Abyaneh, rudá vesnice ve stínu tajemné íránské atomové elektrárny

Veřejné tajemství číslo jedna

Pršelo. Možná by se zdálo, že na tom není nic divného, jenže to bych nesměl být v poušti. Ono vlastně ani tak nepršelo, jako spíš mrholilo, takové počasí, na které jsem zvyklý ze své rodné Vysočiny. Seděl jsem v autě, mířil do vesničky Abyaneh a pozoroval krajinu. Z Kashanu, odkud jsme vyjeli, je tahle křižovatka asi 35 kilometrů. Čím je zvláštní? No tak zaprvé poutníkovu pozornost upoutají protiletecké vojenské baterie umístěné na jedné straně cesty a velké cedule s přeškrtnutým fotoaparátem na druhé. „Tohle radši schovej,” ukázala na můj Nikon kamarádka Zahra.

„Natanz”, synonymum pro nebezpečnou továrnu, kde Íránci (minimálně podle izraelského premiéra Benjamina Netanjahua) vyrábějí své jaderné zbraně. V médiích se často omílá a objevuje, a tak bych i předpokládal, že půjde o „tajnou“ základnu. Místo toho projíždíme kolem klasického zaměstnaneckého vstupu, jenž leží jen malý kousek od hlavní silnic. Žádná záhada, žádné tajemství, jen obyčejní lidé jdoucí do práce. Ono, když jste na Blízkém východě, tak různé věci vypadají úplně jinak, než z pohodlného domovského gauče.

Nejstarší a rudá

Abyaneh leží v provincii Isfahán na severozápadním svahu hory Karkas ve výšce 2500 metrů nad mořem. „Pojď, dáme si vodní dýmku a čaj,” táhla mě hned po příjezdu do vesnice Zahra. Ona a další tři moji iránští spolupoutníci, jako by si neuvědomovali, kde vlastně jsou. Do „rudé” vesnice jezdí lidé z celého světa obdivovat její krásu a starobylost. Iránce zajímá spíše další piknik.

Abyaneh je jednou ze čtyř nejstarších vesnic v Íránu (další jsou Masule, Kandovan a Meimand) a od roku 2007 je na seznamu světového dědictví UNESCO. Není to však jenom stáří, co jí děla výjimečnou, ale zvláště pak její architektura. Domy jsou poskládány do svahu hory tak, že střechy jedněch tvoří dvorky těch nad nimi. Jako materiál je využívána červená hlína, dřevo a sláma. Stěny tvoří nepálené cihly, které mají unikátní vlastnosti, jelikož se stávají pevnějšími, když se namočí. Zajímavé prvky je také možné nalézt na dveřích a vstupních portálech, které obsahují dřevořezby i další ozdoby. Na první pohled zaujmou například dvě klepadla na mnohých dveřích, jedno pro muže a druhé pro ženy. Tím se v dobách dávných zajišťovalo, že se nemohlo stát, aby žena přišla otevřít muži nebo obráceně.

Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Dochované tradice

Vesnice není pouhým skanzenem staré architektury a kultury, ale lidí zde opravdu stále žijí. Podle deset let starého sčítání zde bydlí 160 rodin, tedy kolem 300 lidí. Například místní ženy stálé nosí dlouhé bílé šátky, zakrývající vlasy a horní část těla, které jsou ručně barevně zdobeny. Tyto šátky je možné si i od „domorodců zakoupit. I když I zde je již možné vidět neblahý vliv turismu, přestože cizinců zde prozatím příliš není, tak Íránci sem jezdí a místní si na jejich přítomnost zvykají a také se na ní pokouší vydělat.

Páteční mešita pochází z doby vlády seldžucké dynastie (1038 – 1194) a zdobí ji výjimečné dřevořezby zvláště krásný je pak mihrab (modlitební výklenek).  K vidění jsou však i mešity další (Porzaleh a Hajatgah), které též stoj za návštěvu. Dále je možné navštívit zoroastrijský chrám ohně nebo pevnost s období vlády sasánovské dynastie (224 – 651). Na to, jak malá se vesnice zdá na první pohled, toho ukrývá opravdu hodně.