Ammassalik Backcountry Camp: Lyžařská výprava do Grónska byla úspěšná

Východní část Grónska nosí občas přídomek Švýcarsko grónského pobřeží, takže samo vybízí k návštěvě s lyžemi. Na rozdíl od Švýcarska se ale jedná o pustou, nedotčenou a liduprázdnou krajinu, kde můžete vedle kamení, ledu a sněhu spatřit snad jen kura sibiřského nebo havrana. A do tohoto málo známého prostředí se vydala výprava ve složení Petr Novotný, Radek Nováček, Antnonín Volk a Petr Socha.

(Ne)čekané úspěchy

Plán se podařilo naplnit, ba překonat – původně plánovaný okruh totiž značně narostl, takže výprava nakonec překonala nějakých 250 kilometrů. Částečně na psích spřeženích, na lodi, nejvíce pak na lyžích se speciálními nákladními saněmi v zádech. Nešlo ale jen o přechod, cílem byly hlavně sjezdy a monitoring sjezdových možností pro budoucí lyžařské návštěvy. V každém z navštívených koutů se podařil přinejmenším jeden sjezd, celkově to pak v součtu dalo nějakých šest lyžařských výstupů nalehko.

A jaké bylo počasí?

Zatímco sněhové podmínky nebyly optimální – v březnu v oblasti oproti zvyklostem několik dní pršelo a následující silný vítr s drobným sněžením vystavěl sjezdovky všelijaké, jenom ne snadné a s ideálním prašanem. O to více se ale povedlo počasí. Prakticky po celou dobu pobytu mimo civilizaci bylo jasno a téměř bezvětří, což učinilo i z teplot pod -20°C celkem přijatelné prostředí (noční rekordy odhadujeme na -26°C). Na své cestě výprava vybudovala tři základní kempy, jeden na ledovci Kerala, další na bezejmenném plató o „patro“ výše a poslední pak v blízkosti fjordu Sermilaq.

Jak to všechno probíhalo?

Všechno začalo 15. dubna, kdy do drsné grónské krajiny přiletěla čtyřčlenná výprava. Na letišti kluky čekal kamarád Lars se psím spřežením. Kvůli horšícímu se počasí museli čekat v inuitské vesničce Kulusuk na zlepšení viditelnosti a ztišení větru, který dosahoval rychlosti 50 km/h. Aspoň byl čas na seznámení s místními.

O dva dny později se počasí konečně výrazně zlepšilo, a proto výprava mohla vyrazit směr ledovec Kerala. Cesta vedla krajinou mezi ostrovy a obrovskými ledovými monstry, které sem připlouvají od severu unášeny dánským proudem. Kluci nocovali s inuitskými společníky v lovecké chatce na břehu fjordu Sermiligaq. Sníh byl tvrdý a zmrzlý, utažený týdenním deštěm, který přišel nečekaně již v průběhu března.

Za pár dní už kluci přes satelitní telefon sdělovali, že sestoupili k fjordům, kde si užívají lyžování. Rekord, který v grónských podmínkách zažili byl – 23 stupňů Celsia. Měli velké štěstí, protože většinu dní se nad územím, kde se pohybovali, drželo azuro. A jak sdělovali přes satelitní telefon: vše bylo „ALL RIGHT„!

Šestadvacátého dubna výprava úspěšně dorazila z hor do inuitské vesničky Kuummit. Pomocí člunu a psího spřežení se dostali zpět na letiště. Ačkoli museli na začátku hodně měnit plány kvůli počasí, podařilo se jim uskutečnit překrásné putování liduprázdnou krajinou hor východního Grónska. A i když byly svahy hodně zmrzlé a ufoukané, povedlo se i několik lyžařských výstupů a sjezdů. A na konci dubna už byli doma.