování. Už jen málo mužů v komunitě nosí Achiote a je to vidět především jen u starších členů. Mladí Tsáchilové si barví vlasy s Achiote jen příležitostně a to jen při tradičních slavnostech. Tradici také vystřídala pohodlnost. Vlasy nabarvené Achiote nejen barví vlasy, ale také vše co přijde do kontaktu s jejich hlavou. Stěny, opěradla židlí, povlečení a jakékoli prádlo je okrášleno červenými šmouhami, které se velice špatně odstraňují.

Na druhou stranu, není se čemu divit, jsou už zvyklí spát v posteli s pokrývkami a polštáři a nechce se jim neustále prát povlečení. I jízda autobusem či hromadným prostředkem je mnohdy znesnadněna a protivným řidičům jen horko těžko vysvětlují, že je to jejich tradice. Ženská sukně může být také dost nepohodlná – na vlastní kůži vyzkoušenoJ. Obepíná boky natolik, že znesnadňuje i samotnou chůzi.

Tradiční vzhled doplňuje již zmiňovaná proužkovaná sukně, která je černobílá nebo modrobílá u mužů „mampe tsampa“ a v barvách duhy u žen „tunan“. I v tomto případě pouze starší ženy nosí tuto sukni. Jejich zvyk přebil globální módu i pohodlí. U mužů je sukně vidět velice sporadicky. Ještě tak před 10 roky bylo možné vidět diametrálně mnohem více sukní i účesů s Achiote, ale řada těchto zvyků velice rychle ustupuje a generace náctníků a dvacátníků již kolikrát preferuje výdobytky a pohodlí materiální kultury.

Příroda promlouvá – Poslové přírody

Naštěstí se určité zvyky stále udržují. V jejich kosmologii to jsou zvyky dominantní a jejich kultuře inherentní a myslím si, že se jen tak v globální společnosti neztratí. Jedním z nich je spojení, jak se říká v Latinské Americe s „Pachamamou“ – s matkou Přírodou. Mnozí Tsáchilové jsou stále z valné většiny úzce propojeni s přírodou, která jim skrze symboly předává zprávy. Poslové přírody jsou především zvířata, kteří jim přinášejí důležitá sdělení, která se mnohdy týkají nejbližších členů rodiny či jich samotných. Například když slyší houkání sovy a dalšího místního ptáka během 6 a 9 hodiny ranní a mezi 4 a 6 hodinou odpolední, oznamuje se jim, že někdo z jejich rodiny v nedaleké době zemře.

Autorka Monika Miholová během svých cest navštívila také kolumbijské město Cali, hlavní město salsy . Zjistěte o něm něco víc.

Další ptáček, připomínající vrabčáka jim svým specifickým cvrlikáním oznamuje, že se brzy narodí dítě či je přijde navštívit těhotná žena. Zdá se, že zde nelze nic ututlat a pokud jsou dobrými posluchači a čtenáři symboliky, které jim sama příroda nabízí, vědí skutečnosti a události, které se stanou mnohdy několik měsíců dopředu.

V oblasti, kde se komunita Tsáchilů rozprostírá, jsou jen dvě roční období. Zima a léto. Nazývají to takto, ale k naší zimě i létu mají daleko. Léto je většinou suché a slunečné s většími teplotními výkyvy během dne a noci. Zima je obdobím dešťů, ale stabilnějších a vyšších teplot než v létě. Když pomalu začne zima, v noci začíná s prvním deštěm kvákat určitý typ žab – jsou posli, oznamující, že zima a období dešťů dorazí v plném rozsahu do dvou týdnů.

S další zvířecí symbolikou jsem se setkala, když jsem našla na zemi obrovského třpytícího se brouka s pozlacenými krovkami, v jejich jazyce nazvaný kala mamanka. Rodinný šaman mi řekl, že to je pro toho, kdo ho uvidí první nositel pozitivních zpráv a finanční hojnosti v budoucnosti. V tomto případě, aby se „kouzlo“ udrželo, měla jsem si ho dát do chýše, kde jsem spala, ale jelikož jsem se k tomu moc neměla, dali si ho do ceremoniální chýše, kterou nazývají chrámem – templo, aby jim přitáhl štěstí.

Udržování kultury přes žaludek

Dalším dominantním a zajímavým rysem této domorodé kultury je komenzalita – neboli způsob stravování. Komenzalita je původně antropologický termín, kterým se označuje způsob a zvyky stravování v jednotlivých etnických i kulturních skupinách. Jídlo a společné stravování bylo a stále je jedním z nejdůležitějších zvyků jak utužovat vztahy v rodině, tak i mezi blízkými. Nejen láska, ale i tradice prochází žaludkem.

I když v komunitě mají místnost nebo chýši, která slouží k uvítání hostů, kuchyně je tím skutečným místem společenského rodinného dění a setkání kohokoli dalšího, kdo je s rodinou v bližším vztahu. Dříve do jejich kuchyně nebyl vpuštěn nikdo další, kdo do rodiny nepatřil, ale teď se postupně pozvolna otvírají i příchozím cizincům.

Tradiční kuchyně je postavena z bambusu a ze dřeva s vysokým stropem a střechou z usušených listů palmy – paja toquilla a v centru na udusané hliněné podlaze je neustále doutnající ohniště, které ženy v rodině dokáží rozžehnout během pár vteřin. Kuchyně trošku taky vypadá jako zoologická zahrada. Pobíhají zde slepice, kočky a psi, i sem tam nějaký rodinou adoptovaný papoušek. V dřívějších dobách bylo i běžné vidět opičky či malá hnědá lokální prasátka sajínes, kteří se stali členem rodiny.

Stravovací návyky jsou přísné a mění se jen pozvolna. Jí se velice pravidelně a pouze snídaně, oběd a večeře, které jsou víceméně ve stejnou hodinu každý den. Pokud někdo na jídlo v danou hodinu nedorazí, musí si uvařit sám nebo zůstane o hladu. Jídlo se nikdy neuchovává a vaří se jen to, co rodina sní. Žádná lednička, ani nevyužité jídlo. I když proutěný koš pověšený nad ohništěm jakousi ledničku nahrazuje, protože kouř určité potraviny, jako nasolené ryby, uchová konzervované a do druhého dne bez problému poživatelné.

Jejich zásadní plodinou, kterou se živí každý den je zelený platan, upravován na mnoho různých způsobů a pak věčná rýže, která je nepostradatelnou součástí jakéhokoli latinskoamerického jídla. Maso a ryby jsou také velice ceněnou poživatinou. Zatím jsem nepotkala ani jednoho domorodého Indiána, který by byl vegetariánem. V domorodém jídelníčku, jako je tomu i u nás, jsou základní součástí polévky a hutné vývary. Jsou to takoví životabudiči, kteří vám dodají potřebnou energii a pokud v talíři neobjevíte plavat celý slepičí pařát, sníte ji snad i do poslední kapky.

Sem tam se objeví v kuchyni na ohni kotlík, který pobublává s velmi pochybným obsahem i odérem. Naštěstí to většinou není nic k jídlo, protože to rodinný šaman jen připravuje medicínský lektvar pro svého pacienta. Stejně tak tomu bylo, když mi nabídli termity naložené v medu, někteří se dokonce ještě hýbali. Co je ale jejich velkou pochoutkou, jsou tlustí bílí červi – zde nazýváni mayón. Někdy je seženou sami, když naleznou speciální kmen, kde se živí červi stromovou vlákninou či jim ho místní prodejce přinese přímo do jejich obydlí – posledně jim kus prodal za 25 centů.

Červi se jedí jak syroví, tak pečení. Hýbající se mayón mě ale nijak nelákal, tak jsem si počkala, až ho upečou. Vnitřek červa vypadá jako rozteklý sýr se spoustou oleje, chuť je pronikavá, ale není špatná, jeho nutriční hodnota vysoká, ale nějak mě to nepřesvědčilo a po jednom kousnuti a olíznutí jsem ho nenápadně hodila do talíře syna rodiny, který ho slupnul v jednom mžiku.

Z našeho pohledu je stolování v komunitě tak trochu jako návrat do středověku. Jakékoli jídlo, které vám nechutná nebo nechcete sníst, jednoduše hodíte (i když raději nenápadně, protože by se jídlem nemělo plýtvat) na hliněnou podlahu a začne bitka mezi kuřetem, psem a kočkou, kdo vyhozené sousto sní dříve. Stůl z tradičního zvyku nepoužívají a jedí na lavici či na vyvýšené dřevěné desce, kde také připravují určité plodiny k vaření. Po jídle se jednoduše zbytky smetou a vyhodí z kuchyně do prostranství, kde se potulují slepice.

Co se týče nápojů, tak mezi jejich tradiční nápoj patří takzvaná chicha. Ta se připravuje ze směsi fermentované kukuřice, která se zalije vodou a cukrem a takto se podává. Má příjemnou chuť limonády. Na dně jsem pak objevila kromě kukuřice i nějaké části těstovin, asi jim to tam při přípravě spadlo, ale na chuti to nic nezměnilo. V minulosti se chicha připravovala tak, že ji ženy přežvykovaly a ve spojení se slinami se tak lépe fermentovala. Tohoto zvyku ale již zanechali. Bohudík či bohužel?

Co ale pijí, jsou nejčastěji odvary z místních natrhaných či v krámu koupených aromatických bylin. Nejchutnější jsou čaje ze skořice, citrónové trávy a oregana, které například používají při bolesti žaludku a střev.

Sny – malý průvodce nevědomím

Sny jsou naprosto nepostradatelným instrumentem pro každodenní život. Jejich symbolikou se snad řídí každý Tsáchila. Mají vytvořenou velice pestrou škálu symbolů, která jim dokáže odpovědět na jakoukoli otázku, kterou si položí před usnutím. Je to takový osobní a v podstatě velice pravdivý a účinný průvodce, pokud s ním umějí dobře zacházet. Veškerá jejich symbolika je propojená s přírodou nebo jejich předky a nemá žádná vysvětlení pro sny, které se týkají měst a technizovaného světa.

Například – když sní o psovi, znamená to, že pokud tomu nezabrání, velice pravděpodobně se následující den s někým pohádají. Snění o kočce předpovídá až na týden dopředu krádež či ztrátu osobních věcí. V horších případech když se sní o vypadnutí zubu, znamená to, že někdo ze vzdálenější rodiny či blízkých osob zemře. Tento sen to předvídá až na šest měsíců dopředu. Pokud ale sníte o useknutém nebo spadlém stromu, kánoi nebo rakvi, je velká pravděpodobnost, že do několika dnů či týdnů zemře vám velmi blízká osoba či člen v rodině.

Jsou ale také pozitivnější sny. Například hojnost a finanční výdělek jistí sen o malých rybičkách, o koni či o mincích. Také sny o vodě jsou velice expresivní. Pokud se sní o řece, která má silný proud a je čistá, znamená to, že člověk, který procházel nějakým složitým obdobím a řešil osobní problémy, se konečně ze všeho dostane a jeho energie začne opět proudit. Stejně tak pokud se sní o průzračné a čisté vodě, ať je to moře, tůně nebo řeka, značí to o čištění a přílivu pozitivní energie. Pokud se sní o špinavé vodě či blátě, snící osoba se naopak pravděpodobně začne potýkat s problémy. Ať je to tak nebo tak, je důležité si uvědomit, že každý jsme strůjcem vlastního osudu a pokud žijeme na určité vědomé úrovni, víme, že s těmito informacemi můžeme pracovat a ne se jen jimi nechat „unášet“.

Jiná kultura, jiný mrav

Sem tam vás trošku vyhodí z vaší perspektivy chování lidí, u kterých jste si zvykli již na zvláštní zvyky, a které jste si i někdy přivlastnili. Například když mladá maminka, která nedávno porodila dceru, a konečně jí přišlo mléko do prsu, vyskočí v kuchyni na pařez, vystrčí jedno ňadro a pod ní se sklání její bratranec – šaman, a kape mu mateřské mléko do očí. Prý je to skvělá medicína pro zlepšení zraku a vyčištění oka.

Což o to, já tomu věřím, ale i tak to ve mně vyvolá zvláštní pocit, který naráží s mými standardy chování. Jindy si ze mě dělají srandu, když po lovu říčních ryb zvaných campeche, mě před jejich vařením chtějí poplácat plochým bříškem samotné oslizlé ryby. Ve skutečnosti je to zvyk, ale pouze se provádí malým dětem, aby v dospělosti měla plochá břicha.

Většina zvyků se bohužel vytratila či je to otázka jen jedné generace, než se nadobro vytratí. V tomto světě to je ale přirozený proces, a pokud se sami členové komunity rozhodli žít tímto způsobem, nelze s tím nic dělat. Na druhou stranu se ale vždy najde někdo, kdo tyto tradice bude udržovat vší vůlí a dá tak možnost přežití domorodé kulty i budoucím generacím.

Autorka Monika Miholová procestovala mnoho míst v Evropě i Latinské Americe, kde vždy střídavě žije již po několik let. V posledních letech strávila spoustu času u domorodých komunit v Kolumbii, Ekvádoru a Peru a chystá se prozkoumat Brazílii a Střední Ameriku. Na základě těchto cest vyvinula program s názvem Original Worlds /Mundos Originales (OW MO), který se prostřednictvím expedicí zabývá poznáváním rychle se vytrácejících tradic a kosmologií indiánských etnik v Latinské Americe. Sledujte také její webové stránky.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: