Comrat – Pardubice. „V každém městě několik nádraží“

Slavomír Horák

Brzy ráno mě Serjoža, tatínek rodiny, odváží ke svému známému, který by měl jako jeden z prvních vyjíždět směr Kišiněv. Přestože je trochu náledí, zdaleka to není taková hrůza jako před dvěma dny – dá se jet. Přece jenom se raději pomodlím. Pravda, řidič se opět ukázal jako zkušený šofér. Tajně jsem sice doufal, že bych mohl stihnout vlak do Ungheni v 8.49, ale raději to oželím, než skončit v příkopě. Ještě jednou si mohu v ranním rozbřesku prohlédnout Budžackou step. Mé dojmy zůstávají stejné jako před dvěma dny, možná jsem se trochu nechal unést romantikou.

Do Kišiněva přijíždíme přesně o půl deváté – mám na to 20 minut. Ještě, že cesta vede z kopce, takže musím spíše brzdit. Nakonec se mi „daří“ upadnout až na nádraží, zato s plnou bagáží to není zrovna žádná legrace se vstáváním. Ale stihl jsem to. Čtyři hodiny to trvá do Ungheni – poslední větší cesta po moldavském území. Na nádraží mě a můj velký batoh „přivítal“ milicionář, takže na policejní kontroly nakonec vyhrála Moldávie nad Podněstřím 3:1 (ještě jednou nás zastavil policista na nádraží v Kišiněvě). Ale ve vší slušnosti – byl jsem sice hodně tvrdý – když mě někdo zadrží, tak by měl být schopen z mého pasu pochopit, co jsem zač. A to se téhle „gumě“ nedařilo.

Ungheni je klasické sovětské město – velký bazar, dnes na blátě, několik paneláků přímo v centru a ohromné administrativní budovy. Zlatý Kišiněv. Nestihl jsem už v té rychlosti koupit víno, a tak se musím snažit tady. Bylo to trochu těžší – přece jenom byla neděli krátce po poledni. Nakonec jsem konečně našel několik lahví, které se daly označit za hodné přivezení domů. Batoh mi rázem silně ztěžkl.

Nákupy byly skončené, nic dalšího mě v tuto chvíli nedrželo v této zemi. Bylo ale nutné najít, odkud jezdí mezinárodní vlaky do Iasi. Ale to jsem musel dojít na trochu jiné nádraží. To jsem ještě nevěděl, že podobná ekvilibristika s dvěma nádražími v jednom městě mě čeká  v každém přestupním městě.

Našel jsem nádraží a byl jsem ještě jednou zkontrolován, ale věděl jsem, že snad už konečně Moldávii opustím. Tři hodiny čekání na jízdenku i na celní odbavení utekly jako voda. Jediný problém vyvstal na celnici, kdy mě jinak velmi milá a sympatická celnice nechat projet batoh přes rentgen. To by byly odhaleny na nádraží pečlivě ukryté láhve vína a mohly by být trochu problémy. Naštěstí jsem to zahrál na filmy, které by rentgenem neprošly bez škody. A potom stačilo se jenom mile pobavit o tom, jaké to je v Moldávii a jaké v Čechách.

Lehce vymrzlý vlak se pohnul směr Rumunsko. Přejíždíme velký moc přes Prut a po další asi hodině pomalounké jízdy nás vítá Iasi. Trochu jsem to nevystihl, protože pasová kontrola samozřejmě neprobíhala ve vlaku, kde na to bylo dosti času. Proč by se rumunští celníci namáhali s kontrolou ve vlaku, když lidi za nimi mohou přijít. Koneckonců, ne oni chtějí překročit hranici. Celníků byla málo, lidí mnoho a celý dav, na jehož chvostu jsem stál, se v mrazivém počasí hýbal pomalu. Trvalo to přes půlhodiny, než jsem odevzdal pas a než si mě konečně zavolali. Byla to formalita, ale nemohlo to jít jednodušeji?

Poznal jsem ovšem, že je zle – byl jsem opět na jiném nádraží než na jaké jsem přijel. Tentokrát jsem musel sebrat veškerou svoji skromnou zásobu svých slovíček v rumunštině – nakonec mi pohraničník ukázal alespoň směr s tím, že si mám vzít taxík. Na to jsem se mohl vykašlat – hlavně se musím držet kolejí a někam už dojdu.

A skutečně – po půlhodině cesty, na které jsem se alespoň zahřál, jsem byl tam, odkud jsme před 10 dny startovali na naší cestu. Nyní mě čekal ještě další problém – musel jsem si koupit místenku. V Iasi je každá pokladna určená jen pro určité vlaky a prodej začíná asi dvě hodiny před odjezdem. Navíc paní pokladní zřejmě nikdy neviděla průkaz Eurodomino a začala mi cosi vysvětlovat rumunsky, z čehož jsem pochopil, že mi místenku prodat nemůže a že to platí pouze na mezinárodní vlaky. Tato informace mě překvapila, ale chyběla mi slovní zásoba, abych jí přesvědčil o opaku. Vložil se do toho jeden člověk, který uměl trochu anglicky a nakonec nějakým způsobem místenka byla.

Všechno bylo v pořádku, vlak byl vytopený, dokonce až trochu moc – permafrost nehrozil spíše bylo nebezpečí přehřátí. Rychle jsem usnul.

Ráno mě pomohly znalosti z geografie. Věděl jsem, že Ploiesti centrem chemického průmyslu a zpracování ropy v Rumunsku. Najednou jsem se probudil skoro uprostřed noci, byl už čas příjezdu a najednou jsme projížděli okolo továrny, připomínající rafinérii a už jsem balil. Nejvyšší čas – za dvě minuty vlak zastavil na nádraží Ploiesti. Situace s několika nádražími se opakovala i do třetice. Nádraží v Ploiesti pro vlaky z Bucuresti na Arad poznám dobře, protože mě na něm kdysi průvodčí vyhodil, protože jsem neměl místenku. K potvrzení mého neblahého tušení se stačilo podívat se na jízdní řád – žádný vlak na Prahu, Budapest, nebo dokonce Arad. Z konverzace na informacích jsem vyrozuměl, že musím na nádraží Ploiesti Vest, které je na konečné autobusu číslo 2. Ale zkuste čekat, že krátce po čtvrté hodině pojede nějaká doprava.

Naštěstí z nádraží Ploiesti Sud odjíždějí vlaky na Sinaiu a dalo se předpokládat, že další zastávka bude Ploiesti Vest. O půl páté také odjížděl vlak na Brasov. Risk vyšel a krátce před pátou hodinou jsem na inkriminovaném nádraží. Teď jsem si jenom potřeboval koupit poslední místenku a sednout do vlaku, který mě vyhodí po téměř 24 hodinách v Kolíně. Musím čekat až Pannonia vyjede z Bucuresti a bude jasné, kde jsou jaká volná místa. V čekárně naplněné „vůní“ bezdomovců se mi nechtělo sedět další hodinu a půl, tak jsem se šel projít po okolí nádraží. Padal sníh a město vypadalo jako zakleté do bílého hávu – další změna počasí – za celou cestu jsme těch zvratů zažili několik.

Poslední půlhodinka na rumunském území, přijíždí rychlík Pannonia a tím v podstatě cesta končí. O den později jsem doma.

Převzato z http://slavomirhorak.euweb.cz