Petra vystudovala kulturní antropologii na UK v Praze. Od roku 2008 pracovala jako šéfredaktorka cestovatelského portálu HedvabnaStezka.cz a nyní je ředitelkou Festivalu OBZORY, největšího cestovatelsko – outdoorového festivalu v ČR. Cestování je náplní její práce i volného času. Miluje horské treky, jezdí na kole a lyžích. Na cestách ji zajímají hlavně lidé a jejich kultura, rituály, náboženství a architektura.
Íránské pohoří Elborz je turistům zatím neznámé. Pokud sem někdo zavítá, jeho ambice míří k Dámavándu. A možná právě proto je dvoudenní procházka mezi údolím Alamut a starobylou vesničkou Yuj nezapomenutelným zážitkem.
Proč jsme nedošli až do sedla Kugti? A jak nás pohostili v nádherných domečkách v horských vesnicích? To se dočtete v podslední části cestopisu z Himachal Pradeshe.
Pátek 28. 9. Vstala jsem brzy a zašla si na „toaletu“ pod skálu. Tady jsem se mohla v klidu pokochat nádhernými ledovci, které vylézaly z protějšího pohoří. Čaj jsme dostali přímo do postele, Kalda však neměl chuť na nic. Nezúčastnil se tak ani snídaně. Vyrazili jsme nakonec kolem deváté. Za vesnicí nám Suresh se švagrem ukázali další cestu a rozloučili jsme se.
Emei Shan patří mezi čtyři hlavní posvátné buddhistické hory v Číně. První chrám tu byl postaven už v době počátků buddhismu v této zemi, ve 14. století zde stála stovka klášterů.
Projížděli jsme už rovinou, z níž však se na obzoru rýsovaly ostré homole podivných tvarů. Guilin je jedním z nejzelenějších měst Číny, protože se všude mezi pahorky pěstuje rýže.
Nejbarevnější pekingský chrám Yonghegong stojí poblíž a je nejznámějším chrámem tibetského buddhismu mimo Tibet. Původně se jednalo o rezidenci vladařů, a teprve roku 1744 byl přeměněn na lamaistický klášter pro mnichy z Tibetu a Mongolska.
Velká Čínská zeď nám nijak obrovská nepřipadala. Číňané sami ji nazývají Zdí dlouhou.
K ránu se šedé nebe protrhlo blesky a neskutečným slejvákem. Letos se monzuny nejen zpozdily, ale hlavně zasáhly, kam neměly. Chtěli jsme brzy ráno odjet na autobusové nádraží a dostat se co nejdřív do Songpanu, odkud jsem měla v plánu ještě vyrazit do kopců a konečně si trochu odpočinout od velkých měst s davy lidí. Petr však ve vlaku vyčerpal všechnu sílu i statečnost a byl k neprobuzení až do jedenácti.
O Lijiangu byl natočen film „Za Oblaky“. Asi bych jej přezvala na město v oblacích, jelikož od rána hustě pršelo.
Neděle 23. 9. Ráno jsem vyzískala množství věcí, které se naši spolucestovatelé rozhodli vyhodit. Svítilo sluníčko, snad tedy monzun opravdu už definitivně odezněl. Sbalili jsme se a odebrali na snídani do vedlejšího hotýlku. Bylo nás v tu chvíli deset a majitel objednávku nezvládal.