Vnitrozemí Černé Hory je skrytý poklad

Zvolit lze třeba okružní cestu ve stylu „tři v jednom“ za tři až čtyři dny. To byl i případ naší novinářské skupiny, kterou začátkem září pozvaly do Černé Hory národní aerolinie Air Montenegro a státní turistická centrála.

Od mezinárodního letiště v Tivatu míříme k přívozu, díky němuž nemusíme objíždět rozlehlý záliv. Svahy prudce rostou bezprostředně u pobřeží a úzké silnice jsou i po konci hlavní sezóny slušně zaplněné. „V létě se tady musíte obrnit trpělivostí. Kolony aut a autobusů jsou na pobřeží denní rutinou,“ upozorňuje na úvod náš zábavný průvodce Miloš Zaťko, který je srbsko-slovenského původu a část roku dlouhodobě žije v Černé Hoře. Dále Miloš mluví třeba o tom, že v celé zemi těžko narazíte na špatné jídlo a že většina potravin pochází od drobných lokálních zemědělců.

Krásné výhledy a liduprázdné jezero

Po opuštění trajektu stoupáme klikatou silnicí vzhůru do hor a brzy se kocháme pohledem na dva ostrovní kostelíky v Risanském zálivu. Pokračujeme po jedné z řady „panoramatických silnic“, které díky hornatému terénu na většině černohorského území poskytují nespočet spektakulárních výhledů. Užít si je můžete jak přes okénko auta či autobusu, tak ze sedla kola či motorky. Po cestě potkáváme vedle českého motorkářského „gangu“ také mnoho obytných vozů. Jedno specifikum vnitrozemí začíná být patrné záhy – všude cítíte dostatek prostoru, davy i dopravní zácpy jsme za sebou nechali na pobřeží.

Po přespání v útulné horské chatě hledíme na okolní kopce a do strmého údolí, které je od vybudování přehrady v 70. letech minulého století zaplněné vodou z řeky Pivy. Projížďka na loďce po umělém jezeře nemá chybu. Kapitán Mikica Blagojevič po půl hodině loď zastaví a vyzývá nás ke krátké meditaci a prožívání ticha. Všude kolem jsou jen strmé břehy, klid nepatrně narušovaný vzdáleným zpěvem ptáků a nad námi modrá obloha. Později kotvíme u „baru“ nazvaného příznačně Silence (ticho). Ke kapitánově chatě, u níž nám vlastnoručně ugriluje čerstvé pstruhy, je třeba se vydrápat po úzké pěšině. V jezeře je o třicet metrů méně vody než v „požehnaných“ dobách, kdy hladina sahá až k nesmírně příjemnému „chill out“ posezení a příležitostnému bistru, k němuž vede cesta jen od vody. Ta je mimochodem v první polovině září ještě velmi přívětivá ke koupání.

Durmitor, rafting na Taře a Biogradska gora

Až po vylodění si uvědomujeme, že jsme během poměrně dlouhé plavby nepotkali nejen žádného jiného turistu, ale ani nikoho místního! Následuje přejezd pohoří a stejnojmenného národního parku Durmitor. Zdejší dominanta Bobotov Kuk s 2523 metry nad mořem je nejvyšším bodem Černé Hory. Pod nepříliš rozsáhlými horskými masívy se rozprostírá velká náhorní plošina s širokými výhledy a minimem lidských sídel. Doslova pastva pro oči cyklisty i motorkáře. Po přenocování v městečku Žabljak, které je správním centrem národního parku, navštěvujeme překrásné Černé jezero.

Odtud přejíždíme ke kaňonu řeky Tara. Zdejší raftingová centra patří k několika málo místům v černohorském vnitrozemí, která už turisté objevili. Na konci léta už se ale žádné tlačenice u břehu nekonají. Zhruba hodinu a půl trvající plavba s průvodcem je svižná, ale zdaleka na tolik jako bývá na konci jara, kdy je hladina křišťálově čisté řeky většinou o čtyři nebo pět metrů výše. Momentální teplota Tary je asi jedenáct stupňů Celsia, což je tak o sedm více než v květnu.

Třetí noc trávíme v hotelovém rezortu Gacka, který se nachází mezi národními parky Durmitor a Biogradska Gora, jehož součástí je stejnojmenné jezero s prastarými lesy a mokřady v sousedství. Osobně nás vítá majitel, který přibližuje náročné budování vkusného komplexu s 26 privátními horskými chatami namísto hotelových pokojů. Gacka si zakládá také na vaření z lokálních a sezónních produktů, z nichž v rezortu mnohé pěstují a chovají. Mezi dřevěnými domky jsou vidět mimo jiné rozlehlé jahodové záhony a my k bohaté večeři dostáváme i čerstvě natrhané borůvky a černý bez. Nechybí ani welness centrum s vnitřním bazénem a kongresový sál.

V průměru jsou zdejší hory levnější než pobřeží. Ať už z hlediska turistických služeb nebo třeba cen nemovitostí. Na severu Černé Hory také vidíte častěji než u Jadranu budovy postavené v typickém „socialistickém“ stylu. Ubytovací zařízení bývají v horách skromnější a nocleh tu seženete už od zhruba 10 EUR. Hotely, penziony i „etno villages“ (etno sela) jsou však čisté a útulné a turistická infrastruktura se v celém regionu rychle rozvíjí. Rychlým transferem, při kterém míjíme zimní letovisko Kolašin s novým lyžařským areálem alpských dimenzí, se přesouváme z hor do vinného sklepu Šipčanik u metropole Podgorici.

Přes vinný sklep k perle pobřeží

Státní společnost Plantaže obhospodařuje jednu z největších vinic Evropy s roční produkcí 12 až 15 milionů litrů a je největší firmou v Černé Hoře. „Vlajkovou lodí“ vinařství je značka Vranac, který se vyváží do čtyř desítek zemí. Samotný sklep byl vybudován před 15 lety v útrobách někdejšího tajného hangáru pro jugoslávská vojenská letadla. Je přes 350 dlouhý a pojme dva miliony litrů vinného moku. Šipčanik celoročně nabízí stylové degustace různého rozsahu dle přání návštěvníka.

Naše cesta končí tam, kde začala – na pobřeží. Po bouřce a vydatném dešti je moře v letovisku Budva rozbouřené, ale začátkem září stále velmi teplé. Vzduch zůstává teplý i po noční přeháňce, během níž sedíme v plážovém baru. Ostatně příjemné počasí s letními teplotami minimálně přes den lze na černohorském pobřeží očekávat do konce října, přičemž přímá letecká linka z Prahy je letos v provozu do jeho začátku.

Před odjezdem na letiště ještě zastavujeme v malebném městě Kotor, jehož symbolem jsou kočky. Perla zdejší riviéry má do středověku sahající spletitou historii, která je spojena i s českými zeměmi. Čtyři staletí vládli Kotoru Benátčané. Posledních sto deset let Rakousko-Uherské monarchie bylo město u zálivu její nejjižnější výspou. Na sklonku první světové války, těsně před pádem impéria, zde pak před popravčí četou vyhasl život Františka Rasche, přerovského rodáka a jednoho z vůdců námořnické vzpoury. Symbolismem je rovněž nabitý nápis nad hlavní vstupní branou do starého města. Zní „cizí tu nechceme, svoje nedáme“ a jeho autorem je Josip Broz Tito.

„Černá Hora se de facto dělí na tři části – pobřeží, centrální oblast a severní hory. Každá z těchto částí má úplně jinou geografii, přírodu i kuchyni. A vy to všechno můžete vidět během několika málo hodin. Proč byste měli přijet zrovna do Černé Hory? Máme krásné pláže, které jsou o něco jižněji než ty chorvatské. Černohorci jsou pohostinní, ceny jsou tady nižší než jinde kolem Jadranu, naše vnitrozemí nabízí mnoho příležitostí pro aktivní dovolenou a konečně motivací může být i nová přímá letecká linka, která vás dopraví z Prahy za hodinu a půl,“ připojuje pozvánku do Černé Hory šéfka její Národní turistické organizace Ana Tripkovic Markovic.