Truchlí zvířata? Žirafy, šimpanzi nebo sloni ano. Moc toho ale o jejich emocích nevíme

Truchlí zvířata? Žirafy, šimpanzi nebo sloni ano. Moc toho ale o jejich emocích nevíme

Zvláštní případ mrtvé žirafy znovu otevřel otázku, zda zvířata dokážou truchlit nad smrtí svých příbuzných. Podívejte se na videa, která to naznačují.

Musíme si přiznat, že o tom zatím příliš nevíme. Byly sice natočeny mnohé záběry zachycující různé vzorce „truchlení“. Ale nejtěžší je tyto záběry interpretovat a zjistit, jestli jde vůbec o žal nebo třeba jen o zvědavost či něco jiného. Zvířatům zkrátka ještě do hlavy nevidíme…

Žirafí příběh, který otevře oči?

Příběh ze Zambie není zase tak neobvyklý – žírafí matka po smrti svého mláděte odmítala jeho tělo opustit a stále jej zkoumala. Toto chování zachytily kamery už třikrát. Podobné známky chování vykazují další inteligentní zvířata – například sloni nebo šimpanzi. I oni ohledávají ostatky svého zemřelého příbuzného.

Podobné chování v nás vzbuzuje otázku, jestli nemají zvířata nějaký „mentální model“ smrti. A poud ano, jak ji vlastně vnímají? Můžeme to vůbec nějak poznat?

export_hs_gallery
Další zajímavosti ze světa zvířat si můžete přečíst v článku o velkých migracích nebo se podívejte na nádherné fotografie z Špicberků.

Detailně se chování truchlící žirafí matky věnoval článek v odborném časopise African Journal of Ecology. Na výzkumu se podílelo více institucí: Primate Research Institute and Wildlife Research Centre při Kjótské univerzitě a Giraffe Conservation Foundation z Británie. Vedoucí týmu, zoolog profesor Fred Bercovitch, stopoval v zambijském národním parku South Luangwa žirafy zambijské (Giraffa camelopardalis thornicrofti) a přitom se stal svědkem podivného chování – žirafa pokrčila končetiny a snažila se shýbnout ke svému novorozenému, ale mrtvému mláděti. Několik minut jej olizovala a pak se postavila na nohy. Pak se podobné chování opakovalo znova a znova. Trvalo to celé dvě hodiny.

Třikrát a dost

Na první pohled pro laiky nic výjimečného, přesto toto pozorování odborníci považují za mimořádné a nesmírně cenné – pro studium chování nejen žiraf, ale i dalších zvířat. Proč?

Za prvé, žirafy netráví svůj život o samotě, jsou to velmi společenská zvířata – takže to, že matka trávila celé dvě hodiny o samotě pouze se svým mrtvým potomkem, se dá v tomto kontextu vnímat jako velmi nezvyklý a ojedinělý vzorec chování. Za druhé, žirafy se k zemi se skrčenými nohami ohýbají jen velmi, velmi vzácně a tehdy, když není jiná možnost – když se musí napít nebo nažrat. Ví totiž , jak jsou v ten okamžik zranitelné. Za třetí, nikdy nebylo u žiraf pozorováno tak intenzivní ohledávání mrtvého příbuzného.

Profesor Bercovitch doplňuje, že se u žiraf může být smute ještě větší. Na jednom ze tří záznamů žirafího smutnění, které byly jako jediné natočeny, je vidět fascinující jev: žirafí samice strávila u těla svého mrtvého mláděte 4 dny! Stalo se to v roce 2010 v rezervaci Soysambu v Keni. Rotschildova žirafa smutnila nad svým jednoměsíčním potomkem a další samice ze stáda za ní střídavě chodily.

Třetí a poslední záznam, který máme, se odehrál v roce 2011. Stádo kapských žiraf v Namibii se zastavilo, aby prozkoumalo místo, kde zemřela před třemi týdny mladá žirafa. Žirafí samec pokrčil své nekonečně dlouhé nohy a očichával místo, pak jej následovaly samice.

Podívejte se na jeden ze tří vzácných záběrů truchlících žiraf (zdroj: Giraffe Research):

https://www.youtube.com/watch?v=8bI20ZglxOI

Vidět neznamená poznat

Přestože známky chování u žiraf, šimpanzů nebo slonů svádějí k jednoznačnému závěru, profesor Bercovitch zůstává ostražitý a snaží se vyhnout unáhleným závěrům. Přisuzování lidských vlastností zvířatům vědce už mnohdy svedlo z cesty.

Žirafí chování bezpochyby potvrzuje, že pouto mezi matkou a mládětem je silnější, než se původně předpokládalo. Ale vědci si uvědomují, že na tomto případu je především důležité, že rozšiřuje paletu zvířat, která nějakým způsobem reagují na smrt příbuzného a člověk měl možnost je při smutnění vidět. Jedině sběrem dat a záznamů o podobném chování u co největšího počtu zvířat umožní studium tohoto zajímavého fenoménu.

A jak jsou na tom ostatní zvířata?

Šimpanzí žal je tichý

Šimpanzí smutek byl také už zaznamenán. Tito lidoopi většinou své mrtvé nosí; čím starší děti, tím je rodina nosila déle. Slavná primatoložka a uznávaná znalkyně šimpanzů, Jane Goodallová, se dokonce setkala s případem smrti ze žalu. Šimpanz Flint po smrti své matky opustil svou skupinu, přestal jíst a zanedlouho zemřel.

Podívejte se na video z Chimfunshi Wildlife Orphanage Trust v Zambii:

Sloní žal je nejdelší

Sloní matky ohledávají mrtvé příbuzné a smutní velmi dlouho. Sloni vykazují neklidné chování, zdlouhavě ohledávají mrtvé tělo a nezřídkakdy jej dlouhou dobu střeží. Mladí jedinci, když vidí umírat své příbuzné, vydávají silné zvuky a skřeky. Etologií slonů se zabývají uznávaní vědci Iain Douglas-Hamilton, Cynthia Moss a Joyce Poole.

Cynthia Moss popisuje jednu událost, která následovala po zastřelení slona: „Teresia a Trista začaly být rozzuřené, klekly si a snažily se mrtvou zvednout ze země. Kly zabořily pod její záda a pod hlavu. V jeden moment se jim skoro podařilo ji zvednout a posadit, ale vzápětí se jim vysmekla. Rodina se snažila mrtvou jakkoli vzbudit, kopali do ní, dloubali do ní klama. Tullulah se na chvíli dokonce vzdálila, natrhala trávu a pak se jí snažila mrtvou nakrmit.

Podívejte se na video National Geographic a uvidíte, jak prožívají žal nad ztrátou příbuzného sloni:

Kdo neprožívá smutek, ať hodí kamenem

Moc toho nevíme a mnoho jsme toho neměli možnost pozorovat. Lachtaní matky při ztrátě mláďat vydávají specifické zvuky. Podobně to bylo pozorováno i u delfínů, tučňáků, ledních medvědů, vlků a mnoha dalších živočichů. Víme toho ale stále velmi málo, ale nikoli protože zvířata ztrátu neprožívají, ale protože jsme jen nedostali šanci to pozorovat nebo jsme emoce zvířatům odmítali přiznat.

Uznávaný etolog a odborník na zvířecí emoce, Marc Bekoff z University of Colorado, o tom, že mají zvířata emoce, vůbec nepochybuje. Není tak důležité, jestli je mají, ale proč je mají a odkud pocházejí: „Neměli bychom zapomínat, že naše emoce jsou darem našich předků, našich zvířecích příbuzných.

Článek vyšel také na webu National Geographic Česko. Další zajímavé články a krásné fotogalerie uspokojí touhu stále něco objevovat i na webu. National Geographic Česko redakčně spolupracuje s www.HedvabnaStezka.cz.

Zkušenosti čtenářů

se „skrčenými nohami“
lepe: „skrčenýma nohama“ …zivotne.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: