Ahoj. Všimli jsme si, že máš zapnutý AdBlock. Prosím, pozastav si pro HedvabnaStezka.cz blokování reklamy. Díky tomu můžeme zajistit více zajímavých článků o zemích světa, cestopisy, reportáže. Navíc se snažíme zobrazovat jen reklamy s cestovatelskou tématikou, podporujeme touto cestou i mnohé charitativní projekty a neziskovky. Snad tě nebudou moc rušit. Děkujeme! Redakce HedvabnaStezka.cz
Tony je cestovatel a fotograf, který se nejraději přesouvá stopem. Tvrdí o sobě, že jeho talentem je (ne)dobrovolně se dostávat do průšvihů – a občas i z nich. O svých trablích umí vyprávět tak, že se publikum směje, i když jemu samotnému tehdy do smíchu nebylo. A teď nás vezme na Balkán – region divoký, pohostinný a plný kontrastů, kde není nouze o rakiji, rodinné oslavy a někdy i střelbu do vzduchu.
Ty jsi se narodil v Bělorusku, ale říkáš, že kvůli svíčkové jsi „konvertoval“ na Čecha. Ovlivňuje tě tenhle mix identit při cestování?
Svíčková byl velmi silný argument! Ovlivňuje mě to pozitivně i negativně. Určitě je fajn, že umím více jazyků – to se na cestách velmi hodí. S tím také přichází i lepší chápání různých kulturních kontextů. Na druhou stranu, občas jsem i na základě mého původu zažil i jistý – vzhledem k současné době a historii pochopitelný – odstup u lidí.
Co tě přivedlo na Balkán a proč sis vybral stopování jako hlavní způsob dopravy?
Na Balkán mě zavedly především divoké historky, které jsem o něm slýchal. Vždy jsem chtěl zažít dobrodružství v podobných kulisách a když jsem se chystal na první takovou cestu, Balkán (konkrétně Srbsko a Severní Makedonie) byl jasná volba.
Díky stopování mohu poznat lidi a skrze ně danou zemi opravdu do hloubky. To je hlavní motivace. Ta druhotná je určitě prvek náhody, který vám ty cestovatelské plány narušuje. Někdy ku prospěchu věci, někdy ku prospěchu většího dobrodružství.
Tvůj „talent“ je dostávat se do průšvihů – jaký nejbláznivější tě potkal právě tady?
Jsou průšvihy a PRŮŠVIHY. Do těch opravdu velkých jsem se naštěstí na Balkánu nikdy nedostal.
Z těch menších mohu vzpomenout na scam, který jsem zažil právě při prvním stopu – byla to moje první sólo cesta a má otevřenost novým zkušenostem hraničila s absolutní naivitou. Klučina v Bělehradě po mně chtěl půjčit peníze na vlak, že mi je potom vrátí. Dal mi na sebe kontakt v podobě e-mailu. Když jsem mu napsal, zjistil jsem, že e-mail neexistuje. A v ten moment mi to došlo.
Z poslední doby můžu zmínit například přespávání na různých místech. Konkrétně v Kosovu jsem si takhle ustal u národního památníku, z čehož policisté neměli úplně radost. Odvezli mě na stanici, kde jsem musel dlouze vysvětlovat, že to nebylo myšlené jako projev neúcty, ale spíše naopak. Větší problém ale byla absence razítek v mém pase – nějakým způsobem jsem se dostal na trase Praha-Vídeň-Řecko-Albánie-policejní stanice v kosovském Skenderaji bez jediného štemplu. Zachránil mě až záznam v papírovém deníku. Nakonec mě nechali přespat přímo u nich na stanici a ráno jsem zase frčel dál.
Albánští muži hrají na ulici domino. Je to poměrně častý obrázek. Všimněte si pestrobarevných místních krojů.
Stopování má svoje kouzlo i rizika – jaké to je mávnout na auto někde v horách Albánie nebo Bosny?
Při dodržení základních pravidel je to poměrně bezpečný způsob cestování. Paradoxně, že se ptáš na Albánii, tam jsem zažil asi nejšílenější stop. V horách na pomezí Albánie a Řecka jsem si stopl policejní auto – což bylo skvělé, to jsem si vždycky přál. Po pár set metrech jsem ale zjistil, že policista je pod silným vlivem alkoholu. Aby toho nebylo málo, snažil se mě uklidnit tím, že mi ukazoval služební pistoli u pasu. Emočně to tak bylo hodně nahorů dolů, na silnici potom ze strany na stranu. Vzhledem k tomu, že jsme jeli po úzkých horských cestách, tak jsem měl docela nahnáno. Jazyková bariéra dlouho bránila v tom, abych donutil policistu zastavit. Po nekonečných 20 minutách se to nakonec povedlo.
Ale takové historky jsou poměrně ojedinělé – ve velké většině mi zastavují slušní lidé, co mi chtějí pomoct a co udrží volant rovně.
Balkán se často označuje za „poslední divočinu Evropy“. Souhlasil bys?
Ano. A kdybych měl odpovědět celou větou: Ano, souhlasil bych 😊
Ta “divočina” má několik rovin. Ta první je daná jistou horkokrevností lidí v jižnějších částech Evropy. Druhá rovina je daná spotřebou rakiji v tomto regionu. A třetí, ta nejsmutnější, je daná historický kontextem, kdy byla tato část Evropy v poslední době svědkem hned několika válečných konfliktů.
Typický výhled na Mostar.
Říkáš, že Balkán je plný pohostinnosti i jizev z historie. Jak se tohle všechno mísí v každodenním životě, který jsi poznal?
Pohostinnost se především projevuje tak, že tě místní rádi zastaví na stopu a pak tě častokrát i zvou domů, či se tě snaží nakrmit.
Na historické jizvy se nemám ve zvyku ptát sám od sebe, pokud se lidé o nich sami nechtějí bavit. Ale i beze slov jsou cítit v každodenním životě – ať už se jedná o opuštěnou vojenskou techniku u silnic či ostřelované nebo rozbořené domy jako pozůstatek válek.
Zažil jsi rodinné oslavy s rakijí a střelbou do vzduchu – jaký to je pocit, když tě někdo takhle „vtáhne“ do svého světa?
Skvělý! Samozřejmě v první moment člověk může trochu s údivem pozvednout obočí, ale být s místními v takové blízkosti je něco, co si u žádné cestovky nekoupíš. Ta autenticity a syrovost samotného zážitku je prostě boží.
O náhody není na Balkáně nouze. V jednu chvíli jdete přes vesnice, o pár desítek minut později už s místními popíjíte pivo, dávají vám do ruky pistoli a skandují, ať vystřílíte celý zásobník do vzduchu. Ucho jsem měl zalehlé po zbytek dne.
Ovlivnila tě balkánská zkušenost jako cestovatele?
Vzhledem k tomu, že to byla moje první větší stopařská zkušenost, ano. Láska na první (zvednutý) palec.
Dokážeš vyprávět i vážné situace s humorem. Je to tvoje obrana, nebo spíš přirozený způsob, jak svět vnímáš?
Asi oboje. Je pravda, že když se věci nedaří, když přeteče nějaká mez, zapne se u mě tento mechanismus a začínám si z toho dělat srandu. Typicky: ležíte v provizorním přístřešku v horách, máte promáčené věci, jídlo dochází… a v jeden moment už je ta situace tak absurdní, že se tomu začínám smát.
Na festivalu OBZORY budeš mít přednášku o své cestě Balkánem. Když přednášíš, chceš spíš pobavit, nebo i předat něco hlubšího?
Na všech mých přednáškách se snažím namíchat přesný koktejl obojího. Humor bez dobré myšlenky nikdy není tak zábavný. Super vážná přednáška plná přesných čísel a faktů zase nikoho bavit nebude.
Kdybys měl vybrat tři slova, která podle tebe vystihují Balkán, jaká by to byla?
Divokost, opravdovost, rakija.
A kdyby měl Balkán vlastní soundtrack, která skladba by tam nesměla chybět?
Nesměla by tam chybět píseň Siki Siki Baba, která už byla na soundtracku k filmu Borat. Je v ní obsažena ta živost balkánských zemí.
Tony bude o svém balkánském dobrodružství povídat na festivalu OBZORY. Tak doraz 7. – 9. 11. 2025, kde na tebe čeká spousta dalších zajímavých workshopů a přednášek.
