Zasněžená turecká Kapadocie přináší romantiku a vyžaduje pořádné zimní vybavení

Zasněžená turecká Kapadocie přináší romantiku a vyžaduje pořádné zimní vybavení

Pokud se chcete v zimě někde trochu ohřát, z hlediska dostupnosti se nabízí Turecko. To jsme zvolili i my a musím říci, že na spoustě míst se skutečně ohřejete. Pokud se však chcete vydat do výše položených oblastí, jaká jsou například v Kapadocii, doporučují přibalit zimní vercajk.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Vlakem z tepla do chladu

Do centrální části země putujeme z o něco teplejšího Pamukkale. Poblíž se nachází město Denizli, pokud chcete vápencové terasy navštívit a cestujete na vlastní pěst, pravděpodobně toto město z důvodu vlakového a autobusového spojení neminete. Jízdenky z Denizli do Kapadocie kupujeme na autobusovém nádraží tři dny předem. Autobus do Goreme, starobylého městečka, které je zároveň centrem turistického dění v Kapadocii, jede přes noc. To řeší přesun i nocleh, zabíjíme dvě mouchy jednou ranou. Se svítáním se budím na autobusové sedačce rozlámaný na kaši a pozoruji velmi zvláštní a již zasněženou krajinu středního Turecka. Trochu jako v Arménii, napadá mě při pohledu na neuvěřitelně rozlehlé holé pláně. První typické skalní útvary pozorujeme už v Nevsehiru, po Kayseri největším městě v oblasti. Za čtvrt hodiny už zastavujeme v Goreme a prvně mě napadá, jestli jsem si vzal dostatečně zimní boty.

Pohledy z propagačních materiálů

Centrem městečka vede široký bulvár s restauracemi a obchůdky, život je zde nyní dosti utlumen vlivem mimosezóních měsíců. Procházíme uličkami a vybíráme si z několika nocležen. Nejvíce se nám zamlouvá hostel s korejskou majitelkou, Emres Stone House s otevřenou terasou na střeše. Rezervujeme tři noci a vyrážíme na průzkum jednoho z nejzajímavějších měst v Turecku. Domy, hotely, restaurace, lázně, vše v jižní části města je specificky vystavěno ve skalách, interiéry jsou pak budovány v přírodních i vytesaných jeskyních.

Pohledy známé z tisíců fotografií v cestovatelských magazínech dostávají pod sněhem punc výjimečnosti. Stoupáme na vyhlídku Sunrise Point vysoko nad Goreme, odkud se nabízí pohled do okolních skal a plání i na nedaleký, palčák připomínající skalní hrad Uchisar, postupně mizející ve sněhové nadílce. Nechceme první den přepálit, scházíme tedy do Goreme a hledáme něco k snědku. Restaurace jsou často zavřené nebo prázdné, všude je tma, nevytopeno a je jasné, že v jedné z těch otevřených budou vařit pouze pro nás. Majitel ochotně roztápí a plníme si břicha skutečně příšernou polévkou a ještě horší masovou šlichtou, v samce kupujeme čokoládu a vracíme se nocovat.

Josef Gajdoš s oblibou cestuje a procetoval již řádnou část světa. Přečíst si můete třeba jeho článek o pěším putování po nejstarším lese na světě, tedy po malajském Taman Negara.

Po okolních vesničkách

Následující den věnujeme toulkám v okolí Goreme, přecházíme mezi „vískami“ a hledáme odlehlejší místa, která by mohla nabídnout výhledy do okolí. Potulujeme se západně od Goreme údolími skalních homolí, na kterých jsou patrná lidská obydlí z dob dávno minulých. Místy procházíme kolem koňských ohrad, kde zimují koně místních obyvatel, pořádajících organizované projížďky okolními kaňony. Nápad využít tuto službu se nám líbí, z bezpečnostních důvodů však projížďky neprobíhají, alespoň do příchodu jarních dní.

Stejné je to i s lety balónem, kterými je oblast tolik proslulá. Sbíráme kešky v okolí, třešničkou na dortu je pak jedna umístěná poblíž vesnice Ortahisar, nacházející se v úpatí výrazného skalního útvaru asi půl kilometru severozápadně od obce. Paprsky zapadajícího slunce prostupují mraky a výhled z vrcholu kopce do krasové krajiny hladí na duši. Ze sněhu vyčnívající skály se barví do červené a oranžové, kontrast barev je neskutečný. Za mě jedno z top míst v oblasti leží na souřadnicích 38°37’59.6″N 34°51’02.7″E. Skála je trochu odlehlá a opuštěná, vyplatí se však na místo zajít. Po návratu do Goreme večeříme v malé, zapadlé taverně, soudě podle osazenstva čistě pro místní. Dostáváme vynikající kotlík plný tentokrát delikátně udělaného masa, s tím se večer krásně usíná.

Nejširší nabídku průvodců a map Turecka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Čajovna pro zahřátí

Následující den vycházka směřuje k Uchisaru, skalnímu hradu ve stejnojmenné vesnici. Po probuzení zjišťujeme, že venku připadlo tak třicet čísel a dál hustě padá. S nízkými botami vcházíme z jižního okraje Goreme do Guvercinlik Vadisi, známého také jako holubí kaňon. Sněhu je již po kolena. Sněží stále hustěji, jediným průvodcem je nám navigace v telefonu, strmé stezky začínají být poněkud nepohodlné a viditelnost se kriticky zhoršuje. Za všemi strmými stoupáními i klesáními navigace hlásí čajovnu uprostřed skal, těšíme se na zahřátí, které se nekoná, vše zavřeno, nikde ani noha, jen jedny stopy ve sněhu směrem k Uchisaru. Musíme vydržet až tam.

Po příchodu do vesnice nás vítají pobíhající psi, kteří jsou všude. Stoupáme k hradu, k monumentální památce, vytesané do desítky metrů vysoké skály, která vypadá jako palčák. Interiér má několik pater, která vyčnívají vysoko nad okolí, jednu chvíli vidíme i vzdálený, téměř čtyřtisícový, Erciyes Dagi. Střechy vesnice jsou bílé, poblíž stojí zasněžený minaret, připadáme si jako v pohádce. To je ale skutečně jen na okamžik, začíná opět sněžit takže scházíme zpět mezi psí stáda, kupujeme občerstvení v malém obchůdku, jediné instituci, která je otevřena a po krátké prohlídce vesnice se vydáváme vstříc bílému tichu, do zapadaného holubího kaňonu. Do Goreme dorazíme téměř za tmy a chystáme se do postele, další den nás čeká nemilosrdná cesta za teplejším vzduchem, do Izmiru.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí