Hudba nás unáší do Afriky a my cítíme její rytmus a pohyb, začínáme tancovat, dostáváme se pomalu do transu … Než to ale všechno zažijete na vlastní kůži, měli byste se dozvědět více o západoafrických bubnech djembe.
V dávných dobách žil lovec jménem So Dyeu – vůdce lovců. Šimpanzi často chodívali k jeho táboru. Jednoho dne šel lovit a všimnul si, jak šimpanzi pojídají na stromě ovoce a baví se přitom hrou na buben. Lovec si řekl: „Ta věc, do které tlučou, je krásná. Nastražím na ně past.“ Vyhrabal jámu a zakryl ji. Druhého dne slyšel, jak všichni šimpanzi naříkají. Mláďata plakala, mladí šimpanzi plakali, staří šimpanzi plakali. Do pasti se chytil jejich bubeník. Lovec zavolal svého psa a šli do lesa. Šimpanzi, když je slyšeli přicházet, utekli a nechali svého bubeníka i s bubnem v pasti. Lovec vzal buben a přinesl jej do své vesnice, kde jej dal svému náčelníkovi. Ten řekl: „Už dlouho jsme slýchávali zvuk této věci, ale nikdo z nás ji doteď neviděl. Ty jsi nám ji donesl, a udělal jsi dobře. Vezmi si mou první dceru za svou první manželku.“ Tak se stalo, že lidé přišli k bubnu. Šimpanzi dnes už žádné bubny nemají a bubnují jen pěstmi na svůj hrudník. (Blanc, Serge: Percussions Africaines: Le Tambour Djembe. Paris, Maurice Sonjon 1993, str. 23).
V Africe se vypráví spousta legend o vzniku djembe a tato je snad nejznámější. Jak to asi bylo doopravdy?
Původ djembe
Původ tohoto bubnu je připisován etniku Malinke (můžeme se také setkat s označením Maninka) v době před asi tisícem let.
Malinkové byli jednou z etnických skupin obývajících území Mandingo na jih od dnešního Bamaka (hlavního města Mali) po Kankan v severní Guineji. Dnes se používá označení Mandingo (nebo též Mande) pro větší počet etnických skupin, které mají stejný jazykový základ. Kromě Malinků jsou to zejména nejpočetnější Bambarové, dále etnika Dyula, Baga, Susu a mnoho dalších. Najdeme je v oblasti, která zasahuje území států Guinea, Gambie, Senegal, Mali, Pobřeží slonoviny a Burkina Faso.
V životě Malinků měl důležitou roli numu – kovář. Kromě práce s kovem vyráběli kováři i předměty ze dřeva, například masky a nástroje, a byli první, kdo začali vyrábět bubny charakteristického pohárového tvaru, které se v té době v Africe nikde jinde neobjevovaly. Bubny nejen vyráběli, ale původně na ně také sami hráli v průběhu tavení. Časem si djembe získalo velkou oblibu nejen u Malinků, ale i u sousedních etnik a dnes je charakteristickým nástrojem celé západní Afriky. Zde se můžeme setkat i s názvy papa, yinbe, gbeléké nebo sanbayi, pod původním názvem djembe je tento buben v současnosti znám prakticky po celé Evropě a Americe.
Co je vlastně djembe?
Djembe je dřevěný buben pohárovitého tvaru řazený do skupiny bubnů jednohlavých. Velikost se nejčastěji pohybuje v rozmezí 50 – 65 cm na výšku a průměru 30 – 38 cm. Skládá se ze 3 částí: korpusu, kůže a upínacího systému.
Korpus
Korpus je nejdůležitější částí djembe, jeho kvalita je určující pro zvuk nástroje. Materiálem používaným pro jeho výrobu jsou nejčastěji tvrdé dřeviny s vysokou hustotou, což je důležité pro sílu a plnost zvuku. Vzhledem k rozdílným názvům téhož stromu u různých etnických skupin bývá často obtížné přesně určit, ze kterého dřeva je konkrétní kus vyroben.
V oblasti, odkud djembe pochází, se používá nejčastěji dřevo stromů nazývaných v řeči Malinků lenké a dogura, což jsou dva z mnoha druhů afrického mahagonu. Djembe vyrobené ze dřeva lenké má tmavohnědou barvu, která v nejširší části ostře přechází do světle žluté. Djembe z dogury má barvu temně červenou, toto dřevo je nepatrně měkčí než lenké. Dříve se používalo i dřevo z posvátného stromu kola (worojiri), dnes je to však vzhledem k úbytku této dřeviny spíše výjimka.
Můžeme se také setkat s bubny vyrobenými z měkkého a lehkého dřeva rychle rostoucích savanových stromů, které má světlou barvu a připomíná balzu. Takové djembe je potom velmi lehké, ale zvukově se bubnu z tvrdého dřeva nevyrovná. Afričané je vyrábějí jen pro turisty a sami na ně nehrají.
Korpus se vždy vyrábí ručně z jednoho kusu dřeva, z části kmene vybraného stromu. Používá se přitom speciálních sekyr, dlát a nožů, každý kus je jedinečný. Na tomto korpusu je možno vymezit tři části: tělo, nohu a prsten.
Tělo je horní část, na jehož nejširší, otevřené straně je kůže a ve které se tvoří zvuk. Směrem dolů se zužuje až k nejtenčí části, které se říká prsten (límec, krk). Odtud se korpus opět většinou kónicky rozšiřuje do nohy bubnu. Tvar těla i nohy je dán krajovými zvyklostmi i tím, kdo konkrétně buben vyrábí. V některých oblastech má tělo tvar písmene U, jinde spíše tvar písmene V. Také noha může být někdy spíše rovná, jindy kónická nebo až zvonovitě rozšířená. Poměr velikosti těla a nohy se také liší podle oblasti a bývá většinou v rozmezí 1:1 až 1:1,5. Toto vše má potom vliv na výsledný zvuk. Na barvu zvuku má také vliv i šířka djembe v prstenu a způsob, jakým přechází uvnitř tělo djembe v prsten. Je – li tento přechod pozvolný, djembe má dlouhý basový tón, který přeznívá. Čistější a jednoznačnější tóny produkuje djembe s ostrou vnitřní hranou přechodu těla v prsten. Velkou roli hraje také kvalita opracování vnitřku korpusu, který by měl být pokud možno hladký.
Kůže
Djembe se dříve potahovala antilopí kůží, kterou dnes nahradila kozí kůže. Usušená surová (chemicky neupravená) kozí kůže se nejprve máčí několik hodin ve vodě, až zvláční, a potom se natáhne pomocí obručí a provazu na korpus. Ještě za mokra se oholí a přebytečná kůže se po obvodu odřízne. Po několika dnech, až kůže uschne, se dopne na požadovanou míru.
Upínací systém
Upínací systém slouží k upevnění kůže na korpus a k ladění bubnu. V současné době se používají kovové obruče a polyamidové šňůry. Obruče jsou celkem tři, jedna menší a dvě větší o stejném průměru. Menší obepíná prsten, dvě větší jsou usazeny na horní části těla. Přes jednu z nich je kůže přehrnuta, druhou obručí je zatížena a napínáním fixována. Na horní a malé obruči jsou napleteny šňůry tak, že vytvářejí stejný počet ok.
Mezi těmito oky je potom provlečena další šňůra po celém obvodu korpusu tak, že stahuje obruče k sobě a napíná tak kůži. Zbytek této šňůry se potom ještě vplétá mezi svislé řady šňůry tak, aby se překřižovaly přes sebe. Tím se jejich délka zkracuje a zvyšuje se stah obručí. Šňůra přitom vytváří charakteristický vzor. Tímto způsobem se provádí též ladění bubnu na požadovaný zvuk.
Dříve se místo kovových obručí používaly provazy nebo kožené pásky, kůže byla prošitá a napínala se zkroucenými pásky kůže nebo hovězími střevy. Pod ně se vkládaly kousky dřeva a tím se buben vypínal. Nevýhodou byla velká citlivost na změny vlhkosti vzduchu, neboť povolovala nejen kůže, ale i tyto „šňůry“. Bubeníci potom museli během hry často nahřívat djembe u ohně. Moderní způsob uchycení kůže umožňuje průběžné dotahování bubnu pomocí soustavy šňůr, nicméně nahřívání se používá stále.
Doplňky
Djembe bývá často doplněno dvěma až čtyřmi chřestítky upevněnými na okraji, zvanými séssé (sekeseke).
Také se jim říká rezonátory nebo uši. Mají obvykle obdélníkový tvar se zaoblenými rohy a jsou vyrobeny z tenkého pružného plechu. Po jejich obvodu je spousta dírek, kterými jsou provlečeny kroužky z drátu o průměru asi 2 cm. Tyto rezonátory se při úderu na djembe rozeznívají a doplňují tak jeho tón o jasný chřestivý zvuk.
Kde to zažijete na vlastní kůži?
Přijďte na festival Rytmy Afriky, který se koná 31. října v Praze, v KC Novodvorská od 19:00. Můžete se těšit na domácí i zahraniční hosty, kteří jsou spjatí s africkou hudební tradicí. Exkluzivním hostem letošního ročníku je světově proslulý hráč na djembe Tonton Sylla se svojí kapelou.
Hlavním záměrem festivalu je představovat různé podoby africké kultury a současně upozorňovat na možnosti smysluplné pomoci africkým zemím. Čeká vás i bohatý doprovodný program – prodej výrobků chráněných dílen v Africe,prezentace neziskových organizací pomáhajících v Africe atd.
Více na http://rytmyafriky.afro.cz
HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.
