Víte, jak se z indiána stane Mexičan? Když přestane tancovat a oblékne triko

Víte, jak se z indiána stane Mexičan? Když přestane tancovat a oblékne triko

Původní obyvatelé Mexika patří ve své zemi k nejchudším vrstvám a čelí jejímu rasismu, jemuž se tam říká dost zvláštně: malinchismus. Je to podle jména indiánské milenky dobyvatele Cortése.

Za frenetického bubnování, které doléhá až do katedrály v centru mexické metropole, se dokola točí indiáni s obrovskými čelenkami na hlavě a ozdobami z chřestících škebliček na končetinách. Lidé z etnika Nahua jen kousek od trosek někdejšího chrámu aztéckých předků připomínají národu jeho předkolumbovské tradice. Mexičané, kteří jsou produktem genetické výměny mezi porobenými domorodci a španělskými dobyvateli, se sice na indiány běžně dívají přes prsty jako na zpátečníky, ale tady to neplatí. Je až s podivem, kolik západně vyhlížejících Mexičanů si od šamanů obou pohlaví nechává kouřem a šleháním větvičkami vyhánět z těla zlé duchy.

Kdo je opravdový indián

Tanečník Bernardo, který má na černém roláku nakreslenou kostru, aby se s ní jako jeho druhové každodenně nemusel malovat na tělo, hrdě odmítá, že by to všechno byl jen tyátr.
„Takové slavnosti máme i u nás na vesnici. Třeba o slunovratu,“ a pak na mě začne mluvit děsivým jazykem, ve kterém zní spousta „tl“ podobně jako v názvech zaniklých aztéckých měst. Chce mi tím dokázat, že je opravdový indián.
Jeho definice je v rasově promíšeném Mexiku podle fyziologických hledisek nemožná, indiánské rysy má ve tváři ve větší či menší míře v podstatě každý. „Indián je v Mexiku spíše sociologická kategorie,“ vysvětluje Carmen Álvarezová, třicátnice s visáží animované Pocahontas ze studií Walta Disneyho. Patří ke kmeni Čičiméků a pracuje v Národní komisi pro rozvoj domorodých etnik.

Nejširší nabídku průvodců a map Mexika (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Rasismus podle milenky dobyvatele Cortése

„Indiánem je ten, kdo nemluví španělsky nebo nenosí západní oblečení. Mexičané vždy mají radši to, co je z ciziny než naše domácí. Tomuto typu rasismu tady říkáme malinchismus (čti malinčismus). Je to podle LaMalinche – domorodé ženy, která jako milenka a překladatelka pomohla Hernánu Cortésovi dobýt aztéckou říši,“ vysvětluje Álvarezová.
Malinchismus opravdu funguje v praxi. Třeba Benito Juárez, indián z kmene Zapotéků, se v 60. letech předminulého století stal prezidentem a dodnes patří k největším hrdinům zdejších dějin. Na sochách a obrazech ho však vždycky spatříte v obleku podle evropských standardů.
Příklad malinchismu ze současnosti zase nechtěně dává turistický průvodce Rodrigo Mayo. Nejprve rozhodně odmítá, že by si Mexičan vůbec mohl pomyslet na svatbu s indiánkou.
Nakonec z něj vypadne, že jeho matka patří ke kmeni Otomí. „Jenže vždycky mluvila španělsky,“ říká na vysvětlenou. „Indiáni jsou ti, kdo se nechtějí integrovat. Kroje ať si nosí na slavnosti. Jenom tam se hodí,“ říká o tradičním oblečení, které pro zhruba sedm procent zdejší populace je každodenním civilem. V stodesetimilionovém Mexiku na indiány koukají jako na dinosaury. Jako na něco, co už dávno mělo vyhynout.
V centrech měst sice najdete sochy indiánů, ve školách si obdivně vyprávějí o skvělých mayských stavbách a o tom, jak poslední aztécký vladař Cuauhtémoc statečně vzdoroval tomu odpornému, krutostí se vyznačujícímu Cortésovi. S počátkem španělské éry však jako by domorodci z dějin země vymizeli. Dodnes však tady žije přes šedesát etnik čítajících dohromady necelých deset milionů osob. Hrdinným protivníkům Evropanů, kteří kvůli odlehlosti svých osad a špatnému vzdělání patří k nejchudším vrstvám země, zůstala u většinové populace v horším případě image lenochů, špindírů a žebráků. V lepším případě jsou folklorem, který do Mexika přitahuje zahraniční turisty. Málokdo si přitom uvědomí, že bez jejich zvyků by se dnes po celém světě třeba nejedly tortilly.

„Jsme Mexičany více než Mexičané“

„Že tady stále žije velké množství indiánů, to si někteří uvědomili, až když v roce 1994 došlo ve státě Chiapas k zapatistickému povstání,“ říká Álvarezová s tím, že šokující vystoupení tamních Mayů mělo dopad i na ústavu. Byla do ní dodána dříve nemyslitelná informace, že Mexiko je multikulturní země.
Na rozdíl od Spojených států nebyli mexičtí indiáni izolováni v rezervacích. Naopak byli nuceni k integraci, často nevybíravými metodami. Zakazovalo se jim mluvit mateřštinou ve školách i na úřadech. Zglajchšaltování se vyhnuli jen v těch nejodlehlejších krajích nebo tam, kde indiánský živel jasně převažoval.
„Můj otec uměl jazyk otomí, ale na nás mluvil výhradně španělsky. Nechtěl, aby mě diskriminovali jako jeho. Moje generace tak zná jen základy. A dnešní mladí? Ti v otomí neumějí ani pozdravit, byť se řeč předků na prvním stupni školy aspoň chvíli učí,“ říká kantor v důchodu Aristeo Ramírez Moreno.
Žije v indiánské vesnici Juanica, která se indiánskou stává jen při tradičních slavnostech. Jinak v ní vládne španělština a globální móda. A zřejmě díky tomu zdejší mladí jen záporně vrtí hlavou nad otázkou, jestli se osobně setkali s diskriminací kvůli původu.

Kmenů je mnoho, ale společnou organizaci nemají

Také Ramírez souhlasí, že materiálně si místní za poslední desetiletí významně polepšili. Například do jeho vesnice dorazila i voda a elektřina, vede do ní dobrá silnice.
S rozvojem sem však přišlo i to, co trápí i zbytek Mexika: rozpad tradičních hodnot, růst rozvodovosti, alkoholismu a fetování.
„Specifikovat indiánské problémy je těžké. Každý kmen je jiný, žije v jiném prostředí, má jiný počet mluvčích a také jiný stupeň autonomie – podle toho, v kterém státu federace se nalézají,“ říká Álvarezová. I proto nemají indiáni silnou společnou organizaci, kterou by všichni respektovali jako svého vyjednavače se státem.
Navíc tu neexistuje indiánská identita. „Čičimek je nejdřív Čičimek a hned poté Mexičan, indiánský mezistupeň nemá. Cítíme se více Mexičany než samiMexičané. Vždyť my tu byli vždycky. Mexiko milujeme. Že ono nás nebere takové, jací jsme, je jiná věc,“ líčí Álvarezová. Aztécké tanečníky ze začátku reportáže od jejich představení vyhání déšť. Jedna z dívek ještě modlitbou narychlo vysvěcuje prostory, kde se tančilo. Ostatní rychlemění bederní roušky za džíny a trička. A v mžiku se tak přerodí z indiánů v Mexičany.

Cesta byla podpořena Expedičním fondem.

Článek vyšel v MF DNES.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí