VALERIE SVOBODOVÁ: Procestovala jsem všech 197 zemí světa!

Pamatuješ si, kdy v tobě poprvé vznikla touha navštívit všechny země světa?

S cestováním jsem začala vážněji na vysoké škole, tehdy se svým přítelem, který byl skutečným Mistrem cestování. Cestovali jsme jen s batůžkem, peníze jsme měli taktak na letenky, a přesto to bylo úžasné. Tehdy jsem pochopila, že cestování je, přes možné dočasné útrapy, radost, a ta přetluče jakýkoli strach, který se samozřejmě někdy objeví. Pak jsme se rozešli, ale jeho „pravidla“ cestování jsem už vždycky dodržovala. Začala jsem cestovat sama, a když jsem navštívila asi sedmdesát zemí, chtěla jsem, aby tam byla stovka. A tak to dál pokračovalo, pak už to byla určitě i posedlost, těch posledních dvacet let života jsem se kromě práce věnovala hlavně cestování.

Podívejte se na kompletní fotogalerii

Přejít do galerie

Zobrazit

Zobrazit

Valerie Svobodová

Zobrazit

Antarctica

Zobrazit

Papua

Která země byla tou poslední, která ti chyběla do kompletní sbírky? A jak dlouho ti trvalo, než se ti podařilo navštívit všechny země světa?

Začala jsem cestovat, asi jako většina z nás, s rodiči, po Evropě. V šestnácti letech jsem byla na tři měsíce na výměnném pobytu ve Finsku, v sedmnácti na ročním pobytu ve francouzském Valence. Od svých dvaceti let jsem začala brát cestování vážněji a trvalo mi dvacet let, než jsem navštívila všechny země světa. Cestovala jsem hodně i pracovně, pracuji v Úřadu OSN pro uprchlíky (UNHCR), pracovala jsem na například na Haiti, v Kongu, Rvandě, Nigeru, Pakistánu, Afganistánu, Etiopii, a Iráku.

Poslední země, která mi chyběla na seznamu, byla Severní Korea. Nakonec se to povedlo díky tomu, že jsem se zapsala na tamní maraton, jinak bych vízum nedostala nikdy. A ten jsem, i když jen deset kilometrů, já, do té doby absolutní neběžec, běžela. Čekala jsem na otevření Koreje více než čtyři roky. Původně to neměla být moje poslední země, ale protože se stále neotevírala, měla jsem čas navštívit všechny ostatní. Místo Koreje se přede mnou rozprostřely mezitím  jiné stezky – každá s vlastním příběhem. A Korea nakonec byla ta poslední.

Měla jsi někdy pocit, že cestuješ jen proto, aby sis „odškrtla“ další zemi?

Samozřejmě, že byly země, které jsem navštěvovala skutečně za odměnu, jiné tak atraktivní pro mě nebyly. Dostat se do některých zemí světa někdy bylo hrozně náročné, administrativně, časově i finančně. Ale protože jsem vždycky cestovala za lidmi, chtěla jsem poznat jejich kulturu a všední život, a to se mi vždycky podařilo, vlastně mě žádná země nezklamala. Někdy mě nejvíce překvapily právě ty země, které mě před odjezdem příliš nelákaly.

Trávíš spíše dlouhé měsíce na jednom kontinentu, nebo jezdíš na kratší výlety, které postupně poskládaly celý svět?

Své cestování jsem vždycky musela přizpůsobit práci. A tak jsem se snažila, když jsem například pracovala v Africe, projet ji, stejně tak tomu bylo v Asii.  A vlastně přes dvacet let jsem všechny své dovolené „dávala“  na další a další země, které jsem chtěla navštívit. V posledních letech se stávaly posledními dílky do mého cestovatelského puzzle – těmi, které konečně doplnily obraz.

Kolik času obvykle trávíš v jedné zemi, abys ji považovala za navštívenou?

Většinou zůstávám zhruba týden, ale záleží na konkrétní zemi, délce dovolené, leteckém spojení a mnoha dalších faktorech. Mám jedno pravidlo, které jsem si sama stanovila: musím tam strávit alespoň jednu noc. Například pouhý přestup na letišti se nepočítá. V zemích, kde jsem pracovala, jsem obvykle strávila přibližně dva roky– například Kongo, Etiopie, Haiti, Irák, Pákistán.

