HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Čelnočí vlak z Brestu do Terespolu

Čelnočí vlak z Brestu do Terespolu

Z nádraží v běloruském pohraničním městě Brest je to do sousedního polského Terespolu co by kamenem přes řeku Bug dohodil.

Slavomír Horák

Z nádraží v běloruském pohraničním městě Brest je to do sousedního polského Terespolu co by kamenem přes řeku Bug dohodil. Z Brestského hlavního nádraží vyjíždí čtyřikrát za den osobní vlak do Terespolu a dva z nich pokračují až do polských Siedlec. Kromě několika náhodou zbloudilých turistů – Čechů nebo Poláků, je tento vlak rentabilní díky pilné práci tzv. čelnoků (pendlerů) přejíždějících za obchodem přes hranice sem a tam několikrát týdně. Ekonomická situace v Bělorusku není vůbec růžová a množství lidí z Brestu a okolí si pašováním přes hranice vydělává nebo alespoň přivydělává na živobytí. Jak tedy vypadá cesta takového pendlera přes hranice? Start je na nádraží v Brestu a začíná zakoupením jízdenky. Systém je stejný jako kdekoliv jinde v Sovětském svazu – nestačí pouze obyčejná jízdenka, vlak je „povinně místenkový“, i když se jedná pouze o klasické velké sovětské vozy – „škatule“ – s dřevěnými lavicemi. I pro člověka, který má jízdenku koupenou u nás, je třeba, aby si zajistil v mezinárodní pokladně místenku a „kompostacii bileta“.. Naštěstí jeden dolar není zase tak mnoho a vymění jej každá směnárna na nádraží. Vlak je dlouhý a i při největších náporech se jedno nebo dvě místa seženou. Asi hodinu před odjezdem vlaku „na druhou stranu“ se začíná u celního prostoru shromažďovat početný dav. Začíná se vpouštět asi tři čtvrtě hodiny před odjezdem. V prvním kole je nutné se probojovat do celního prostoru – lidí je mnoho a koridor, vymezený silným zábradlím, je úzký. Ale nakonec se tam po chvíli strkání vejdou všichni. Smůlu mají pouze ti, kteří přijdou méně jak 20 minut před odjezdem vlaku. To se totiž celní prostor uzavírá a je nutno čekat na další vlak, samozřejmě s novou místenkou. Na správnost „kompostacii“ jízdenek dohlíží „Cerberos“ místních drah v civilu. Ve frontě se seznamuji se čtyřicetiletou místní učitelkou Jelenou, která si pomáhá jízdou mezi hranicemi ke svému nízkému učitelskému platu. Ten podle vlastních slov činí asi 15 dolarů, což na život rozhodně nestačí, i když je Bělorusko o něco málo levnější než Čechy. Vezmu ji dva kartony cigaret, ale dovím se mnoho zajímavých informací, na které ale bude dost času ve vlaku. Teď se rozdělujeme a vstupujeme samostatně do odbavovacího prostoru. První je na řadě celní kontrola. Každý musí vyplnit celní prohlášení v ruštině. Cizince si nikdo moc nevšímá, ale zato tašky místních jsou probírány více nebo méně důkladně. Systémem „něco za cibuli, něco za křen, něco propijeme, něco zapřem“ tak některé zboží končí v rukách celníků, částečně jako zabavené zboží (aby se neřeklo), částečně jako úplatek, který je možné místo v naturální podobě „uhradit“ v peněžních jednotkách. Kdyby tak americký Fed věděl, jak jdou po světě jejich zelené papírky nízkých hodnot na odbyt, měl by určitě radost. Ale nakonec je každý spokojen. Státu se něco odvede, celník na tom něco získá a čelnok něco proveze. Ostatně na běloruské straně nejsou údajně ztráty tak velké jako u Poláků.

Druhé kolo, pasová kontrola, je v tomto smyslu spíše formalita – všichni jsou „čistí“ a jenom množství podobných razítek v modrých běloruských pasech vypovídá o místním „turistickém ruchu“. Češi, kteří musejí mít víza, jsou spíše bílou vránou, a s platnými vízy není žádný problém. Modré běloruské vagóny Belorusskoj čugunky (Běloruských železnic) již sice stojí na nástupišti, ale desítky se tlačí v bezcelním prostoru. Modernizace sem dorazila v plné výši a funguje zde i několik bezcelních obchodů. Vládne tu trochu zmatek, poslední dokupování bezcelních cigaret nebo alkoholu, který je možno v Polsku výhodně prodat. Ještě chvíli trvá tato „trmavrma“ a poté je zástup milostivě propuštěn do vagónu. Pro našince chvíle, kdy si může po přestálých zmatcích konečně oddechnout a rozhlédnout se okolo sebe. Pro čelnoka je to však doba horečných příprav na rozhodující boj s polskými celníky, kteří jsou mnohem přísnější a také méně úplatní (ale jenom o trochu méně). Pohled, který se náhodnému cizinci naskýtá, je úchvatný. Většinu cestujících tvoří ženy, muži jsou v menšině. Ti se zabývají technickými problémy jako je rozdělání světel a různých dalších skrýší. Oba „soupeři“ v zápase čelnoci – celníci již znají dobře zbraně protivníka, ale vynalézavost čelnoka musí být vždy větší než kumšt celníka. Ženská část osazenstva se zabývá „striptýzem.“ Není se čeho bát neocitli jsme se v nočním klubu. Statné „ženščiny“ jenom chtějí vypadat ještě statněji a i mladší ročníky, které se do obchodů pod dohledem svých starších matek a jiných příbuzných rovněž zapojují, najednou ztrácejí svou krásu okolo boků, případně se stávají těhotnými. Jde o složitý proces, při kterém se spotřebuje mnoho hnědé izolepy. Tělo je totiž výborná skrýš a během několika minut je nutno obtočit si okolo těla co nejvíce prádla, cigaret nebo vodky. Na scénu přicházejí kilometry provazů a izolepy, která je na místních tržištích žádaným artiklem. Některé toho mají na sobě tolik, že se jim i těžko sedá nebo vstává. Na to všechno velký kožich jakoby se chystaly do polárních oblastí. Na první pohled bych řekl, že běloruské ženy se mají v pohraničí dobře, když jsou tak dobře „živené“. Napadá mě, jak to asi dělají v létě, kdy jsem tudy ještě nikdy neprojížděl. Pomalu zapadá slunce a blíží se hodina odjezdu. Většina ženské populace již zkyprovatěla do větších než jsou běžné slovanské rozměry. Křik a shon se pomalu uklidňuje, vše je připraveno. V rukou zůstaly pouze malé kabelky a případně „pouze“ menší zavazadla. Se svým obrovským batohem mám viditelně největší zátěž.

Přichází ke mně Jelena, hodnotí můj batoh a schvaluje mi umístění cigaret do velkého batohu. „Batohy cizincům nikdy nekontrolují,“ dodává. Sama praktikuje poněkud jiný proces převozu potřebného zboží – snaží se předávat náhodným cizincům nebo Polákům, kteří si nic nevezou, nějaké cigarety nebo „vodočku“ na převoz. „Většinou se to podaří. Lidé, kteří praktikují tento způsob, jsou v menšině,“ odpovídá na mou otázku. I když si nejsem jist, jestli nemá okolo sebe obtočeny nějaké cigarety. Ale na to se již ani ptát nechci.

Převzato z http://slavomirhorak.euweb.cz

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí