Ztracená místa – podzemní města Kappadokie + SOUTĚŽ O KNIHY

Podzemní město Kappadokie

Po jistou dobu se zdálo, že lidská obydlí míří nezadržitelně vzhůru – nejen obrazně svou kvalitou, ale také fakticky: opouštěli jsme temné podzemní jeskyně a stoupali výš a výš. Snem moderních lidí je střešní apartmán vysoko nad městem na vrcholu mrakodrapu, nikoli tmavá špeluňka v zemi.

Luxusní obydlí na povrchu pochopitelně vyžadují podzemní systém potrubí, rachotící metro a spoře osvětlené chodby a ventilační šachty, bez nichž bychom si na sluncem ozářeném povrchu nemohli užívat své zasloužené pohodlí. O tom, co je pod zemí, ale nikdo nepřemýšlí. Kdo by se taky staral o potřebné, ale nepěkně ušmudlané dvojče nablýskaného města?

Přesto se mi zdá, že v poslední době se situace tak trochu mění. Podzemí znovu začíná přitahovat. V dobách, kdy jsme se zcela reálně obávali nukleární apokalypsy, nebylo jiné možnosti, než začít hloubit – což děláme i dnes, jak nám postupně dochází prostor na povrchu. Pod zemí se cítíme v bezpečí, neohrožují nás tam škodlivé zplodiny, nemusíme se bát přepadení a nejsme tam vystaveni globálním změnám podnebí: stačí přece jen přidat nebo ubrat na termostatu. Plány na nová podzemní města se objevují doslova na celém světě, od Nizozemska po Čínu.

Mystická přitažlivotst podzemí

Nadace Amsterdam Underground Foundation tvrdí, že „lidé objevili mystickou přitažlivost podzemí“. Jde o značně provokativní názor naznačující, že pod zem nemíříme jen kvůli bezpečí nebo abychom se vyhnuli špatnému počasí. Údajně k tomu máme ještě nějaký další důvod. Tam dole je něco, co nás přitahuje. Podzemní města se na mapách hledají pochopitelně jen velmi obtížně. Běžné mapy poměrně věrně zachycují povrch země, ale s mnohavrstvými městy si poradit nedokážou.

A právě to je hlavní důvod, proč jsou místa v podzemí často přehlížena. Mnohá se dokonce na dlouho zcela vytratila z paměti a musela být znovu objevena. Skvělým příkladem jsou postupně odhalovaná starobylá podzemní města v Kappadokii ve východní části Turecka. Někteří místní odborníci tvrdí, že na průzkumníky a archeology tu čeká ještě nejméně 30, ale možná až 200 měst.

Tento počet nejspíš zahrnuje i ruiny jeskynních klášterů a skalních vesnic, ale i tak jsme zatím pravděpodobně viděli jen malou část zdejšího podzemního urbanistického dědictví dávných generací. Největší dnes známé podzemní město Derinkuyu bylo objeveno v roce 1965 a stále ještě není celé prozkoumáno. Náhodou na ně natrefil jeden z místních obyvatel, když strhnul zadní stěnu svého skalního obydlí. Za zbořenou zdí spatřil další místnost, z níž se dostal do další a další a další…

Postaveno na hlavu

V současnosti víme, že město Derinkuyu mělo osm podlaží a mohlo v něm žít až 30 000 lidí. V horních patrech se nacházely obytné prostory, ale také místnosti s lisy na víno a olej, stáje, skladiště a jídelny. Z třetího podzemního podlaží se sestupovalo dolů do sklepení, ke skladištím a také ke kostelu ve tvaru kříže, jenž na obyvatele čekal na samém konci schodiště. Město bylo protkané kilometry ručně vyhloubených chodeb a průchodů, z nichž jeden vede k dalšímu, devět kilometrů vzdálenému podzemnímu městu Kaymakli. Domy stavěné na povrchu mají základy a nosnou konstrukci a jejich obyvatelé mohou počítat s dostatkem čerstvého vzduchu.

Podzemní města Kappadokie tento model obrací na hlavu. Archeologové museli ze všeho nejdřív odkrýt ventilační šachty a teprve poté začít postupně otvírat jednotlivé místnosti, chodby, stáje a prostory určené ke spánku. Odpověď na otázku po smyslu těchto míst můžeme částečně najít v jejich názvech: například „Derinkuyu“ znamená „hluboká studna“ a Turci město dříve znali pod názvem „Malagobia“, což je slovo řeckého původu, jež lze přeložit jako „obtížná obživa“.

Římský architekt Vitruvius v prvním století před naším letopočtem tvrdil, že skalní domy v Kappadokii začali budovat asi o pět set let dříve Frygové. A hned také vysvětluje proč. Frygové žili v „zemi trpící nedostatkem dřeva“, takže si „přirozeně vybrali skály, do nichž začali hloubit svá obydlí“. Hornina ze ztvrdlého sopečného popela známá jako tuf, pokrývající celou oblast, je dostatečně pevná a přitom měkká. O to, kdo byli původní budovatelé podzemních měst, se ale dodnes vedou spory. Legendární německý archeolog Heinrich Schliemann se přikláněl k Vitruviovu názoru, ale další odborníci se domnívají, že města jsou daleko starší, někteří jejich počátek posouvají až do chetitského období, tedy do doby ještě 1000 let před příchodem Frygů.

Jeskynní životní styl

Přímá souvislost mezi městy Derinkuyu a Kaymakli a zmíněnými národy ale neexistuje. Obě totiž vybudovali až v 8. století našeho letopočtu křesťané. V té době byla Kappadokie divokou pohraniční oblastí byzantské říše a zdejší křesťanské obyvatelstvo bylo vystaveno pravidelným nájezdům z východu a útokům různých loupežných band. Není proto divu, že navázali na místní architektonickou tradici a pustili se do hloubení podzemních měst, která musela být dostatečně velká, aby pojala celou komunitu.

Derinkuyu i Kaymakli mají zjevně obranný charakter. Vstupy jsou úzké a jednotlivá podlaží se dala uzavřít masivními kamennými dveřmi. Místa, kde početné ventilační šachty vystupují na povrch, byla šikovně ukrytá. V dolní části měst se nacházelo několik velkých nádrží na vodu a na samém dně nechyběly ani studny, z čehož je patrné, že zdejší obyvatelé se připravovali na dlouhodobý pobyt pod zemí. Jak dlouho ve skrýši vydrželi, je otázka, na kterou prozatím chybí odpověď. Většina odborníků se shoduje, že podzemní města sloužila především jako útočiště; musela být dost velká, aby se do nich vešel veškerý dobytek, lidé a takřka vše, co se dalo přenést, ale využívala se jen v dobách, kdy na povrchu nebylo bezpečno.

„Jeskynní životní styl“ zapustil pevné kořeny a přežil až do současnosti. Horní okrajové místnosti podzemního města Derinkuyu, které se táhnou pod stejnojmenné dnešní město na povrchu, jsou odedávna využívány jako skladiště a stáje. Řada starobylých vstupů pod zem se nachází v domech místních obyvatel, již dodnes čerpají vodu ze studní a nahoru ji vytahují ventilačními šachtami. Tradice skrytého bydlení je rozšířená po celé Kappadokii; ještě v minulém století se tu budovaly podzemní skladiště zeleniny a ovoce. Velká část tureckých citronů a brambor strávila jaro a podzim ve zdejším chladivém prostředí.

Cesta pod zem

Moderní skladiště svědčí o výrazné historické kontinuitě, ale podzemní města je možné vnímat také jako značně zneklidňující symbol zaniklé náboženské plurality a tolerance v oblasti, kterou nakonec ovládli muslimové. Původních křesťanů během posledních 500 let postupně ubývalo. Poslední početnější skupiny z Turecka utekly na počátku dvacátého století, během etnických čistek doprovázejících konflikt s Řeckem z roku 1923. Prakticky všechny křesťanské vesnice byly vymazány z map. Stopy po komunitě, která v této části světa žila bezmála 2000 let, se zachovaly jen v prázdných prostorách skrytých měst.

Brutálně potlačená minulost se ale odmítá vzdát a chvílemi se zdá, jako by se pomalu vracela zpět. Starobylé křesťanské podzemní labyrinty každoročně lákají desetitisíce zahraničních i tureckých turistů a zejména v poslední době jich rychle přibývá. Část jejich atraktivity jistě spočívá v tom, že představují cenzurovanou část tureckého národního příběhu, ale s tímto vysvětlením se prostě nemůžeme spokojit. Možná bychom se měli znovu vrátit k oné „mystické přitažlivost podzemí“, o níž jsem se zmiňoval výše.

Pod zemi jen při nezbezpečí

Osobně mám pocit, že cestou pod zem stále jasněji cítím, jako bych se dostával do přímého kontaktu s autentickou minulostí. Je to skutečně pouze pocit patrný snad jen z mrazení v zádech. Čím hlouběji sestupuju, tím víc se mi chce pokračovat až na dno. A nejde zdaleka jen o zvědavost. Spíše se mi zdá, jako bych se vracel na počátek naší civilizace, nebo ještě dál, do dob před jejím vznikem, před příchodem prvního člověka. Michael Moorcock v knize Matka Londýn (Mother London) a Peter Ackroyd v knize Pod Londýnem (London Under) o podzemí píší jako o místě, kde se člověka zmocňuje strach a současně nezvladatelná touha sestoupit ještě hloub, až na dno temné studnice plné netušených možností. „Vše, co se kdy napsalo o podzemí, je skutečně pravda,“ píše Ackroyd a pokračuje spekulacemi o lidech z londýnského podzemí, kteří se pod povrch údajně uchýlili po velkém požáru města v roce 1666.

Skrytá města v Kappadokii je rovněž možné vnímat v souvislosti s moderním trendem „cesty pod povrch“, která se mnohým jeví jako řešení řady současných urbanistických a společenských problémů. Nejspíš se budeme muset začít otevřeně bavit o tom, co přesně od ní – realisticky, či ve svých představách – čekáme. A zatímco developerské společnosti spekulují o výstavbě podzemních areálů, neměli bychom zapomínat, že naši předci se pod zem uchylovali jen ve chvílích skutečného nebezpečí.

Nyní můžete vyhrát 3 výtisky knihy Ztracená místa, tajná města a jiné záhady na mapě světa, kterou vydalo nakladatelství Jota a z níž je i tato kapitola.

Výherci (budou osloveni emailem):

pa***********@ou*****.com

Va*******@se****.cz

no****@se****.cz

Účastí v soutěži souhlasíte se zařazením vašeho emailu do seznamu odběratelů newsletteru cestovatelských novinek, který posíláme 1x měsíčně. Z odběru se samozřejmě můžete kdykoli snadno odhlásit.