Vánoce pro Nepál aneb v Nepalu s Nepálcem

Možná jste zemi pod Himálajem navštívili, třeba jste se tam vydali na trek, anebo poznali džungli v národních parcích. Stáli ohromeni před prastarými buddhistickými chrámy zapsanými na seznam UNESCO, či si pochutnali na dal bhatu – pokrmu z rýže a čočky, který zná každý, kdo kdy cestoval po indickém subkontinentu. Já tam minulý rok touhle dobou byla už pár měsíců a připadalo mi, že Nepál znám jak svoje boty. Pak jsem ale potkala Ganeshe a pochopila, že jediní, kdo Nepál opravdu znají, jsou sami Nepálci.

Job jako z hororu

„Vy vidíte hotel, jakous takous restauraci a směšně levné ceny. Ale opravdový Nepál je jiný, než jak se jeví turistům ze Západu,“ říkal mi Ganesh a vděčně do sebe soukal pečeného krocana, který je na Štědrý den nutnou položkou na menu každé lepší restaurace v Thamelu, turistické čtvrti hlavního města Nepálu Káthmándú. Ganesh ví líp než kdo jiný, jaký je „obyčejný“ život v Nepálu: tvrdý, ze dne na den. Vystřídal mnohá zaměstnání. Jako učitel angličtiny se měl poměrně dobře, ale z platu asi 1000 Kč na měsíc dobře nevyžil ani v Nepálu. Když začal jezdit jako khalasi – „holka pro všechno“ v místních rozkodrcaných autobusech – dostal o něco víc, ale za cenu nebezpečné a příšerně náročné práce: doslova tlačil do autobusu cestující, skládal zavazadla (třeba třicetikilové pytle rýže), vybíral peníze (i za jízdy na střeše), máváním ze dveří zastupoval nefungující blinkr a když se někomu chtělo zvracet, jednoduše ho podržel vlajícího z dopravního prostředku, aby se nemuselo stavět.

Nevezmeš si, koho jsme ti vybrali? Skončíš na ulici

Ganesh přitom pochází z docela dobré rodiny. „Problém“ je, že si odmítl vzít dívku, kterou mu vybrali rodiče. Do ženění se celkově příliš nehrne, protože by rád nejprve sám sebe zabezpečil. Jenže to se v Nepálu nenosí. Každému vybírají partnera rodiče, a tak spousta milostných příběhů končí jako ve smutných telenovelách. Každý se žení a vdává hned, jak „přijde jeho čas“ – dívky klidně ještě před dvacítkou a muži okolo čtyřiadvaceti. Pochopitelně ihned počnou dítě. Takový rodinný model tu funguje už stovky, ba tisíce let. Na první pohled ho není důvod měnit. Stačí se ale podívat blíž a zpod pokličky se vyvalí tragédie. „Moje sestra zůstala s rodinou na vesnici. Teď je jí osmnáct, má už druhé dítě, první jí zemřelo. A je zase těhotná,“ smutně povídá Ganesh.

Podle Anila z charitativní organizace Himalayan Healthcare má za sebou typická Nepálka v pětadvaceti letech asi šest těhotenství, půlka dětí jí zemřela. Prý že „si je nemají dělat“, objasnil mi svůj názor jeden zahraniční turista, kterého jsem potkala v Káthmándú – přijel do Nepálu raftovat. Nepálské zdravotnictví má rozpočet, ze kterého jde jednomu obyvateli zaplatit čtyři aspiriny ročně – na osvětu a antikoncepci opravdu nezbývá.

Nejširší nabídku průvodců a map Nepálu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Tisíc světélek a úsměv na tváři

V době Vánoc není Nepál slavnostně naladěn. Ve vyšších nadmořských výškách pořádně přituhuje a do prostých domků z hlíny a kamení se vkrádá chlad. Tepající a ve smogu utopené Káthmándú není o nic veselejší než normálně, jen v turistické čtvrti se ve výlohách objeví Santa Klausové a vánoční stromky. „Jako dítě jsem vůbec nevěděl, co Vánoce jsou,“ prozradil mi Ganesh, který je dneska s lidmi ze Západu, přijíždějícími do Nepálu za dobrodružstvím, jedna ruka. „My máme největší svátky na podzim – Dashain, Tihar a Deepawali. Tehdy děláme asi to, co vy na Vánoce: potkáváme se s příbuznými, slavíme a jíme,“ směje se. Je pravda, že tahle doba je v Nepálu úchvatná. Když pominete fakt, že se nikam nedá dostat, protože i běžně přecpané dopravní prostředky jsou kvůli místním putujícím za rodinami jednoduše nedosažitelné, můžete si vychutnávat magickou atmosféru „festivalu světel“. V oknech, na ulicích, u prahů domů – všude se rozhoří svíčky, obsypané květinami. Buddhisti a hinduisti slaví spolu, ať už je ten který svátek toho či onoho.

Nepálci jsou vůbec neuvěřitelně pozitivní národ. Nemračí se na sebe v ulicích, v autobusech, ani na vesnicích, kde by k zoufalství či závisti byl určitě důvod: 90 % lidí tam žije jen z toho, co si sami vypěstují, a víc než polovina dětí si musí vystačit s jedním jídlem denně nebo méně. Nemračí se ani Ganesh – naopak. Dívá se na svět s úsměvem a věří, že se mu podaří dostudovat vysoká škola (však tolik zkoušek už mu nezbývá!). Znám Nepálce, kteří se ze zapomenutých vesniček v horách dostali do Káthmándú a stali se úspěšnými byznysmeny. Mají trekingové agentury, obchodují se Západem – a hlavně se pořád vrací do míst, ze kterých pocházejí, a pomáhají tam. Už to je důvod, proč člověk musí mít chtě nechtě Nepál rád 🙂