HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Peru


POSLEDNÍ DISKUSE

Iquitos, město kam nevede silnice

Iquitos, město kam nevede silnice

Půlmilionové město uprostřed peruánské Amazonie založili v osmnáctém století evropští misionáři. Výrazně se rozrostlo až díky kaučukovému boomu na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Dnes je hlavně turistickou destinací, kde se potkávaji cestovatelé nejrůznějšího původu, toužící po výletu do džungle.



Jediný kousek asfaltu na zelené mapě pralesa je stokilometrová silnice spojujici Iquitos s městem Nauta, ležícím u soutoku Ucayali a Marañónu. Ze zbytku světa se dá do Iquitosu přiletět nebo připlout po přítocích Amazonky. My volíme tu zajímavější variantu.


 

Západ slunce na Ucayali.Západ slunce na Ucayali.

Nákladní loď HenryNákladní loď Henry

Další spolubydlící v kempuDalší spolubydlící v kempu

Prohlédněte si další fotografie k článku...


Přes Andy do přístavu

Z Limy odjíždí autobus do Pucallpy, přístavu na břehu řeky Ucayali. Narozdíl od jiných měst nemá Lima centrální autobusové nádraží. Proplétání džunglí tak začíná už v hlavním městě, čtvrtí plnou pouličních prodejců tropického ovoce. Do Pucallpy jezdí vice společností, stačí si jen vybrat, jak moc a za jak pohodlná sedadla chcete platit. I v levnějších autobusech se dá celkem slušně přežít noční přejezd. Cestou do Pucallpy se ale nevyspíte. Cesta přes Paso Ticlio znamená během 140 kilometrů nastoupat o pár metrů výš, než je v Evropě možné dojít s mačkami a cepínem. Soroche, jak říkají Peruánci výškové nemoci, přejde až když silnice klesne do nekonečné zeleně na druhé straně And.

Po dvaceti hodinách vystupujeme v Pucallpě. Kolem stanoviště autobusů na kraji města už čekají mototaxi - tříkolky s motorkou pro řidiče a krytým dvousedadlem pro cestující. Řidič nám všemožně vnucuje nákupy věcí, co potřebujeme na cestu lodí, ale naštěstí už jsme vybaveni. Nezbytná je vlastní hamaka, nádoba na jídlo, zásoba pitné vody nebo filtr a hodí se něco proti komárům. Nejen toho, ale i spousty jídla jsou kolem centra a přístavu plné ulice.

Poblíž náměstí kotví malé loďky a turistické čluny. Nákladní přístav se podle stavu vody během roku přibližuje nebo vzdaluje od centra až na několik kilometrů. Tam nám ukazují na čtyřpatrovou nákladní loď se jménem Henry 10 a nápisem mañana. Cesta vyjde na 100 sol a to i s plnou penzí. Zapisujeme se u rozložitého kapitána, který pořád křičí plumaaaa, načež přiběhne chlapec a podá propisku. Do odjezdu je možné spát na lodi.

Cesta do kempu v džungliCesta do kempu v džungli

Na řece

Společnost Henry je jedna z těch větších, provozujících nákladní dopravu na Ucayali. Většina lodí má nákladní prostor pro ocelové potrubí, auta, pytle mouky, kuřata nebo cokoliv dalšího, dvě paluby pro cestující a jednu nahoře pro posádku. Na zádi jsou kabiny se sprchou a záchodem. Voda se, podle barvy, čerpá rovnou z řeky. Kvalitní filtr nám tak ušetří desítky plastových lahví, které díky němu nemusíme kupovat. Radost nám ale kazí pohled na Peruánce, vyhazující veškerý odpad rovnou do řeky.

Hamaky se zavěšují na ocelové tyče pod stropem. Jako výborný nápad se ukazuje zavěsit i batohy, aby je přibývající spolucestující neroznesli na pantoflích. Ráno vypadá paluba, že už se nevejde ani hamaka, ale než vyjedeme, jejich počet se asi tak ztrojnásobí. Do poslední chvíle pobíhají po lodi prodavači pochutin, plastových misek a toaletního papíru. Jakoukoliv potravinu včetně ovocné šťávy balí do plastových sáčků. Odpoledne konečně zaburácí motory, z komína vyletí saze a loď odráží od břehu. Na lodi jsme jen čtyři gringos a postupně se z nás stává atrakce.

Na vlnách Amazonky

Plavba z Pucallpy do Iquitosu trvá podle stavu vody tři až šest dní. V polovině září, na konci období sucha, strávíme na lodi pět dní. Pluje se pomalu, ale kromě pár zastávek v okolních vesnicích bez přestávky. V noci se většinou nesvítí, jen občas prozkoumá kormidelník břehy obrovským reflektorem. Voda v řece je neprůhledná a ne jednou drhne loď dnem o mělčinu nebo uvízne v písku. To se pak rozeřvou motory, loď se celá rozklepe a kolem vaří bláto, dokud se neprošoupe na hlubší vodu.

Vzduch proudící otevřenou palubou vytváří ve stínu celkem příjemné klima, dokonce ani komáři moc neotravují. Okolní džungle za oknem připomíná pohyblivou tapetu, kde se střídají vysoké břehy s písečnými mělčinami. Dny na lodi se vlečou. K snídani dostáváme sladkou bílou polévku s houskou, k obědu rýži, čočku nebo špagety a k večeři masovou polévku s banánem místo brambory. Loď zastavuje v okolních vesnicích.

Před Iquitosem se stékají dvě hlavní "zdrojnice" Amazonky Ucayali a Marañón. Odtud se pro většinu latinské Ameriky řeka nazývá Amazonas. V Brazílii stejnému toku říkají Solimões a Amazonkou se stává až od soutoku s Rio Negro. Že se blíží cíl cesty je vidět i na spolucestujících. Upatlané děti dostávají trička bez zbytků včerejšího oběda a z paluby mizí hamaky. Po kontrole nákladu přistává Henry u písečného břehu a po přistaveném prkně vystupujeme na hromadu písku a odpadků.

Při návštěvě Peru můžete objevovat tajemství úžasných hor, archeologických památek i dobrodružství v džungli. Nechte se inspirovat krásnými fotkami Pavla Svobody v článku Los Andes photo expedition: Peru - sever proti jihu.

Město uprostřed pralesa

Iquitos je bránou do peruánské Amazonie. Vzhledem k omezeným dopravním možnostem, není ve městě moc aut a většina z těch, co lze spatřit, slouží k dopravě turistů. Obyvatelé města hojně využívají mototaxi, která se s hlasitým troubením proplétají ulicemi, nebo veřejné autobusy vyrobené, snad kromě motoru, celé ze dřeva.

Hlavnímu náměstí, jak je v Peru zvykem, Plaza de Armas, z jedné strany přiléhá katedrála a proti ní známý železný dům Casa de Fierro. Ten byl postaven v devatenáctém století Gustavem Eiffelem a dopraven z Paříže po částech. Turistický život se odehrává nejvíce mezi náměstím a nábřežím s koloniálními budovami a spoustou barů. Oproti zbytku Peru je tu celkem draho. Co neroste v okolí se musí dovážet lodí nebo letadlem.

Úplně jiný svět je čtvrť Belen, jižně od centra, známá svým plovoucím tržištěm. Na konci období sucha procházíme ulicemi mezi domy na kůlech a je těžké si představit, že za pár měsíců bude všechno pod vodou. Tržiště nabízí prakticky všechno od potravin a koření po oblečení a železářství. Stánky jsou plné čerstvého ovoce z okolí. Obzvláště "zajímavá" je sekce masa - krokodýlí hlavičky, želví nožičky, opičky stažené z kůže - prostě zážitek pro oči i pro nos.

Belén nemá pověst moc bezpečné čtvrti. Nedoporučuje se toulat se po vzdálenějších částech a rozhodně je třeba dávat si pozor na věci. Aspoň trochu nahlédnout do života podél řeky lze projížďkou na malé dřevěné loďce. Takové svezení mezi domy na kůlech či pontonech, plovoucími kadibudkami a naplavenými odpadky je pro bezzubého dědu dobrá obživa. Život tu určuje řeka, která je současně koupelnou, záchodem, hřištěm pro děti i odpadkovým košem. O to víc nás překvapuje, že většina domácích neumí plavat.

Život na lodi v hamakách.Život na lodi v hamakách.

Poznávání džungle

Většina gringos přijíždí do Iquitosu kvůli návštěvě džungle. Tu nabízí desítky cestovních agentur rozmístěných hlavně kolem centra a podporovaných pouličními naháněči. Kvalita služeb i ceny jsou různé. Obecně lze délku pobytu a program přizpůsobit. Oblíbená je také možnost zaplatit si obřad Ayahuasca a návštěvu indiánských vesnic. My volíme čtyřdenní pozorování života v pralese.

Začínáme přejezdem z Iquitosu do Nauty po stokilometrové silnici, jediné v široko dalekém okolí. Další dvě hodiny pokračujeme v dlouhé dřevěné loďce se stříškou z palmových listů. Po Marañónu přijíždíme na soutok s Ucayali, kde pozorujeme růžové a šedé říční delfíny. Růžoví jsou větší, ale šedí vyskakují víc. Od soutoku jedeme proti proudu malé říčky do kempu v džungli. Náš průvodce se jmenuje Roberto a mluví celkem slušně anglicky. S ním nás doprovází ještě Carlos, který neřekne anglicky ani slovo, ale zato řídí člun a líp zachází s mačetou.

Po setmění vyrazíme pěšky do noční džungle. V půjčených holinkách následujeme průvodce po blátivé pěšině a sledujeme, co se ve dne nevidí. Velcí mravenci, pavouci, žáby a škorpioni. Všimneme si malého nenápadného hada v listí. Oba průvodci nadskočí leknutím a Carlos ho hned umlátí klackem. Pak nám ukazuje jedovatý zub a vysvětluje, že devadesát procent lidí uštknutí nerozchodí.

Tajemný život uvnitř džungle

Během dalších dnů poznáváme život v pralese na loďce i po svých. Slunce není přes vegetaci vidět, ale po pár krocích jsme zpocení až za ušima. Obdivujeme botanickou a zoologickou zahradu nad námi i pod nohama. Opice, ptáci, pestrobarevní motýli a neuvěřitelně rozmanitá vegetace.

Procházíme džunglí, zhoupneme se na liáně jako ve filmu a šplháme po nich na větve. Ochutnáme vodu z jiné liány, která vytéká z dřeva přeseknutého mačetou. Nahořklá chuť zažene žízeň a místní toho často využívají. Máme štěstí i na dvoumetrovou anakondu. Než se had naštve, zkoušíme, jak by vypadala kolem krku v podobě módního doplňku.

Malým dřevěným člunem plujeme proti proudu a chytáme piraně. Stačí klacek s vlascem, ohnutým drátkem s návnadou a pár minut. Kdo nevytáhne prut rychle, jen krmí rybičky. Za chvíli máme na dně loďky dost zubatých úlovků k večeři a čekáme na setmění až vylezou kajmani.

Mercado Belén, tady je možné sehnat skoro všechno.Mercado Belén, tady je možné sehnat skoro všechno.

Bouřka v pralese

Příště plujeme po řece dál proti proudu. Z loďky pozorujeme vodní ptáky v mokřinách kolem řeky a početné stádo malých opiček, přeskakujících ze stromu na strom. Občas se některá přepočítá a s plácnutím skončí na zemi. Pokračujeme proti proudu přes mělčiny a za člunem zůstává čára ve vrstvě plovoucího salátu. Najednou se před námi otevírá jezero. V mělké vodě chytáme piraně a čekáme na tmu.

Hladina kolem loďky skoro vaří - nic na koupání. S večerem se blíží bouřka. Světelná show je čím dál blíž a přidávají se zvukové efekty. Zajíždíme ke břehu hledat kajmany a první obrovská kapka mě trefí rovnou do oka. Do minuty jsme promáčení. Vracíme se po řece a od břehu na nás svítí kajmaní oči. Roberto s velkou baterkou přivázanou k čepici se je snaží chytat, ale jsou rychlejší.

Neradi opouštíme pralesní kemp. Abychom měli o zážitek navíc, zastihne nás a Marañónu bouřka a pořádný slejvák. Vítr a vlny hází s loďkou a my se můžeme znovu ždímat a to i pod palmovou stříškou. Z Iquitosu je možné odjet lodí po Marañónu do Tarapoto, ale nakonec dostane přednost rychlejší dopravní prostředek - letadlo. Následující den ráno nasedáme na iquitosském letišti a po hodině a půl přistáváme v Limě.


DoJizniAmeriky.cz je cestovní kancelář specializující se na Jižní Ameriku. Poznávají ji v malých skupinkách a se špičkovými průvodci, znalci místního prostředí. Pro zájemce připravují i zájezdy na míru, individuálním cestovatelům zařizují služby v Jižní Amerce. Kladou důraz na hlubší poznání navštívené destinace a místních a zodpovědné cestování. Jezdí do celé Jižní Ameriky, nejčastěji do Peru, Ekvádoru a Galapágy, do Patagonie a Kolumbie.

10.08.2015, Lucie Zrnová


Diskuse


Theodor Kurtz
Theodor Kurtz

Chceteli zažít tu pravou Amazonii, doporučuji

http://junglereps.com/cs/

30. 04. 2018, 10:12:11

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

CESTOVATELSKÝ TWEET

Můj největší cestovatelský úspěch? Sehnání nauruského víza do devíti měsíců!

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ

Sponzorováno