Cestou po Transsibiřské magistrále

Vražedný svéráz národního transportu

Cesta Transsibiřskou magistrálou je dokonalým prostředkem k duševnímu oddychu (s tělesnou relaxací tomu nicméně bývá někdy jinak…). Dobrodruzi, kteří zrovna nespěchají, mohou sledovat naši 7000 km dlouhou anabázi, kdy jsme šest dnů cestovali vlaky, autobusy i jako náklad na korbě náklaďáku, abychom se po slasti i strastiplné dopravě ocitli ve vesnici na konci světa, Tjunguru, která leží na úpatí Akkemského údolí. Potěšilo nás, že od minulé návštěvy naší snové země se nic nezměnilo. Byrokratické obludy číhaly na každém kroku, jak v podobě hyperúplatných běloruských celníků, tak v převleku korpulentních pokladních, které vám rády někde uprostřed Sibiře oznámí, že: „biletov na měsíc nět“. Již z tohoto důvodu se vyplatí pořídit si zpáteční jízdenku hned při cestě k vytouženému cíli. Jinak se u okénka často odehrávají nervy drásající scény, kdy slibujete za lístek modré z nebe, ale odnesete si jen modré pod okem, jak se vás příslušník „nádražní mafie“ snaží přesvědčit, že jeho předražené černé lístky si prostě musíte koupit.

Je zajímavé pozorovat, jak se směrem na východ mění kultura cestování a s ní přívětivost prostých spolucestujících. Nejzajímavější se pak jeví použití vlaků těch nižších kategorií, kterými cestujete jen k hranici státu, pak absolvujete celnickou „prověrku“ a pokračujete dál po kolejích. Ušetří se tak vysoké poplatky za přejezd hranic a v přeplněném vlaku či autobuse je nejlépe „cítit“ duše národa…

„Stojanka“ – pravidelná zastavení vlaku, Rusko

Cestování v lidové třídě plackartnyj, Rusko

Dežurnyj – obdoba našeho průvodčího, Rusko

Běloruská realita

V Terespolu, na Bělorusko – Polské hranici, jsme byli svědky mravenčí práce zdejších veksláků. Útlé dívčiny se v bezcelním prostoru mění v pravé „dolly – selky“, to jak si implantují kartony cigaret snad pod všechny podvazky, korzety a silonky, dále místo vycpávek, pod prsa i nad prsa, snad je i polykají a zapíjejí vodkou značky Jelcin, aby pak po této dokonalé metamorfóze nastoupili do vlaku směr Polsko. Tím ale jejich systematická práce nekončí, v pantografu rázem všichni „obchodníci“ vstupují do druhého kola: trhají se podlahy, zvedají se sedadla či odklápí strop, to vše, aby se skryl sem karton Pal-Mal, tam zase červená LM. Vše vrcholí nástupem polských celníků, kteří se apaticky proplétají stojícím davem, (jelikož s kartonem v kalhotách se špatně sedí…) a spiklenecky ukáží vždy na nic netušící podřimující bábušku, která křečovitě svírá jednu láhev vodky pro dědečka. A tak polským celníkům (ne)vědomě proplouvají mezi prsty hektolitry vodky a kilometry cigaret a díky jejich velkorysosti se stále hladový vlk zase trochu nažere a vychrtlá běloruská ovce zůstane naživu.

Pouť zemí posledního evropského diktátora vám poskytne toliko potřebnou aklimatizaci, abyste pak bez traumat skočili do chaotické reality ruské metropole. Z Moskvy na východ míří po legendární Transsibiřské magistrále za den několik vlaků. Ty se rozlišují dle ceny a rychlosti ve vzestupném pořadí na: „passažerskij“,“skoryj“ a „firměnnyj“ a rozdíl v příjezdu do dva dny cesty vzdáleného Novosibirska může činit až několik hodin. V každém z těchto vlaků si lze vybrat z nabídky tří tříd lůžkových vagónů, a to lidového „plackartnyj“, jež je synonymem bujaré družby v jakési velké noclehárně, ale není většinou k sehnání, protože je asi dvakrát levnější nežli vyšší třída „kupjonyj“. Zde, stejně jako ve VIP třídě „lux“, naleznete sice pohodlí a soukromí, ale jen stěží poznáte tu pravou atmosféru té transkontinentální karavany. Ony totiž ty chvíle pohody nad kouřícím šálkem čaje, či tatarské zápolení se stakanem vodky ve společnosti lidí, kteří ještě před chvíli byli neznámými pocestnými odněkud ze zapadlé vesničky uprostřed Sibiře, patří k těm kouzelným okamžikům, které bych nevyměnil ani za nic.

Ve Lvově, Ukrajina

Vlaky s duší samovaru

…Vagónem se vznáší vůně čaje. Stejně jako za okny se z bělostných mlh vynořují obrysy tajgy, tak se i ve vlaku z hustých močálovitých pár vynořují první obrysy lidských těl. První kroky většiny pasažérů směřují do „komnaty ranního oddychu“, aby po noční hibernaci opět pomocí nešikovného sifónu exhumovali svá rozlámaná těla. Ženy spiklenecky ovládly na dlouhé hodiny toaletu pro sebe a malují si ksicht na tvář. Neurotičtí kuřáci nedočkavě třískají dvířky od chodby, aby se po vynucené několika hodinové pauze hladově přisáli ke své obvyklé denní dávce nikotinu. Na oblohu vykukuje slunce, dneska bude pařák…

Pasažéři vytahují hrníčky, talířky, lžičky a jiná cimprlátka a chystá se snídaně. Samovar, ten prapodivný živočich na chodbě, teď chrlí jeden litr vody za druhým. Sedím nad kouřícím šálkem čaje a lenivě vykukuji z okna. Už druhý den se za špinavým sklem střídají stále tytéž a tytéž scény: březové lesy přecházejí v travnaté stepi, sem tam se objeví polorozpadlé chatrče s opodál stojícím koněm. Čas je zde jen přežitkem, je to buržoazní vymoženost, která byla Rusku viditelně vnucena a doposud ještě nikdo pořádně neví, k čemu by mohla sloužit. A tak vlak, ta kulturně – společenská instituce, jež nikdy nemívá zpoždění, je jakousi nostalgickou karavanou, která již několik desetiletí rozváží čas i do těch nejvzdálenějších koutů Sibiře, aby připomněla místním obyvatelům, že někde „za humny“ již začalo 21. století…

Připadám si jako Alenka v říši divů. Ty nekonečné prostory snad nemohou být opravdové, na každého poutníka z naší malé zemičky působí jako podivný přelud, jako velká pokladnice Ruska, kterou můžete obdivovat jen zvenčí, kochat se jejím kováním, leč není možné podívat se dovnitř, proniknout k vlastnímu pokladu. Ten si Rusové schovávají pro sebe a na horší časy, a tak kvasí společně s tou jejich napůl tatarsky divokou a bezohlednou a napůl asketicky zbožnou a srdečnou duší někde uprostřed toho nekonečného prostranství tam, kam se nikdy žádný „inostránec“ nedostal. A snad se ani nikdy nepodívá…

Hlavou mi plují různé myšlenky, vylétají otevřeným oknem do nekonečné tajgy, ale nikdy se žádná nevrací. Budou navždy bloudit březovými lesy a močály, travnatou stepí, polorozpadlými vesnicemi, ale nikdy nenajdou cestu zpět, aby „inostránci“ poodhalili aspoň část tajemství, aspoň nějakou indicii, jak získat klíč k pokladnici, klíč k ruské duši…

Střídání strojvedoucích na trase, Rusko

Vlak si ukrajuje kilometr po kilometru, s jistou nostalgickou náladou a neměnnou rychlostí si vyťukává ten monotónní rytmus a vychutnává si metr po metru, každý z těch 3300 kilometrů a každý z šesti miliónů pražců, které se nějak otisknou na tělech pasažérů, na duši těch postaviček, které proplouvají tím obrovským samoděržavím. Z jedné strany na druhou, z Moskvy na Sibiř, ze Sibiře do Moskvy, pořád ti stejní pábitelé: zbožné bábušky, hrdí dědové, zádumčivé studentky, opilí direktorové, korpulentní paničky, hluchoněmí prodavači bulvárního tisku, nafoukané tety, nezkrotní playboyové. Ti všichni se zde setkávají a při posvátné chvíli nad sklenicí čaje zádumčivě hledí z okna a hovoří spolu a nechávají se unášet do nekončících dálek Sibiře, nestarajíc se o cíl cesty. Ten je teď někde daleko a nepodstatný, stejně tak i minulost, jež zůstala za zatáčkou, vše je nicotné ve srovnání s pohledy za oknem. Cílem je cesta, s tou je třeba obcovat a zápasit, jsi-li dost chytrý. A v tom jsou Rusové odborníci. Nic asi nemilují více, jak možnost zastavit čas, nechat se svést pohledy za oknem a nahlédnout do nitra tajgy, do té pokladnice, kam „inostránec“ nedohlédne. A kolébat se tím pocitem neomezenosti, té volnosti duše, protože žít se musí a ve volnosti je život…

Rozpálené stěny transkontinentálního rychlíku sálají nemilosrdné teplo na rozlámaná těla poutníků po samoděržaví. Za okny se slunce topí v červáncích a uvnitř se rozlévají prapodivné pachy a nesou se dusnem ještě prapodivnější zvuky. Vlak s rozvahou uráží své poslední dnešní kilometry a za oknem se míhají tytéž a tytéž scény. Dežurný pobíhá po vlaku s koštětem a za oknem padá slunce do hustých mlh. Brzy noc pohltí březové lesy, močálovité louky, travnaté stepi a polorozpadlé chatrče s opodál se pasoucím koněm. Začátek a konec cesty si zde neustále podávají ruce, tam kde jsme projeli dnes, pojedeme i zítra, a tak neustále a pořád: progressus ad futurum, regressus ad originem…

Transsibiřská magistrála z Moskvy do Vladivostoku, Rusko

Roman Janusz je aktivním cestovatelem, jeho největší láskou jsou země bývalého Sovětské svazu, jejich drsná horská příroda. Se svými krásnými fotkami pořádá přednášky a výstavy fotografií.

HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.