HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Himachal Pradesh – Trek Kugti, aneb tam a zase zpátky

Himachal Pradesh – Trek Kugti, aneb tam a zase zpátky

Proč jsme nedošli až do sedla Kugti? A jak nás pohostili v nádherných domečkách v horských vesnicích? To se dočtete v podslední části cestopisu z Himachal Pradeshe.

Pondělí 1. 10.

Ráno jsem vstala chvilku před ostatními, abych se vysprchovala a vyprala si. Nepoučeni včerejší situací v hotelové restauraci jsme si tam chtěli dojít na snídani. Neměli však už vůbec nic, a tak jsme se najedli u stánku s pečivem. Brahmour je městečko barevných dřevěných domků s břidlicovými střechami obklopené jablečnými sady a kukuřičnými políčky. Prošli jsme si ho důkladně při hledání internetu. Nejenže ho tu nemají, ale místní ani toto slovo neznají. Když nás zavedli do nádherného pavlačového domu horského průvodce, podobné snahy jsme vzdali. Rušnou uličkou, v níž se pohybovala různá zvířata, ale i pěkné studentky zdejší střední školy, jsme vystoupali k dlážděnému nádvoří. Stojí zde skupina chrámků z 10. století. Jsou význačné pro svůj věžovitý tvar s různě zdobenými rizality na všech čtyřech stranách, střechu ve tvaru šikhary a nádherně řezané ostění i tympanony. Jedna z těchto řezeb se dochovala přes tisíc let dokonce ve dřevě. Největší svatyně uprostřed se jmenuje Mani Manesh a ukrývá Šivův lingam, uctívaný ještě daleko dříve. Proti vchodu do chrámu nesmí samozřejmě chybět býk Nandin.

Vrátili jsme se k hotelu. Vedle něj jsem si až teď všimla podivné zahrádky plné nepořádku. Aha, tak tady skončily odpadky, které jsem asi osm dní nosila v batohu, a tolik se zaradovala, když jsem je mohla vyhodit do koše v pokoji. Zabalili jsme si vyprané prádlo, zaplatili a odebrali se na hlavní ulici. Tady stálo několik taxíků a kolektivo. To nás vzalo za velmi směšnou částku zpátky do Hasdaru a ještě kousek za něj, na druhou stranu říčky Budhil. Tady jsme měli počkat na autobus na půl cesty do Kugti. Bezstarostně jsem fotila obrovskou ještěrku a vůbec si neuvědomovala, co mě čeká. Prašná silnice se rychle změnila v pěší stezku, která se vyskládána z břidlice opět vznášela na skalními srázy. Jeli jsme rychlostí chůze a já byla připravena vystoupit z otevřených dveří, jakmile by se vozidlo rozhodlo převrátit nebo sklouznout. Asi v půli cesty musí nastat nepříjemný manévr, jelikož se cesta po úbočí mění ve šplh serpentinami vzhůru. Konečně přišla zastávka a s ní i konec sebevražedné jízdy. Sám řidič už se neodvažuje spoléhat jen na hinduistická božstva a na přední sklo si raději vystavil i Ježíše. Toho však v záplavě květů a typicky naivního indického malířství prozrazoval jen kříž.

Vystoupili jsme a dál pokračovali pěšky. Až na pár sesuvů půdy se však tato nedostavěná silnice v mnohém nelišila od té, kterou jsme právě zdolali. Pěšky jsme šli těch 7 kilometrů asi hodinu a půl spolu s dalšími obyvateli vesnice, kteří se většinou vraceli z práce. Silnička otevřela tuto poslední vesnici před průsmykem světu a i její obyvatelé časem změní způsob života. Krajina byla opět nádherná, vedla vysoko nad burácivou řekou v hlubokých borových lesích, pod nohama nám běhaly ještěrky. Kousek před vesničkou cesta schází k řece, tady by bylo možné přespat, ale my pokračovali do Kugti.

Na začátku vesnice stojí jakýsi resthaus pro turisty. Pozeptali jsme se v domku nad ním. Místní nás okamžitě pozvali na čaj i sušenky a slíbili, že seženou někoho s klíčem. Krom pěkné dcery měli ještě roztomilou ovečku. Ta byla neskutečně zvědavá, bohužel však za námi na pavlač nesměla. Když nás konečně ubytovali, vzpomněli si, že by mohli chtít více peněz. Přesunuli nás tedy kvůli nefunkčnímu záchodu do dražšího pokoje s rovněž nefunkčním záchodem. My se ale napálit nedali. S Lenkou už jsme zůstaly v pelíšku, povídaly si a vařily polévky, později čaje s mlékem. Kluci se hladově vydali do vsi a vrátili se úplně nadšení. Prý se máme zítra na co těšit, krása vesničky se zatím nedá s ničím srovnávat. Potkali rovněž jednoho svatého muže s bolavou nohou, kterého ošetřili, a objednali si večeři u domorodce.

Úterý 2. 10.

Ráno jsem vstala brzy, umyla nádobí, došla pro vodu, a potom si na zápraží četla. Po snídani jsme se konečně sbalili, abychom pokračovali vzhůru. Daleko jsme však nedošli, protože se domečky lepily jeden na druhý a předháněly se v nádheře řezaného ostění. Odsud se nedalo pospíchat. A to už za námi běžely děti, aby se nechaly vyfotit. Nad vesnicí se s námi za obyvatele rozloučil jejich ochránce, opičí bůh Hanuman. Pěšinka pokračovala po travnatém úbočí, místy sestupovala k některému z přítoků. Na úbočí proti nám se pásly ovečky. Asi za hodinu jsme došli k autobusové zastávce, která se sem zatoulala kdoví odkud. Kousek od ní stojí modlitebnička s červenými soškami Šivy a Párvatí.

Vyšplhali jsme do prudkého kopce k chrámu Keylong, zasvěcenému hadímu bohu se třemi hlavami. Pobývá tu zubožený svatý muž zachoulený do deky. V klidu dokouřil Šivou rostlinu a vrávoravým krokem nám pokynul, ať po umytí nohou vstoupíme. Dřevěný chrámek natřený načerveno ukrýval svatyni, před níž byla místnost pro věřící. Dispozičně chrám připomínal jednoduché venkovské kostelíky. Ze stropu viselo tisíce mosazných zvonečků, svatyně ukrývala oltář a sochy bohyň. Poklonili jsme se jim, přispěli na chrám – nebo spíše na tohoto poustevníka, a dostali za to několik požehnaných rýžových burisonů. Venku se zatáhlo a začalo poprchávat. Schovali jsme se do stodoly za chrámem, abychom si mezitím uvařili oběd.

Přepršku vystřídalo opět sluníčko. Čekala nás už jen velmi pohodová cesta loukami i lesem, posléze jsme klesli k řece, u níž se pásly krávy i trochu přerostlí býci a pomalu stoupali k místu nazývanému Duggi. Jedná se v podstatě o ploché údolí soutoku řeky Budhil a Duggi. Našli jsme pěkné místečko na stany, jen jsme trochu váhali, kterým údolím se zítra vydat. Kalda se neposedně vydal na průzkum, čímž minul dva kolemjdoucí pastevce. Právě překonali průsmyk a netvářili se na naše ambice zrovna vesele. Je to těžké bez průvodce i vybavení, cestu nám však ukázali údolím vpravo. Poděkovala jsem, postavila stan a v tom vidím, jak se v dálce vrací Kalda s třemi evropsky oděnými trekaři. Vzhledem k tomu, že zde projde jedna skupina turistů za půl roku, bylo celkem jasné, o koho mohlo jít. Luisa s Honzíkem a Komárem sedlo sice překonali, ale neodvažovali se pokračovat na druhé straně po rozpukaném ledovci. Postavili si stan u nás, sedli jsme si k vařičům a povídali. Nakonec padlo rozhodnutí. Sami přecházet také nebudeme, ale poprosíme Luisu, aby nám zajistila na zpáteční cestě průvodce v Kugti. Ten nás doběhne před zítra v základním táboře. Jídlo i ubytování mu můžeme poskytnout. Začalo foukat a bylo nevlídno, zalezli jsme tedy všichni do našeho stanu. Něco na mne lezlo, a tak jsem nějak neměla náladu hrát kostky, schoulila se do co nejmenšího klubíčka a snažila se spát.

Středa 3. 10.

Ráno jsme se už naposledy rozloučili. Luisa se s kluky vrací do Brahmouru, odtud dále do Chamby a Dillí, my stále doufali v přechod sedla, které by nás dostalo do údolí Lahaul, tedy do tibetské oblasti Indie. Přecházeli jsme suťový soutok, když se za námi pustila medvědokráva, neboli jak. Cesta minula vodopád a vedla po úbočí stále výše. Za necelé dvě hodiny jsme se dostali vysoko nad řeku Kugti Nala. Odpočinuli jsme si pohledem na obrovská údolí. Hory se už opět zvedaly přímo kolem nás a z jejich zasněžených štítů byl cítit příchod podzimu. Nám však bylo dost teplo. Vystoupali jsme na jakousi hnědou hroudu, odkud už byl vidět závěr údolí. Na hnědo-žlutých loukách se pásla stáda jaků a krav. Lehli jsme si na trávu a kochali se. Za další hodinu chůze jsme už potom dorazili na tábořiště Alias. Spát se má zřejmě pod převisem, ale ten si zvolili kravičky za toaletu, tak jsme stany postavili raději vedle potůčku na trávu. Nebylo mi úplně nejlíp, tak jsem si zalezla do spacáku a tvrdě usnula. Kalda mi zatím uvařil dobrotu a najedli jsme se. Večer, když už sluníčko zalezlo, přišel k nám Jaro a hráli jsme kostky. Už jsme ztráceli naději, zda Luisa průvodce sehnala. Samozřejmě tu nebyl signál a neměly jsme se jak domluvit. V tom jsme však uslyšeli hvízdání průvodce. Kalda mu vyběhl vstříc a přivedl ho k nám. Průvodce to nebyl jeden, ale dva. Přišli v polobotkách, džínách a bez jakéhokoli jídla nebo teplého oblečení. Uvařila jsem jim kuře na paprice. Museli mít chudáci takový hlad, že to snědli bez řečí. Posilněni pustili se do smlouvání ceny. Ta začínala na neskutečných 7 tisících. Byli ve výhodě, protože sem museli dorazit za námi vlastně dvoudenním pochodem a smlouva proběhla mezi někým úplně jiným, než kdo tu teď před nimi seděl. Tím nepochopitelnější bylo, že nám ochotně odevzdali Luisin dopis, v němž se uváděla smluvená cena 3 tisíc rupií za odvedení až dolů do údolí. Hádka trvala více než hodinu, potom jsme se přátelsky rozloučili a šli do pelíšku. Domluvili jsme se, že já budu spát u Lenky a Jara, zatímco oni zůstanou s Kaldou, který jim půjčí i něco na sebe, aby naši horalové tu mrazivou noc ve 4200 mnm vůbec přežili. Klepali se a kouřili až do rána. V noci cosi padalo.

Čtvrtek 4. 10.

Ve čtyři mi zazvonil budík a já vylezla ven. Na stanech ležely asi čtyři centimetry sněhu. Naši ledovcoví znalci výstup nedoporučili, ba odmítli. Prý je na druhé straně už dlouho spoustu sněhu. Nedalo se jim vysvětlit, že my víme lépe než oni, kolik tam leželo včera, jelikož jsme situaci viděli na Luisiných fotkách. Rozhodli jsme se vyčkat do odpoledne, jestli sníh trochu roztaje. Je vůbec otázkou, zda takový poprašek mohl nějak nebezpečně zavát trhliny. Kluci se vydali směrem do sedla, podívat se alespoň na ledovec z této strany. My s Lenkou zůstaly zalezlé ve stanu a četly si v průvodcích. Pokud sedlo nepřejdeme, radikálně se změní náš další postup. Posnídali jsme na sněhu, užaslým průvodcům jsme nabídli veselou krávu se suchary. Sněžit nepřestalo, takže výprava byla odpískána. Horalové našli někde trochu oleje a s pomocí našich čínských nudlí vytvořili luxusní oběd. Potom začala bouřlivá diskuse o ceně za nevykonanou práci. Mladší průvodce a překladatel byl myslím na naší straně, ale s tvrdým vyděračem turistů mnoho nepořídil. Ten chtěl tři tisíce a oháněl se Luisiným dopisem. Smlouva však nebyla splněna, smáli jsme se my. Chtěli jsme mu dát tisíc rupií, což je výdělek za dva dny zcela nevídaný. Starému pastevci to však nestačilo. Nakonec prohlásil, že si nevezme nic, ale uschová si Luisin dopis a odvolá se k velkému Šivovi. Trochu rozpačitě jsme se na sebe dívali. Pro nás by to znamenalo, že bychom ušetřili tisíc rupií, ale to jsme zase nechtěli. Něco si ti chlapíci přece jen zasloužili. Východiskem z paradoxní situace byl kompromis 1500 rupií. Konečně odešli a byl klid. Postavila jsem sněhuláčka. Všechno bylo pod sněhem, nebylo by špatné tu zůstat a odpočívat v nádheře těch hor … ale indická kultura volá, musíme poznávat.

Sebrali jsme se po poledni a stejnou cestou se vrátili do Kugti. Příroda se mezitím uložila k zimnímu spánku. Stromy zežloutly, zčervenaly, listí padalo. Kousek za chrámem Keylong vysvitlo unavené podvečerní sluníčko a vytvářelo hluboké odstíny. Ještě naposledy vykoukla Manimanesh Kailash, nad níž se vytvořil zvláštní prstenec svatozáře. Úplné a posvátné ticho hor zaplašil až soumrak a s ním příchod do vesnice. U Hanumana jsme chvíli čekali na Lenku, která trochu zbloudila. Vesničané tu pokuřovali, dali i Kaldovi. Věděli o nás všechno a trochu litovali zbabělosti našich vůdců. Přešli jsme mostek a vstoupili do vesnice. Bylo tu stále docela rušno, místní si svítili na cestu loučemi a nebo svíčkami. Kalda se vydal najít Manoje Kumara, mladšího z průvodců, který si vypůjčil jeho ponožky. My se zastavili v prodejně a objednali si čaj a pakory. Náhle se objevil Manoj, v bílé nažehlené košili a mnoha řetízky. Slušelo mu to mnohem lépe než v horalském. Zval nás na večeři k sobě domů, Kalda prý už pozvání přijal. Mně se to z principu trochu příčilo, ale nakonec nám nic jiného nezbylo. Nasoukali jsme se i s batohy po uzounkém žebříku vydlabaném z kmene do ještě užšího a nižšího patra s pavlačí. Světnička byla až v druhém patře. Sedli jsme si na zem. Maminka nám poděkovala za to, jak jsme jejího syna pohostili a ochraňovali v horách. Po chvíli přišel ještě strýc, bratr, sestra, bratranec zvaný Žížala a Sikh, který místo turbanu nosil čepici Adidas. Vykouřili jsme dýmku míru a dostali výbornou večeři. Manoj umí výtečně anglicky, protože studuje v Shimle bakaláře přírodních věd. Povídal nám spoustu zajímavostí o životě ve vesnici a vyptával se nás na naši zemi, kulturu a víru. Indy to zajímá nejvíc, protože pro ně jsou tyto otázky samotným základem všeho, nás však vždy uvedou do rozpaků. Snad ještě mohou se smíchem a úšklebkem znechucení pochopit, že pojídáme krávy, ale skutečnost, že nevěříme v žádného boha, je pro ně zcela neuchopitelná. Kategorie víry je naprosto neodmyslitelnou součástí každodenního života podobně jako jídlo nebo práce. Seděli jsme dlouho a bylo nám tam příjemně. Nakonec nás Manoj přesvědčil, abychom si nechodili stavět stany za vesnici k soutoku a přijali střechu u nich. Položili nás tedy do malé předsíňky u kuchyně. Asi slouží jako modlitebnička soudě podle množství svatých obrázků, sošek, svíček i květů. Chtělo se mi na záchod. Je to zvláštní, ale taková zařízení prostě vůbec ve starých domech neexistují. Maminka mě doprovodila po úzkých vratkých stupíncích dolů na dvorek před domem. „Tady,“ ukázala mi, vyhrnula si sukni a sedla na bobek. Nezbylo mi, než vyjeveně udělat totéž.

Pátek 5. 10.

Ráno mě brzo probudilo mečení kozy. Ležela jsem ve spacáku dál a koukala se, jak se mezerami v roubení dere sluníčko. Tisíc let staré dřevo nádherně vonělo. Tento dům je asi nejkrásnějším v okolí, celá pavlač je ozdobně vyřezávaná. Rodina se však chce přestěhovat do pohodlnějšího domku, který si staví na okraji vsi. V sedm hodin vstoupil do předsíňky Manoj, aby nás probudil, popřál dobré ráno a přinesl čaj. Zůstáváme ještě na snídani, která trvá poměrně dlouho, o to je však lepší. Čapati maminka nacpala bramborem a znovu uhnětla, čímž vznikla jakási bramborová placka. Kalda nakonec věnoval Manojovi jedny ponožky, celé rodině jsme jako poděkování nechali čokoládu. Rozloučili jsme se. Tento zážitek opravdu stál za trochu včerejší hrdosti.

Bylo teplo, sluníčko pražilo a my scházeli k autobusové zastávce s takovou samozřejmostí jako to dělají místní. Mávali na nás, když odložili lopaty, a smáli se. Doufají, že jim silnice přinese bohatství a moderní způsob života. Kéž by tolik nespěchali. Předešli jsme několik rodin v dlouhých sárí, jednu babku sbírající hovínka na cestě a doťapkali úbočními serpentinami do čajovny na konečné autobusu. Půlhodinová cesta dolů Hasdaru byla samozřejmě mnohem horší než ta nahoru, v Brahmouru jsem vystoupila úplně vyklepaná. Bylo mi však jasné, že další tři hodiny mě nečeká nic příjemnějšího. Posilnili jsme se u stánku jehněčím s rýží a nakoupili banány a čokolády. Autobus po přestávce pokračoval dál úzkým zářezem ve skále, který samozřejmě postrádal jakoukoli krajnici, svodidlo či povrch. Jak jsme se v té závratné výšce vyhnuli několika stádům ovcí, mi není jasné. V tu chvíli jsem radši zavírala oči. Nahaněč vždy vylezl z autobusu a rozháněl zvířata holí, bagr se mu však zahnat nepovedlo. Museli jsme tedy vycouvat na místo, kam se vejde o trochu více než jedno osobní vozidlo, a tam se – snad ve vzduchu – vyhnuli. Úplně vyčerpaná strachy jsem opravdu ocenila, když se povrch konečně srovnal na úroveň evropských hor, a kolem páté jsme vjížděli do Chamby. Když člověk uváží, že přibližně 60 kilometrů (63 rupií) může trvat pět hodin, pochopí, jak strašidelnými silnicemi zdejší horský stát disponuje.

Některé hotýlky už byly plné, ale nakonec jsme našli celkem pěknou ubytovnu a cenu usmlouvali na 330 rupií pro čtyři lidi dokonce na čtyřech postelích. Jako obvykle jsem běžela najít Kaldu, který mezitím sháněl nejlepší ubytování ve městě, a přivést ho do našeho pokoje. Rozvěsili jsme všechny věci po balkoně, aby se vyvětraly, vymydlili jsme se a vyrazili do města. Potřebovali jsme peníze, ale směnárnu tu nenajdete. Zkusili jsme tedy bankomat a k našemu štěstí z něj opravdu vypadlo deset tisíc rupií. Podělili jsme se o úlovek a vyrazili na hostinu. Kluci začali u pouličního stánku rybičkami, já se třásla na pečené kuře s pivkem. Sedli jsme si do otevřené pouliční hospůdky, aby nás neotravovali psi. Jinak bylo město velmi příjemné a trochu neindické. Zatímco jsme jedli, stali jsme se cílem zájmu křesťanského učitele tělocviku. Uměl velmi dobře anglicky a zajímal se o naše putování i domovinu. Máme být rádi, že jsme průsmyk nepřešli. Chamba stojí rozhodně za vidění. Nahlédli jsme do chrámku, který stál kousek od velkého trávníku čaugánu, Jaro si skočil na internet a my tři šli napřed do Embassy baru. Přes vzletný název šlo o podnik vzhledově i pachově podobný našim putykám. Srdce poskočilo a pivečko hned chutnalo lépe. Kalda s Lenkou zkoušeli místní džin. Když chtěli v deset hodin zavírat, koupili jsme si zbytek piv, kterými hospoda disponovala a pokračovali na balkoně.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: