TEREZA HUCLOVÁ: O humoru, kuchyni a duši Maroka

Pamatuješ si ještě na chvíli, kdy tě Maroko poprvé okouzlilo? Co tě přimělo zůstat?

Asi to nebylo úplně okouzlení, ale přesně si pamatuji, kdy jsem začala Maroko vnímat intenzivněji než jiná místa, která jsem do té doby navštívila. Bylo to na mé první cestě do Vysokého Atlasu, stanovali jsme nedaleko jedné vesnice. Hodně pršelo, ležela jsem ve stanu a z dálky se ke mně nesl zvuk muezína, svolávajícího vesničany na modlitbu.  Do té vesnice se tehdy nedalo dojet autem, místní nám vyprávěli, jak je v zimě odřízne sníh od civilizace, a já si říkala, že to je fakt hustý. Jak odlišný život tam lidé žijí, daleko od všeho, jen v těsném sepjetí s přírodou a vírou. Od té chvíle jsem se na všechny v horách začala dívat s velikou úctou a respektem, a možná právě proto jsem tady od začátku navázala pár hezkých vztahů.

Podívejte se na kompletní fotogalerii

Přejít do galerie

Zobrazit

V Maroku na mě čekal úplně jiný svět.

Zobrazit

Marocký čas má svůj vlastní rytmus. Nemá cenu do něj „šťourat“.

Zobrazit

Úsměv je dárek, který můžete darovat a nic vás to nestojí.

Zobrazit

Práce v česko marockém týmu sebou nese spoustu legrace a taky spoustu kulturních přešlapů.

Zůstat jsem se ale rozhodla až o několik let později. Asi hlavně díky tomu, že jsem se po několika měsících, kdy jsem učila němčinu v místní škole, nadchla pro cestovku CK ZažítMaroko – společný projekt, který jsem založila se svým kamarádem z hor. Díky této cestovce se už sedm let ani chvilku nenudím, jsem vděčná, že mohu stále objevovat nová místa, a být v kontaktu se skvělými lidmi – jak těmi místními v Maroku, tak i našimi spolucestovateli.

Z bankovnictví do medíny – byl to skok, nebo pozvolná cesta? Co bylo nejtěžší na takové změně?

Šok to tedy určitě byl. Jeden den jsem v Německu řešila úvěry pro firmy a o necelé dva týdny později už učila v místní škole ve Fezu. Po obědě jsme si s ostatními učitelkami roztáhly ve třídě matrace a hezky si schruply. V bance zcela nepředstavitelné. Místo prostorného bytu v centru Düsseldorfu jsem najednou bydlela s početnou rodinou, které jsem nerozuměla ani slovo, v jednom obýváku ve staré medíně.

Ta změna byla ale asi tak obrovská, že mě vůbec nenapadlo tyhle dva světy nějak porovnávat. Prostě jsem do toho marockého vplula a moc o tom nepřemýšlela, jestli se mám lépe nebo hůře. Po starém životě a s ním spojeném pohodlí se mi pak také nikdy nezačalo stýskat, což i mě samotnou překvapilo.

Spoustu vtipných kulturních šoků jsem zažila, i když jsem už byla později v Marrákeši a začínali jsme s Mohamedem rozvíjet cestovku. Moje oblíbená historka je třeba, jak nám banka vystavovala platební kartu. Zatímco u nás se všechny údaje posílají klientům perfektně zapečetěné, v Marrákeši na mě bankovní úřednice křičela můj pin ke kartě přes čekárnu plnou lidí.

Jak tě jako cizinku přijali místní? V čem jsi musela změnit své „evropské“ návyky?

Když jsme se stěhovala do Maroka, měla jsem trochu namyšlenou představu, že mě v novém kolektivu budou mít automaticky rádi, protože umím péct skvělý štrůdl, chovám se vstřícně a hlavně jsem Evropanka. V tom jsem se spletla. Ve škole ve Fezu jsem najednou nebyla turistka, která v Maroku utrácí peníze, ale naopak jsem si tu chtěla nějaké peníze vydělat. Myslím, že ve mně místní kolegové spatřovali konkurenci a vlídní ke mně zpočátku rozhodně nebyli. Jednou mě dokonce zamkli na pořádně rozpálené terase, abych nestihla včas hodinu. Postupně se naše vztahy zlepšily, ale musela jsem do toho vložit spoustu energie, prostě jako všude jinde na světě. Hodně kulturních nedorozumění jsem řešila i později s mými kolegy v cestovce a dlouho trvalo, než se obě strany takříkajíc „obrousily.“ Já jsem se dost uklidnila, pochopila, že nemám patent na rozum, a že občas se věcem musí dát prostě volný průchod, a ony se samy vyřeší.

Je něco, co tě na marocké společnosti dodnes fascinuje?

Obdivuji, že lidé jsou schopni si odpustit. Netrápí se donekonečna křivdami, které se jim staly, ale prostě jdou dál. A pak mě těší, možná i fascinuje, jejich stálý úsměv na tváři. Kolikrát je lidem taky smutno na duši, a rozhodně ne do smíchu, přesto věří, že úsměv je dárek, který ti mohou dát, a proto s tebou prostě jednají s úsměvem. Někdo možná namítne, co je to za úsměv, když je vlastně trochu hraný. Podle mě je ale o to cennější, protože tyhle úsměvy tě nakazí a doopravdy ti zlepší den.

A je naopak něco, co ti na Maročanech vadí?

Ale jo. Všichni si pořád trochu vymýšlí. Na jednu stranu to je legrace, na druhou stranu člověk musí každou informaci nejprve opatrně přefiltrovat, nakolik je pravdivá a nakolik autorova interpretace.

Často se zmiňuješ o marockém humoru – čemu se v Maroku lidé smějí? Je jejich humor odlišný od toho našeho?

V Maroku lidé z humoru nedělají žádnou vědu. Prostě se rádi smějí a aktivně na každé situaci hledají něco, čemu by se mohli zasmát. Díky tomu se potom i obyčejný nákup zeleniny na trhu mění v příjemný a veselý zážitek.

Marocký humor je taky trochu černý. To mají společné s námi Čechy. Možná je to tím, že oba národy to neměly vždycky snadné, a tak vznikla schopnost snažit se i těžkou situaci obrátit ve vtip.

Vzpomínám si třeba, jak jsme po ničivém zemětřesení vezli do jedné vesnice v horách pokrývky a jídlo. Cesta byla zavalena kameny, několik chlapů je tam odklízelo. Zeptali jsme se, jestli by třeba neposlali ženy, aby nám s tím nákladem až nahoru pomohli. Jeden se zasmál: „Jo, ženský, ty teď nechtějí dělat vůbec nic, ani plnit manželské povinnosti. Jen se jich dotkneš, křičí, že je zemětřesení.“ 😊

Nejširší nabídku průvodců a map Maroka (turistických, horolezeckých, vodáckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Která místa v Maroku bys doporučila těm, kteří chtějí zažít něco autentického, mimo běžné turistické trasy?

Určitě bych jim doporučila vyrazit do Vysokého Atlasu, kde člověk pozná úplně jiné Maroko. A je jedno, jestli tam chtějí podávat sportovní výkony, nebo sedět u čaje ve vesnici a učit se péct chleba tradičními způsoby.

Pokud se chcete procházet medínami bez přítomnosti dalších turistů, ideální jsou města jako Rabat či Tetouan. Jsou krásná a turismus je příliš nezachvátil. Autentická místa se ale najdou i v turisticky exponované Marrákeši – jen člověk musí vědět, kde je hledat.

Jaká je nejčastější chyba, kterou podle tebe dělají turisté při cestě do Maroka?

Myslím, že berou všechno hrozně vážně. Když se je snaží natáhnout taxikář, opravdu je to rozčílí.  Přitom je mnohem lepší obrátit to hašteření v nějaký vtip, potkat se s taxikářem někde uprostřed, aby oba byli nakonec spokojeni.

Někteří turisté si také představují, že za týden projedou celé Maroko. S překvapením pak zjišťují, že vzdálenosti jsou obrovské, silnice kolikrát špatné a jejich plán nerealistický. Ženou se potom od jednoho města ke druhému a ve finále odjíždějí s lehkým zklamáním, že všude viděli jedny a ty samé kožené boty a podobné mozaiky. Nedopřejí si totiž čas, aby opravdu pronikli do hloubky a zjistili, čím je to či ono město specifické. Podle mě je mnohem lepší navštívit třeba jenom jedno město, ale strávit v něm více času, posedět si v místní kavárně, toulat se uličkami a objevit zákoutí, které nejsou na prvních stránkách průvodců.

Vaření a jídlo je zásadní součást marocké kultury. Co jsi se naučila o Maročanech skrze kuchyni?

Osobně si myslím, že láska k Maroku prochází žaludkem. Marocká kuchyně je skvělá. Co mě ale fascinuje ještě víc, je způsob stolování. I když člověk přijde do lokální restaurace sám, málokdy jí sám.

Tohle sdílení jídla mi je osobně hrozně příjemné, a vůbec mi nevadí jíst rukou z jednoho talíře klidně s lidmi, které jsem předtím nikdy neviděla. Nedávno jsem zrovna obědvala v Marrákeši na ulici a pozvala na svůj tažín starší paní, která vedle prodávala kolemjdoucím papírové kapesníčky. Pozvání přijala a hezky jsme si u oběda popovídaly.

Jaké jídlo by měl v Maroku ochutnat každý a proč? A je nějaký pokrm, který si Maročané doma připravují, ale turisté o něm neví?

Určitě musíte ochutnat kuskus. Ale v žádném případě ne tu vysušenou náhražku, která se běžně servíruje v turistických restauracích. Počkejte si na pátek a dejte si tradiční kuskus v nějakém vyhlášeném místním bistru nebo u místní rodiny. Pak i ti největší odpůrci zeleniny a kuskusu uznají, že tohle je jiná gastronomická liga.

„Neznámých“ pokrmů, které nebývají na jídelním lístku v restauraci je spousta. V Marrákeši si hodně rodin připravuje tzv. tanžíu v horkém popelu v tradičních lázních. Novopečené mamince se po porodu zase servíruje tzv. rfissa – směs natrhaných palačinek, kořeněné čočky a kuřecího nebo holubího masa.

Na festivalu OBZORY budeš mít workshop o marocké kuchyni – na co se mohou účastníci těšit? Naučíš je i nějaké tajné triky, které jste odkoukala v místních kuchyních?

No jasně. Naučí se připravovat papriku tak, aby získala lehký kouřový nádech. Zjistí, jak správně namíchat marocké koření. Pochutnají si na dobrotách tažín a zaalouk a taky jednou provždy odhalí, v čem je kouzlo mátového čaje. Někoho to možná bude i šokovat.

Zažila jsi Maroko jako cestovatelka i jako obyvatelka. Co ti tato země dala do života?

Hrozně moc. Začala jsem mluvit jazykem, o kterém jsem dříve ani nevěděla, že existuje. Díky tomu jsem nahlédla do kultury, která stojí na trochu jiných základech a hodnotách než ta naše. Zčásti mě to inspirovalo pro můj život. Spřátelila jsem se s lidmi, o kterých bych si nikdy nemyslela, že si budeme mít co říct.

A co mě Maroko učí průběžně, je žít s větší mírou pokory. Když se něco nepovede, není to konec světa. Život jde dál, kde mě dneska vyhodili dveřmi, tam mě zítra pustí oknem, a když ne, život se nezhroutí.  

A kdybys měla Maroko popsat třemi slovy – která by to byla?

Asi bych si vypůjčila oblíbenou větu svého parťáka Mohameda „Rir kuni hanya“ aneb Jen buď v klidu, všechno dobře dopadne. To podle mě Maroko perfektně vystihuje.

Největší cestovatelsko – outdoorový festival OBZORY v Praze už 7. – 9. 11. 2025. Přednášky, workshopy, cestovatelské konzultace i vyhlášení ankety Dobrodruh roku. Víkend plný zajímavých lidí. Patříš mezi ně? Vstupenky ZDE.