Irácký Kurdistán po válce: Jak spojit cestování s humanitární pomocí?

Zdravíme z i iráckého Kurdistánu, ratatata, bum, bum, řách, ……občas se tady střílí, ale veškeré rány jsou věnovány pouze oslavám nourúzu. Zhruba těmito slovy jsem popsal intenzivní změť zážitků, které jsem pravidelně posílal v krátkých hlasových nahrávkách do ČR, aby naši kamarádi, příbuzní, známí i fanoušci věděli, že jsme v pořádku. Možná stát vedle toho kurda střílejícího kalašnikovem do vzduchu nebyl úplně dobrý nápad, přemýšlel jsem, prodíraje se davem mezi úzkými uličkami města Akre, které byly dle místních postaveny jako bludiště, aby bylo jednodušší vést partizánskou válku. Ale začněme od začátku.

Jak vznikla humanitární expedice

Cestování je krásný koníček a snad ještě krásnější práce. Ano, člověk jako průvodce musí pořád něco řešit, ale většinou se v malých skupinkách seznámí s osobnostmi, z nichž některé jej provázejí dalšími životními a pracovními etapami, cestami a projekty. I proto jezdívám jen ve skupinkách do 10 lidí. Po několika letech cestování a organizací zájezdů převážně do blízkovýchodních a afrických zemí, jsem stále více a více inklinoval k oblasti humanitární a rozvojové pomoci a pohrával si s myšlenkou jak propojit cestování, poznávání a pomoc. Neboli udělat něco více, než přijet, vyfotit si, nechat vydělat místním taxikářům a hoteliérům a odjet a pak o tom povídat na besedách.

Zkušenosti jsem získával na několika projektech v Guinei, Gambii, Íránu a dalších zemích. Pak stačilo jen potkat správné lidi a už to šlo samo. S Natálií z organizace Roja Sor CZ 1 jsem se poprvé setkal na jaře. V létě téhož roku jsme jeli na průzkumnou cestu  do iráckého Kurdistánu. V rámci distribuce humanitárních hygienických balíčků a hraček pro vnitřně vysídlené osoby v kempu Šerfadín, jsme navštívili i ruiny Sindžáru a zúčastnili jsme se pietní ceremonie k příležitosti tříletého smutného výročí tzv. jezídské genocidy islámským státem dne 3.8.2014. Byl to mrazivý pocit procházet se kolem ledabyle pletivem vyznačených ohrádek masových hrobů s na povrchu rozházenými kostmi.

Měsíce příprav a na jaře 2018 se konala první humanitární expedice. Co je tedy vlastně jejím cílem? Cílem je sestavit tým kulturně otevřených lidí s chutí poznávat a hlavně pomáhat. Nebereme každého, nejedná se o zájezd. Výtěžek z akce jde na konkrétní projekt, v našem případě rekonstrukci školy ve vesnici Bozan v guvernorátu Ninive v Iráku. Škola byla poškozena zemětřesením a počet žáků se v posledních letech navýšil především kvůli přistěhování se řady převážně jezídských rodin z válkou totálně zničeného Sindžáru.

Další rovinou humanitární expedice je možnost vidět danou zemi z jiného úhlu. Partnerská organizace dokáže zařídit povolení ke vstupu do míst, kam by se běžný cestovatel nedostal a zároveň poskytnout své poznatky, kontakty a v neposlední míře zajistit bezpečnost skupiny. Poznat, jak takové organizace fungují je především v dnešní době boje proti neziskovkám i všemu cizímu přínosné pro obě strany. Poslední den expedice se všichni členové expedičního týmu ptali, jak mohu více pomoci, co ještě mohu udělat? A právě to je cílem humanitární expedice. A proč zrovna irácký Kurdistán? Sám jsem tuto zemi/nezemi navštívil několikrát a vždy jsem byl učarován nesmírnou pohostinností místních.

Kurdistán je kousek země na křizovatkách náboženství, etnik, jazyků a tradic. Nabízí krásnou přírodu, tisíce let staré památky, dobrodružství i poznání. Turisté zde moc nejezdí, což je nesmírná škoda, nicméně je to pochopitelné. Tento region a jeho obyvatelé si zažili své a zaslouží si naši pozornost a pomoc. Zmiňme například krutosti chemických útoků operace Anfál Saddáma Husajna, mučení a vraždění v jeho v jeho vězeních. Zotročování jezídských žen bojovníky tzv. Islámského státu atd. atd. Je nutné přiznat, že Kurdistán a Kurdové bývají často romantizováni a i oni mají své stinné stránky, nicméně pomoc obyčejným lidem v nouzi a především dětem politiku a ideologii neřeší.

Nejširší nabídku průvodců a map Iráku (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Kde a co je irácký Kurdistán

Irácký Kurdistán je autonomní oblast na severu Iráku s většinovým kurdským obyvatelstvem spravována Kurdskou regionální vládou. Tato vláda vznikla již v roce 1992, nicméně po druhé válce v zálivu získala mnohem více autority a faktických pravomocí. V současné době se vláda vzpamatovává z irácké reakce na referendum o samostatnosti z 25. září 2017 vyhlášeném prezidentem Barzáním. Irácká vláda po “překvapivém” výsledku téměř 93% pro samostatnost jasně ukázala, “kdo je tady pánem” a mimo jiné zablokovala mezinárodní letiště v Erbílu a Sulejmámii a započala převzetí kontroly nad tzv. spornými územími přibližně nedaleko od přímky spojující města Kirkuk a Mosul. I proto byl vstup expedice do Kurdistánu byrokraticky náročnější.

Hlavní město nourúzu Akre

Přejeďme teď ale k tématům veselejším. Horskému městečku Akre se právem říká hlavní město Nourúzu. Nourúz je svátek tradičního kurdského nového roku, který se slaví dle zoroastriánských zvyků na den jarní rovnodennosti. V celém kurdistánu vybuchují ohňostroje, muži střílejí do vzduchu ze samopalů, zapalují se ohně, tancuje se a oslavuje se. Do Akre se sjíždějí lidé z celého Kurdistánu, aby sledovali 300 odvážných mladých mužů jak běží s hořícími pochodněmi na kopec tyčící se nad městečkem. Naší skupinky se ujal mladý jeden mladý kluk, který se představil jako irácký přeborník v plavání a byl pozván na slavnost jako čestný host přímo od ředitele festivalu.

S ředitelem jsme se hned seznámili a nabídl nám  účastnit se oslav přímo po jeho boku. Již cestou k připraveným pochodním jsme kličkovali mezi hromadně tančícími řadami tradičně oblečených oslavujících. Mnohdy jsme byli do davu vtaženi a odtančili jsme několik kol s nimi. Jindy jsme kryli uši před salvami z kalašnikovu a odskakovali před různými petardami, které mám ze srandy, stejně jako jiným házeli mladí kluci pod nohy. Z naší skupinky se pochodní chopili pouze dva odvážlivci.

Zbytek jsme pozorovali oslavy z úpatí kopce rozdělující nejvyšší střechy pod námi se po údolí rozlévající vesnice. Po šesté hodině, když začalo slunce zapadat a malebnou vesničku pokrývat stín okolních hor se tisíce míst rozžhavilo světlem ohňů a hory pokryly potoky ohně. Jako po sopce ztékající láva, akorát opačným směrem vypadaly z dálky průvody pochodní k oslavám nourúzu. Ohlušující zvuk ohňostrojů, další výstřely ze samopalu a ohně… více ohňů, větší ohně. Po oslavách nám ředitel nabídl přespání v kanceláři politické strany PDK, a my jsme samozřejmě neodmítli.

Cestou zpět do Dohuku jsme navštívili ruiny majestátního sídla iráckého diktátora Saddáma Husajna, tyčící se ve výšce více než 2000 m n.m. na hoře Gara. Balkón rozbombardovaný za doby války v zálivu nabízí překrásné výhledy do dálek Kurdistánu. Okolí paláce je však podminováno, takže není dobrý nápad scházet z cesty a trekovat po okolních vrcholcích. Většina min v Iráku pochází z dob irácko-íránské války v 80 letech 20. století. Zaminována jsou především hraniční pásma. Další minová pole jsme viděli například na hoře Bechál na turecko-irácko-syrském pomezí, ze které je možné shlédnout do každé ze tří zemí. Dříve čistě zemědělské oblasti jsou pokryty tisícemi stanů pro uprchlíky a vnitřně přesídlené osoby.

Noc s uprchlíky

Právě v jednom takovém kempu jsme měli příležitost strávit noc. A pro mnoho z nás to byl bezpochyby nejsilnější zážitek celé expedice. Domluvili jsme se s Muradem a jeho rodinou, že nás táborem, kde v době naší návštěvy přežívá již několik let 17 000 lidí, provedou. Oplocený areál asi 15 km za městem Dohuk poskytuje útočiště jak pro muslimy, tak i pro křesťany a jezídy. Většina z nich pochází z oblastí Sindžáru. Příjezdovou cestu lemuje řada obchůdku, jedna z mála příležitostí pro ubytované, jak si něco málo přivydělat. Murad pracuje pro slovenskou organizaci STEP-IN, poskytující zdravotní péči v uprchlických táborech i nedostupných vesničkách. Nedávno se oženil. V táboře. Před odjezdem jsme nakoupili několik plných tašek jídla a pití pro naše hostitele a s sebou jsme zároveň vezli několik pytlů především dětského oblečení a hraček.

Měli jsme se možnost zapojit do přípravy jídel. V malé chodbičce mezi stany se asi pět místních žen krčilo a malými noži loupalo a krájelo různou zeleninu. Někteří z nás se přidali, další se odebrali do stanu diskutovat o politice. Sešlo se překvapivě dost lidí, kteří uměli dobře anglicky, takže vášnivá diskuze mohla začít. Probírali jsme náboženství, současnou vládu Kurdistánu i Iráku, nedávno proběhlé referendum i mezilidské vztahy.

Mnoho uprchlíků se ostře vyhraňovalo vůči muslimům, ve kterých vidí viníky jejich příkoří. Tvrdili, že ISIS je pravověrná větev islámu, který plodí jen zlo a nenávist. Z ostrosti jejich argumentů šel mráz po zádech. Disputace přerušily až kopce rýže, hromady zeleniny a vůně čerstvě připraveného masa a dalších pokrmů. Jídla bylo opravdu moc. A všichni jsme společně přátelsky pojedli. Po večeři jsme hráli hru, jeden tým schová v ruce jednoho ze svých členů prstýnek a druhý tým se postupně snaží uhádnout v čí ruce se nachází. Postupně nás přemohl spánek. Při odjezdu jsem nabídl Muradovi alespoň nějakou finanční kompenzaci za výborné pohoštění, ale on se slovy rád tě tady zase někdy uvidím, rezolutně odmítl.

Projekt na škole v Bozanu

Hlavním cílem naší expedice bylo pomoci s rekonstrukcí školy ve vesnici Bozan v guvernorátu Ninive. Škola se nachází nedaleko od křesťanského centra Al Qoš, jemuž vévodí majestátní klášter v horách, a navštěvuje ji i velké procento uprchlíků ze Sindžáru. V minulých letech ji několikrát postihlo zemětřesení a konzistence vnějších stěn některých tříd je evidentně narušena. Celý projekt rekonstrukce bude stát přes 17 000 USD. Bude třeba zpevnit stěny, opravit poškozenou podlahu, znovu omítnout zdi s popadanou omítkou, vyměnit dveře, opravit elektrické rozvody, zajistit nové nádrže na vodu a vše vymalovat.

Naše expedice bude měla rozpočet cca 3500 USD, za což jsme se po důkladné rozmluvě s ředitelem školy a projektovým inženýrem rozhodli opravit elektrické rozvody ve škole, aby se ve třídách mohly v parném létě alespoň používat ventilátory a v zimě, kdy se brzo stmívá se mohlo svítit. Vzhledem ke zvýšenému počtu děti vlivem přistěhování uprchlíků ze Sindžáru jede škola ve dvou směnách, ranní a večerní. Další peníze jsme věnovali na koupi a instalaci tří nových vodních nádrží, aby děti i učitelé mohli používat zdravotně nezávadnou vodu, která bohužel ze starých a špinavých a rezavých tanků netekla.

Projekt bude realizován během prázdnin v měsíci dubnu pod taktovkou místní partnerské organizace Shingala Azad. Kromě jinéhu bude nutné kvůli častým výpadkům státní elektřiny v budnoucnu koupit a nainstalovat elektrický generátor. V průběhu dalších expedic budeme v rekonstrukci postupně pokračovat.