Pakliže jste na Machu Picchu ještě nebyli, přeneste se tímto příjemným vyprávěním do pohádkového místa zahaleného tajemstvím. I přes masovou turistiku si lze návštěvu skvěle vychutnat.
Jedeme do Aquas Calientes, za pár hodin už uvidíme vysněné Machu Picchu! Cusco se halí do noční mlhy, když vstáváme a ještě v polospánku balíme základní věci na cestu: ve 4.15 už před Posadou zastavuje terénní vůz seňory Luz Mariny, nemotorně šplháme do kabinky, je chladno a vlhko, rádi se choulíme do teplých bund a zvládáme mírnou nervozitu před cestou do neznáma, na které se tolik těšíme, kterého se tolik obáváme. Machu Picchu! Tolik jsme si o něm vyslechli, přečetli…a vysnili.
Osazenstvo vozu ani nedutá, jen já si tiše vyprávím se seňorou o cestě, která nás čeká. Je nás pět, včetně mého 12-ti letého syna, který se vypravil hledat kořeny své latinsko-americké historie… ale o tom až příště.
Terénní vůz šplhá do kopců nad Cuscem a pak po klikatých cestách sestupuje do Urubamby; na vlak do Aquas calientes. Cesta trvá hodinu a dvacet minut, nikde nikdo, jen pár osamocených cestovatelů a okolo Andy, které se pomalu vynořují z noci jako šedavé rozmazané obrysy…
Čorros – místní lupiči
A pak najednou… Zákmit světel a křik: při sjezdu do Urubamby nám zastupují cestu „čorros“, kteří se zaměřují na přepadávání aut; seňoru ale nic nezaskočí, jen se suše zasměje, zanadává a objíždí rizikové místo zvýšenou rychlostí; jsem ráda, že jsme v rukách domorodce, který zná místní podmínky a nástrahy: zrovna včera v polích nad Cuscem přepadli podobní dobrodruzi dva Francouze na kolech a moc dobře to nedopadlo: cyklisté zmlácení k nepoznání bojují v nemocnici o život. Drsná krajina, drsní lidé… je nutné se přizpůsobit.
Cesta vláčkem
Vláček má v Urubambě cílovou stanici: u perónu stojí pouze 1 vagon s honosným názvem Vistadone připomínající poslední vůz rychlíku do Berouna, nic překvapivého; zato cena jízdenky zakoupené přímo v železniční kanceláři v Cuscu je neuvěřitelná: 71 dolarů! (U cestovních kanceláří se pohybuje kolem 100 dolarů). Vláček supí přes Ollantantambo do Aquas Calientes asi dvě hodiny; většinu cesty vede železnice úrodným údolím řeky Urubamby. Pospáváme, zatímco se krajina za okny pomalu mění z podhorských plání s malými zemědělskými usedlostmi v tropický prales; řeka nabývá na mocnosti a dravosti.
Aquas Calientes – sirné lázně mezi tropickými lesy
Aquas Calientes nám vyráží dech. Doslova. Jednak tropickou vlhkostí, jednak neuspořádaností pestrých domků domorodců utopených v tmavozelené bujné vegetaci, palmách, trsech banánů. Obytné čtvrti za vlakovým nádražím jsou natlačeny u říčního koryta Urubamby, která duní a v tříšti bílé pěny poskakuje mezi obrovskými kameny; kam se jen poděla rozvláčná ocelová řeka z Ollantantanba?
Procházíme uličkami a pomalu zjišťujeme, že město žije převážně z turistického ruchu a sirných lázní. Vše včetně cen je podřízeno chvilkovému pobytu a rozmarům návštěvníků Machu Picchu, které se rozkládá někde nad našimi hlavami, o cca 1000 metrů výše. Obchodní duch vykukuje všude: dokonce i z betonového koryta přítoku Urubamby: protipovodňové hráze jsou asi metr vysoké a ozdobené oprýskanou cedulkou, která nám sděluje, že ochrana byla postavena díky Finské mezinárodní pomoci.
Hledáme ubytování a tak postupujeme z tržní části města a obytné čtvrti místních usedlíků do „baria“ pro turisty: jako mávnutím kouzelného proutku se pouze po pár krocích dostáváme do jiného světa: restaurace, hotely, restaurace, bary a hotely. Nic víc, nic míň. A nad hlavami barevné cedulky upozorňující na částečnou prohibici: po 23. hodině večerní alkohol zakázán!
Na prohlídku Aquas Calientes, sirných lázní mezi tropickými lesy, muzea Inků a nádherné botanické zahrady máme skoro celé odpoledne. Odpočíváme před náročným dnem, který chceme strávit na Machu Picchu – jako jedni z prvních návštěvníků, doufáme, že se nám tak podaří zahlédnout aspoň odlesk tajuplnosti, ucítit závan dávné historie. Večeříme v jedné z místních restaurací: „Inti House“, pomalu se stmívá a městečko ožívá vibrující opojnou mízou: něco je ve vzduchu, kouzla a čáry. Tropická příroda pulzuje pod clonou temnoty, nabitou zvláštní energií, která nám rozechvívá konečky prstů; na nebi poblikává měsíc téměř v úplňku. Řeka řve. Z dáli bublají hlasy džungle. Usnout a zapomenout je nemožné.
Nejširší nabídku průvodců a map Peru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Tajemství Machu Picchu
Ve čtvrtek 12. ledna vstáváme opět před svítáním; v 5.30 už nasedáme do autobusu, který nás vyveze klikatou cestou na Machu Picchu. Vyšplhat 12 km trvá modernímu autobusu asi 25 minut; zvláště můj syn si rychlé a snadné přiblížení velmi pochvaluje, vždyť v 6 hodin ráno vstupujeme mezi prvními do areálu Machu Picchu.
Relativně odpočatí a v klidu pozorujeme propocené a udýchané nadšence, kteří se do kopce šplhali po svých celou noc (a možná jim i trochu závidíme). Den se pomalu vylupuje z mlhy: chvíle napětí – vyjde slunce nebo nám zaprší? Pomalu stoupáme vstupní bránou k pohřebišti a vyhlídce. Vždy na okamžik se před námi odhalí úchvatná scenerie známá ze stránek kalendářů … a pak zase zmizí v cárech mraků, tiše jdeme, hádek skloněných hlav a nedočkavých rukou s připravenými fotoaparáty.
Machu Picchu leží ve výšce 3200 m n.m., naproti Chrámu Měsíce na Huayna Picchu ve výšce 3700 m n.m., bylo objeveno dne 24.7.1911 Američanem Hiramem Binghamem, vědcem z Yalské University. Odvar objevitelských pocitů cítíme v duši i dnes, pozorujeme je na tvářích okolojdoucích: takhle brzy ráno je nás jen pár „vyvolených“, spiklenecky po sobě pokukujeme, zdravíme se. O pár hodin později, po příjezdu vlaku z Urubamby v 11 hodin dopoledne, už nebude na Machu Picchu k hnutí a pocity sounáležitosti vystřídá chuť zmizet, vyčlenit se ze změti turistů.
Brzy ráno je božský klid
Na terasách zemědělské oblasti zastavujeme a snídáme housky s paštikou Majka (chutná jako vždy skvěle!), čokoládu, vše zapíjíme jedovatě žlutou Inca colou nebo vodou a čekáme jestli se mlha zvedne. V 7 hodin ráno krajinu okolo nás neprodyšně uzamkla hustá šedá masa, vidět je pouze na pár metrů. Nemluvíme. Napětí by se dalo krájet. Snad nebyla cesta zbytečná, zahlédneme aspoň na chvíli Chrám Panen Slunce? Ptáme se každý v nitru a snažíme se přesvědčit že támhle vlevo … ano tam … to už je určitě první paprsek!? Kolem nás líně proplouvají lamy, zvědavě si nás prohlíží a zase se propadají do mraků.
V 8 hodin je areál Machu Picchu stále v mlze: nervozitu rozptylujeme okružní výpravou na místní meteorologickou stanici a k mostu Inků. Potulujeme se po terasách … a pak to přichází.
Naprosto znenadání, během několika minut se mlha zvedá až k vrcholkům hor a mezi cáry šedi prosvítají oslnivé úsměvy slunce: skoro se až tají dech, oslepeni mhouříme oči a škvírkami se snažíme zahlédnout komplex staveb u nohou, obklopený srázy hor. Tam někde, někde v dáli se klikatí nitka Urubamby jako stříbrná stužka. Na tento pohled už nikdy nezapomeneme.
Lačně zíráme, fotíme a filmujeme, pak vyrážíme na průzkum celého areálu: než se přiřítí hlavní nápor turistů, zkoumáme Svaté náměstí s portálem 3 oken, chrám Intihuanta s posvátným kamenem i Posvátnou skálu. Pomalu se suneme do průmyslové a zemědělské části, do čtvrti řemeslníků. Na hlavním náměstí laškujeme s lamami, které pózují při fotografování a pak prolézáme Ceremoniální centrum, vězení, Chrám Kondora i Ňusta palác. Slunce pálí a tak se chladíme v důmyslných fontánkách, které stále fungují jako za časů starých Inků.
Slibujeme si, že se sem ještě někdy (hodně brzy) vrátíme. Hasta pronto!