Máš raději velká města, nebo se snažíš proniknout spíš do přírody a zapadnout do místního života?

Nejraději mám, když mohu poznat obojí – ruch města i ticho přírody. Ale nejvíc mě přitahují lidé. Často se vydávám mimo hlavní trasy, do míst, kde se dá skutečně naslouchat životu. Na největších lákadlech z Lonely Planet byste mě už asi nepotkali – hledám spíš tichá zákoutí, kde se cestování mění v setkání.

Je nějaká věc, kterou děláš v každé zemi?

Většinou si rezervuji hotel jen na první noc – spíš jako přistávací bod. Pak se snažím co nejvíce zapadnout mezi místní, sdílet s nimi každodenní rytmus života. Ať už je to práce na poli, návštěva školy nebo obyčejná procházka vesnicí, právě v těchto chvílích se otevírá skutečný svět. Ráda chodím na místní trhy nebo do obyčejných potravin, kde se dá vyčíst, co tvoří základní chuť dané kultury. Pokud je to možné, vyhledávám i místní umělce – jejich tvorba často odhaluje to, co slova nedokážou. Nejlepší zážitky přicházejí nečekaně – když se ztratíš, když tě někdo pozve na domácí jídlo, když změníš směr a necháš se vést intuicí místo mapy.

Cestuješ sama, nebo s někým?

Během posledních dvaceti let jsem nejčastěji cestovala sama. Občas se ke mně přidala mamka, někdy neteř nebo přátelé, ale většinu cest jsem podnikla jen se sebou. Cestování je pro mě mnohem víc než přesun z místa na místo – je to forma relaxace, zdroj inspirace a způsob, jak objevovat nejen svět kolem sebe, ale především ten uvnitř. Každá cesta mi pomáhá lépe chápat, kdo jsem, kam směřuji a co mě skutečně naplňuje.

Která země tě nejvíc překvapila – ať už pozitivně, nebo negativně?

Některé země mi doslova vzaly dech a rozhodně bych se tam jednou chtěla vrátit. Patří mezi ně Bhútán, Kolumbie, Madagaskar, Botswana, všechny „Stány“ i Nový Zéland – každá z nich mi nabídla něco jedinečného, co ve mně zůstalo. Naopak na Rovníkovou Guineu nemám úplně nejlepší vzpomínku – kvůli špatně vyřízenému vízu bylo vše komplikované od začátku až do konce. Ale to je čistě moje osobní zkušenost, a rozhodně bych nechtěla, aby si někdo na základě toho udělal negativní obrázek o té zemi. Každé místo má svou vlastní tvář – a někdy záleží jen na tom, jak se na ni díváme.

Nejširší nabídku průvodců a map Nového Zélandu (turistických, horolezeckých, vodáckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Kde jsi zažila svůj největší strach – a kde naopak největší klid?

Největší strach jsem zažila v Indii, když jsem ve dvaceti cestovala sama nočním vlakem. Byla to situace, ze které jsem jen zázrakem vyvázla bez vážného ublížení – zážitek, který bych si už nikdy nechtěla zopakovat. Přesto mě i tahle zkušenost naučila, jak křehká může být hranice mezi dobrodružstvím a nebezpečím.

A klid? Ten jsem našla na místech, kde čas zpomalil. Při potápění u Tongy v Tichomoří, kde se svět pod hladinou zdál být jinou dimenzí. Ve větru, který mi čechral vlasy na nekonečných pláních Mongolska. A především v Antarktidě – vstoupil do mě hluboký klid, jaký jsem jinde nezažila. Ticho tam není prázdné, ale je posvátné.

Jaké bylo tvoje nejintenzivnější cestovatelské dobrodružství?

Mám pocit, že celý letošní rok byl jedním velkým vrcholem. Podařilo se mi něco, v co jsem už téměř přestala věřit – navštívit poslední dvě země na mém seznamu: Sudán a Severní Koreu. Bylo to intenzivní, fyzicky i psychicky náročné. V jednu chvíli jsem si říkala, že těch posledních pár metrů k vrcholu už nezvládnu. O to větší byla radost, když jsem to dokázala. Uběhlo už půl roku, a přesto tomu stále nemohu úplně uvěřit. Když jsem vystupovala z letadla v Severní Koreji, slzy mi tekly po tváři. Celá skupina mě spontánně objala – byli to cestovatelé, kteří přesně věděli, co za tou cestou stálo. Nebyl to jen cíl na mapě. Byl to okamžik, kdy se sen proměnil ve skutečnost – a kdy se cesta stala součástí mě.

Našla jsi někde místo, které by se stalo tvým druhým domovem?

Kupodivu bych si dokázala představit život na mnoha místech světa. Ale druhým domovem se pro mě stala Ženeva – město, kde teď žiju a kde jsem opravdu šťastná. Je to blízko do Čech, obklopené nádhernou přírodou a klidným rytmem života, který mi dává prostor dýchat, tvořit a být sama sebou. Ženeva mi nabídla rovnováhu mezi světem a tichým zázemím – a právě v tom spočívá její kouzlo.

Jaký je podle tebe největší mýtus o cestování, který bys chtěla vyvrátit?

„Dobří“ i „zlí“ lidé žijí všude – bez ohledu na zemi, náboženství nebo kulturu. Lidskost se nedá rozdělit podle hranic. Cestování pro mě není jen o tom „vidět svět“, ale hlavně o tom pochopit ho – skrze rozhovory s místními, ochutnávání jejich jídel, naslouchání jejich příběhům. Každá země, každé město, každá vesnice ukrývá lidi s emocemi, sny a starostmi, které jsou často až překvapivě podobné těm našim. Nejhlubší zážitky nevznikají v luxusu – ale během obyčejné večeře s místní rodinou, v přeplněném autobuse, kde ti někdo uvolní místo, nebo v tichém pohledu, který nevyžaduje slova. Cestování není jen otázkou peněz, ale priorit. Je to o odvaze vystoupit ze své komfortní zóny, o kreativitě, otevřenosti a ochotě nechat se proměnit.

Změnil se tvůj pohled na Českou republiku poté, co jsi viděla celý svět?

Určitě se změnil. Česká republika je nádherná země a myslím, že my Češi bychom měli být na svou vlast více hrdí. Teď mám v plánu vydat se do méně známých českých zákoutí. Jsem ráda, že mohu znovu objevovat krásu své rodné země. Jsem ráda, že jsem Češka – a čím víc cestuji, tím víc si uvědomuji, jak výjimečný domov máme.

Co pro tebe vlastně znamená mít procestovaný celý svět – je to konec, nebo začátek? Máš nějaký další cíl?

Procestovat celý svět pro mě nebyl konec, ale začátek nové kapitoly. Každá země, kterou jsem navštívila, mi nabídla kousek skládanky, ale zároveň otevřela nové otázky. Cestování mě naučilo, že cíle nejsou jen body na mapě – jsou to stavy mysli, sny, které nás táhnou dál. A tak jsem si stanovila další – podívat se na Zemi z výšky. Už jsem na čekací listině na cestu do vesmíru. Možná je to bláznivé, možná odvážné, ale přesně takové sny mě vždycky vedly. Protože když se díváš na svět z výšky, možná konečně pochopíš, jak křehký a zároveň nádherný je. A že cesta nikdy nekončí – jen mění směr.

Co bys chtěla, aby si lidé z tvého příběhu odnesli – kromě obdivu k počtu navštívených zemí?

Kdyby si lidé z mého příběhu měli odnést jen jednu věc, pak to není obdiv k počtu navštívených zemí, ale víra v to, že když člověk něco skutečně chce, může toho dosáhnout. Cesta k cíli není vždy snadná – vyžaduje trpělivost, odvahu a velké oběti. Ale výsledek za to stojí. Cestování mění člověka – ne tím, co vidí, ale tím, kým se stává. Učí nás přizpůsobit se, improvizovat, naslouchat. Chtěla bych, aby si lidé uvědomili, že nemusí být připravení, aby mohli vyrazit. Stačí chtít. Stačí udělat první krok. A pak už se svět začne otevírat sám.

Valerie bude mít v Praze už 7. – 9. 11. 2025 přednášku na největším cestovatelsko – outdoorovém festivale OBZORY. Přednášky, workshopy, cestovatelské konzultace i vyhlášení ankety Dobrodruh roku. Víkend plný zajímavých lidí. Patříš mezi ně? Vstupenky ZDE.