Zápisky z autostopu po Bosně

Zápisky z autostopu po Bosně

Poučení z prvního covidového léta nás s mojí kamarádkou Alžbetou donutilo pořádně rozmyslet naší letošní cílovou destinaci. Jelikož jsme v minulém roce musely na poslední chvíli odvolat výlety do Rumunska a Slovinska, jenž po celkem shovívavé politice vůči turistům nečekaně „zčervenaly“ na covidové mapě, zvolily jsme letos nejméně komplikovanou variantu, a to sice Chorvatsko, kam již druhým rokem jezdí dovolenkový vlak společnosti RegioJet za velmi příznivou cenu. A jelikož jsme ke všemu obě studentky preferující low cost cestování, nemohla se naskytnout lepší varianta.

Představa dvoutýdenního výletu v Chorvatsku nás ale příliš nelákala – dávné vzpomínky na mnohahodinové jízdy autem z Prahy k moři a pobřežní města přetékající turisty nám Chorvatsko vykreslovaly jako zemi spíše vhodnou pro rodinné dovolené a jako ráj námi neoblíbených „Čecháčků“. V reakci na naší nově probuzenou a nejspíš také nezaslouženou averzi vůči Chorvatsku se v nás probudila chuť poznat „pravý“ Balkán, který naše babičky i rodiče stále pamatují jako Jugoslávii, kde se v dávné historii střetla evropská kultura s kulturou Osmanské říše, a kde se dnes mimochodem nacházejí jedny z nejchudších států Evropy.

Naší finální volbou se nakonec stala Bosna a Hercegovina – země hor, mastných masových
pokrmů, cigaret a rakije, ale i krvavé války a neukončené vnitřní tenze. Bylo tedy rozhodnuto.
Vlakem do Chorvatska a pak dále do Bosny. Čtvrtého srpna nastupujeme na vlak a míříme do města
Ogulin v severním Chorvatsku.

Příjezd do Bosny a Hercegoviny

V osm ráno vystupujeme ve městě Ogulin v chorvatském vnitrozemí a po opuštění vlaku se nám okamžitě idea slunného přímořského Chorvatska boří. Silný déšť nám komplikuje plány a první hodinu po minimálním posunu směrem Bosna a Hercegovina jsme nuceny strávit v úkrytu. Přes turistická Plitvická jezera se po třech stopech dostáváme na naši první zastávku za hranicemi – Bihač. Padesátitisícové město bojuje již delší dobu s dlouhodobým přívalem uprchlíků, pro které je Bihač poslední zastávkou před vstupem do Evropské Unie. V Bihači si objednáváme čevabčiči a kávu, nesmíme ale ztrácet příliš času – další destinací je totiž Sarajevo, od kterého nás dělí ještě 300 kilometrů silnice. Vyrážíme tedy na benzínku, kde po skoro dvou hodinách stopování nastupujeme k našemu zachránci Mensudovi.

Hrdý Bosňák se nám lámavou „slovanštinou“ pokouší popsat všechny krásy své rodné země. Mensudův entusiasmus se také stupňuje s počtem piv, které při jízdě plynule konzumuje. Zatímco první dvě piva ještě tolerujeme, u dalších pěti nás už lehce ovládají obavy ohledně jeho řidičských schopností, které se dále zhoršují se zesilující gestikulací nad volantem. I přes všechny starosti nás však bez problému dopravil do sarajevského hostelu, kde si po dlouhém dni stavíme stan a jdeme spát.

Stop do Sarajeva, autor: Eva Závadová
Stop do Sarajeva, autor: Eva Závadová

Sarajevo

K Sarajevu se pojí vícero zajímavostí – zpívá o něm Jaromír Nohavica a v jeho ulicích se uskutečnil atentát na Františka Ferdinanda d‘Este v roce 1914, který podnítil začátek první světové války. Sarajevo je ale hlavně poznamenané válkou v Bosně a Hercegovině, krvavým konfliktem doprovázejícím rozpad Jugoslávie. Relikty války a čtyři roky dlouhého obléhání města jsou viditelné všude – díry vystřílené do budov, všudypřítomné pomníky a hřbitovy ale i zmizelá generace mladých lidí, kteří ze země utíkají do ostatních evropských států.

Sarajevo je hlučné město, ve kterém se míchají zvuky turismu, dopravy a muezzinů. Každý rok se k městskému ruchu dále přidávají zvuky Sarajevského filmové festivalu, který vznikl s cílem obnovit ducha města po ukončeném obléhání. My jsme naše dny strávily procházkami historickým centrem Baščaršija a k méně veselému sarajevskému sídlišti Alipašino polje. Večer jsme posedávaly v kavárnách a nakonec v sarajevském pivovaru – jde totiž o jediné místo ve městě, kde vám pivo natočí do půllitru.

Národní park Sutjeska a pohoří Zelengora

Opouštíme Sarajevo a míříme do hor. Ve vyčerpávajícím vedru se s Alžbětou potácíme podél silnice a stopujeme. Po několika komplikovaných stopech včetně zablokované silnice toulavým psem nás mladý srb Olík svojí dodávkou Olupina (česky Vrak) odváží do městečka Tjentiště, ze kterého plánujeme začátek našeho horského tracku. Na ten jsme se večer posílily pivem a hostinou s našim prvním srbským kamarádem.

Uprostřed národního parku Sutjeska se nachází svou velikostí dechberoucí monument s názvem Údolí Hrdinů. Ten byl postavený na památku Bitvy o Sutjesku z roku 1943, jednoho z hlavních bojů za osvobození Jugoslávie. Z městečka míříme na turistickou stezku a po tisícimetrovém stoupání lesem se ocitáme u jezera Donje Bare, kde se nám konečně otevírá pohled na hory. Při dalším výstupu nás horský vánek bohužel mine a i na hřebeni se teplota pohybuje okolo 25 stupňů. Po zdolání vrcholu Bregoč (2014 m.n.m.) nám dochází voda a kvůli chybějícímu zdroji životodárné tekutiny jsme nuceny naší horskou túru zkrátit a putujeme zpátky do civilizace.

Pohoří Zelengora, Bosna, autor: Eva Závadová
Pohoří Zelengora, Bosna, autor: Eva Závadová

Cesta na jih

Po sestupu z hor jsme se na cestě seznámily s dvěma postaršími pány, kteří nám srdečně nabídli ubytování na jejich statku. Při jízdě autem pozorujeme domy zdobené srbskými vlajkami a v některých místech i nápisy v azbuce. Nacházíme se totiž v „srbské“ části Bosny a Hercegoviny, kde jsou vesnice a města obydlena převážně bosenskými Srby. Právě tenze mezi Bosňáky a Srby, jež pramení z národnostních a náboženských rozdílů stejně jako z války v Bosně a Hercegovině, dnes tuto zemi politicky rozděluje. O válce se ale s našimi hostiteli, ani s nikým jiným, radši nebavíme.

Další den jsme na cestu vybaveny igelitkou plnou čerstvé zeleniny, sladkostí a chleba a páni nás doprovází na autobus směřující na jih. Jelikož se ale zatím plně nevyznáme ve fungování bosenské veřejné dopravy, autobus nám ujíždí přímo před očima a my se ocitáme na autobusové zastávce bez internetu a plánu. Nyní se spoléháme pouze na naší dobrou paměť a stopujeme v druhém směru silnice, která podle nás vede zpátky do Sarajeva. Po noci strávené v oblíbeném hostelu opouštíme město minibusem plným babiček a s řidičem, který si za volantem vychutnává cigaretu a podle svého uvážení oznamuje půlhodinovou pauzu v hotelové kavárně.

Výhled z okna nám nabízí pohled na živou a neporušenou přírodu. Čím více se ale blížíme k jihu, tím rychleji se příroda mění ve vyprahlé ohořelé pláně, způsobené požáry, jenž letos sužují Bosnu a Hercegovinu a další balkánské země. Po cestě mineme město Gacko, ve kterém se nachází povrchový uhelný důl a tepelná elektrárna, my ale minibus opouštíme až ve městě Trebinje. A jelikož v jeho okolí nenacházíme ani jedno stinné místo pro náš stan, volíme ubytování v hostelu.

Trebinje, Bosna, autor: Eva Závadová
Trebinje, Bosna, autor: Eva Závadová

Chorvatsko a cesta domů

Z Trebinje stopujeme k chorvatským hranicím, které nakonec přecházíme pěšky, jelikož se náš řidič obává problému s policií. Jako místo odpočinku jsme si vybraly pláž v Dubrovníku, kde si konečně užíváme chvilku oddychu a levné datové připojení na území Evropské unie. Následující den se vydáváme trajektem na ostrov Korčula, který další ráno opouštíme trajektem do Splitu. Po tříhodinovém zpoždění konečně nastupujeme do vlaku, ve kterém na nás čekají naše, teď pro nás naprosto luxusní lůžka a neomezená káva. Jedeme domů.

Z našeho výletu si domu vezeme láhev domácí rakije a sladkosti s příchutí květu růže, hlavně se ale vracíme s pocitem, že jsme strávily dva týdny v úplně jiném koutě světa, od kterého nás reálně dělí pouze pár set kilometrů. Bosna a Hercegovina je země chaotická a hrubá, pod povrchem se však skrývá srdečnost a pohostinnost tamních lidí, kteří nás zbavili prvotního strachu z naší cesty a kteří nám bez ostychu pomáhali – nejspíš proto, že jsme dvě slečny, náklonnost podle nás pramenila ale také z toho, že jsme obě Slovanky. Vedle srdečnosti a pohostinnosti Bosny jsme ale poznaly i její rozdělenost, která zemi zevnitř i zvenku sužuje a dnes dle médií eskaluje až do takové situace, že se otevřeně mluví o jejím možném rozpadu. Bosnu a Hercegovinu její krušná historie stále pronásleduje a bude pronásledovat ještě dlouho.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí