HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Bída andského venkova

Bída andského venkova

Projíždíme vesnicemi a městečky And, kde se objevuje pravá bída andského venkova, projíždíme okolo nádherných hor, které by určitě stály za několikadenní trek a na sklonku dne se blížíme k průmyslovému městu Juliaca, které leží asi hodinu cesty od břehu jezera Titicaca.

Ráno nás čeká balení a odchod na nádraží. Na “Expres” Cuzco – Juliaca – Puno zde čeká množství lidí, v drtivé většině cizinců. Kladu si otázku, zda zde vůbec ještě jsou nějací místní. Ale nakonec se ukazuje, že jsou a postupně převáží nad cizinci. Ale to až v průběhu dne. Vyjíždíme s hodinovým zpožděním, ale je krásný den, žlutočevený vlak se kolébá a duní na trati, po které projede čtyřikrát za týden jeden pár vlaků. Po hodině pomalé jízdy se definitivně dostáváme z Cuzca a jeho předměstí, vlak nabírá o něco větší rychlost a my opět přijíždíme k řece Urubamba. Zde jsou zřetelně vidět pozůstatky po nedávných záplavách a jednou můžeme zamávat i raftařské expedici. Údolí se postupně mění z úrodných kukuřičných polí na horské pláně – stoupáme stále výše až ke stanici Aguas Calientes, kde jsou termální prameny ve výšce 4050 metrů nad mořem a které jsou zřejmě také prameništěm Urubamby. Za tímto sedlem totiž stoupáme níž – vlak bude muset sjet ještě o 250 metrů až k jezeru Titicaca. Tam se bohužel nedostaneme, protože náš čas v Andách vypršel a náš lístek je až do Arequipy. Projíždíme vesnicemi a městečky And, kde se objevuje pravá bída andského venkova, projíždíme okolo nádherných hor, které by určitě stály za několikadenní trek a na sklonku dne se blížíme k průmyslovému městu Juliaca, které leží asi hodinu cesty od břehu jezera Titicaca. To tedy spatřit nemůžeme, místo toho zde téměř 3 hodiny čekáme na příjezd vlaku do Arequipy. Čekání nám zkracuje spánek, večeře a rozmluva s jedním učitelem z Arequipy, který velmi tvrdě nadává na místní vládu a především na Fujimoriho, jehož volební “plakáty” namalované na zdech jsou k nalezení všude. Zanedlouho čekají Peru nové presidentské volby.

Noc nebyla zrovna příjemná – na nepříliš pohodlných lavicích jsme se moc nevyspali a všechna místa byla během noci na nějakých zastávkách obsazena. Navíc vlak vystoupal až do výšky 4500 metrů nad mořem, a tak se ránou probouzíme trochu prokřehlí zimou a nevyspáním. Jeden z nejkrásnějších úseků trati jsme tedy neviděli a jen slabou náplastí je ranní pohled na vulkán Misti, symbol Arequipy, a některé další pěti a šestitisícové vrcholy.

Dojíždíme do Arequipy, po známé cestě docházíme na autobusové nádraží a nestačíme se ani ohřát a sedíme v autobuse do Camaná. Dnešní den máme v plánu oddech na pláži – nemůžeme přece odjet, aniž bychom se nevykoupali v Pacifiku. Chvíli sice po městečku bloumáme, než si necháme vysvětlit jedním z místních, že na pláže musíme jet nějakým minibusem za město. Vystupujeme a uleháme na vyhřátém písečku. Za ten půlden se stačíme krásně vykoupat a spálit. Moře je moc příjemné a trocha lenošení po těch několika dnech “práce” nám neuškodí. Ve městě si dojdeme na večeři a potom již jenom čekáme na noční autobus, který nás má zavést ještě o něco dále na sever – do Nazcy.

Noční jízda byla krátká a když vystupujeme ráno na kraji města, nejsme zrovna dvakrát odpočatí. Za velkého zájmu místních vaříme polévku a brzy se známe s polovinou místních průvodců, taxikářů a dalších lidí z turistického byznysu Nazcy, kteří nám postupně přicházejí nabídnout své služby. Nejlepší jsou samozřejmě ti, jejichž služby si vyhlédli výzkumníci Lonely Planet a dalších světově proslulých průvodců – ti to mají na vizitkách nebo na autech zdůrazněno velkými nápisy. Nazca a její linie jsou prostě jeden velký turistický obchod. My však volíme levnější variantu než jakýkoliv taxík a zkoušíme chytit dodávku do Icy, což se nám celkem vrzy daří a za 20 minut se ocitáme ve zcela jiném extrému. Kolem nás je široká pláň, kamenitá poušť, po které vede Panamericana. Jsme na místě, které se nazývá Mirador a příčinou tohoto názvu je vyhlídková věž, umožňující výhled alespoň na tři obrazce – strom, ruku a ještěrku. Tu se podařilo poškodit při stavbě Panamericany, kdy ještě nikdo o nějakých obrazcích neměl potuchy. ještě jeden pohled máme z menšího vrchu nad silnicí, kde jsou vidět především linie, především jedna z nich, která se táhne jakoby donekonečna přes celou pláň. Jenom zde sedíme, kocháme se a mlčky přemýšlíme o významu podivných obrazců, linií a kultuře, která je vytvořila. Byli to skutečně přistávací plochy pro mimozemšťany, jak tvrdí Däniken, nebo se jedná o projev zcela svébytného znamení bohům, nebo mají linie účel kalendáře. To jsou otázky, které zatím skrývá mlčenlivá pláň a každý příchozí nad tímto záhadným dílem může vyjádřit pouze svůj podiv.

Vracíme se do města a po jeho krátké prohlídce na nás začíná doléhat spánek a vedro. Nejraději bychom se natáhli někam do stínu, ale protože to nejde, musíme si najmout hotel. Vypadá to sice trochu podivně, když si dva chlapi najímají pokoj do večera, ale koneckonců nikoho nemusí zajímat, že již večer odejdeme. Hlavně, když se můžeme v klidu natáhnout. A tak spíme až do tří hodin odpoledne a teprve s chladnoucími ulicemi vycházíme na procházku, na nákup. Přesto nás trochu přepadá lenora, a tak zůstáváme víceméně na pokoji, dopisujeme deníky, pročítáme materiály na zítra do Limy a dospáváme. Překvapený recepční byl trochu překvapen, když jsme večer po půl jedenácté zanechali klíče na recepci a odešli. Nás však již čekal noční autobus do Limy.

Převzato z http://slavomirhorak.euweb.cz

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí