Svět zachvátila epidemie novodobého nomádství

Honba za zážitkem

Náš dokonale zabydlený a bezpečný televizní svět strádá nedostatkem dobrodružství a lidé s toulavou povahou to podvědomě tuší. „Nikdy vlastně na žádné nové místo nedojedou,“ píše slavný teoretik médií Marshall McLuhan. „Na programu zájezdu mohou mít Šanghaj, Berlín nebo Benátky, ale ve skutečnosti jakoby ta místa nikdy nenavštívili.“ Podle McLuhana se širý a neznámý svět díky rozhlasu a televizi smrsknul v nudnou „globální vesnici“. Pobytové zájezdy s klasickými cestovními kancelářemi se prý podobají nezávazné návštěvě kina či listování barvotiskovým časopisem.

Na McLuhanových slovech asi něco bude. Příjemné povalování na pláži nemusí být špatné, uspokojí ale jenom někoho. Ti ostatní (kterých dnes stále přibývá) už chtějí od cestování něco víc. Nabažili se komfortu luxusních hotelů a klimatizovaných autokarů, omrzel je umělý svět turistických památek, sterilní bublina prefabrikovaných zážitků.

Na cestu se vydávají proto, aby z bezpečného televizního světa aspoň na chvíli vypadli. Chtějí se trochu bát, riskovat, maličko moknout a mrznout, sáhnout si na dno a díky tomu uvidět svět takový, jaký doopravdy je. Jde jim o to, aby bylo cestování zase dobrodružné, jako tomu bylo kdysi dávno, před vynálezem letadla, televize a penicilínu. Jedině tak totiž najdou to, za čím se lidé odedávna na cestu do světa vydávali: silné a nezapomenutelné zážitky a poznání sebe sama.

Před rokem 1989 byl obyčejný výlet do Vídně dobrodružstvím, o kterém se mluvilo půl roku. Po otevření železné opony chtěl najednou každý poznat svět a Čechy zachvátilo cestovní šílenství. Všichni se prali o místa ve starých karosáckých autobusech, uhánějících do vysněné Paříže, Mnichova a Říma, aby tam pak u vytržení bloudili po obchodech a zapíjeli chleba s řízkem čajem z termosky.

Ta doba je ale už pryč. Důkazem je vznik řady „alternativních“ cestovních kanceláří, nabízejících svým klientům vyšší dimenzi v poznávání světa. Kromě nezbytného servisu jim totiž naservírují i zdravou dávku dobrodružství. „Lidé dnes chtějí sjíždět divoké řeky na raftových člunech, slézat nepřístupné skalní štíty, zdolávat na horských kolech opuštěnou skandinávskou tundru,“ říká Petr Smítka z chomutovské CK Sport S. S českým polárníkem Jakešem se prý zase mohou odvážlivci vydat na severní pól. Je ale ještě vůbec kam utíkat?

Droga backpackingu

Ve světě se vedle klasické turistiky stále více prosazuje styl, nazývaný backpacking, nebo také moderní nomádství. Lidé každého věku prostě na rok dva vypadnou ze školy či zaměstnání, spálí za sebou všechny mosty a vyrazí do světa na vlastní pěst jen s batůžkem na zádech, aniž by se o ně po cestě kdokoli staral. Ve všech západních zemích patří rok dva prožité „na cestě“ k základnímu vzdělání, stejně důležitému jako školní docházka.

Outdoor (pobyt uprostřed drsné přírody), trekking (přechody opuštěných velehor) a backpacking tvoří už dnes svébytné a rozšířené životní styly, na který se napojil celý průmysl, předhánějící se ve vymýšlení speciálních pomůcek. Obyčejní netrénovaní smrtelnící se totiž vydávají i do míst, kam se před pár lety odvážili jen mamutí horolezecké a vědecké expedice. Vývoj materiálů pro oblečení a obuv dnes už prakticky kopíruje kosmický a vojenský výzkum.

Backpackeři mají už dnes všude ve světě „své“ hospody, laciné hotýlky a dokonce i bible. Jsou jimi specializované průvodce australské edice Lonely Planet, kterou v roce 1975 založil jeden z prvních backpackerů Tony Wheeler. Detailní „kuchařky“, podrobně popisující, jak v které zemi přežít, kam se podívat a jak projet s minimem peněz maximální vzdálenosti, už dnes pokrývají celou mapu světa. Vycházejí ve statisícových nákladech a k dostání jsou prakticky všude. „Nestarej se, kde tvoje cesta skončí. Prostě jenom jeď!“, říká jejich heslo.

Backpackingu se dá propadnou stejně rychle jako třeba drogám. Ti, kdo takhle na cestě prožili pár měsíců života, mají často doma problémy zakotvit. Život v Čechách jim v porovnání se zážitky v indických Himálajích, thajské džungli nebo na indonéských ostrovech připadá šedivý a nezajímavý a při pohledu na mapu světa je to stále táhne pryč.

Běžné příznaky cestovní horečky se prý mohou vyvinout až v těžkou formu drogové závislosti. „Všude ve světě potkáte lidi ze západní Evropy a USA, kteří na cestě trávili třeba už desátý rok a úplně ztratili schopnost i chuť vrátit se do normálního života,“ říká pražský cestovatel Jan Vrána. Jeho život se točí kolem dvou věcí: přes léto vydělat peníze česáním italských jablek či mytím německého nádobí, přes zimu vyrazit do Afriky, Asie nebo Jižní Ameriky.

Kolem světa za 80 dní

Dobrodružství, která nechal v knihách prožívat své hrdiny Jules Verne, jsou dnes už přístupná komukoli. Jedni se vydávají stopem přes Turecko, Írán a Pákistán do Indie. Jiní si rovnou vyberou cestu kolem světa. Stačí k tomu zbytečný jeden až dva tisíce dolarů. Specializované zprostředkovatelské kanceláře vám za ně na míru ušijí letenku RTW (Round-the-World), která se v poslední době těší mezi „backpackery“ obzvláštní oblibě.

Kombinaci zlevněných letenek několika leteckých společností zvolíte sami podle míst, která hodláte navštívit. Vyberete si třeba zastávku v Jižní Africe, na Cejlonu, na Filipínách, v Austrálii, na Havaji a na Floridě, jak je ctěná libost. Obletíte glóbus, všude se na pár týdnů zastavíte, omrknete, co vás zajímá a za rok jste doma coby dup. Cena se řídí počtem zastávek a dobou, kterou se hodláte po světě poflakovat.

Evropskou obdobou letenek RTW je populární vlaková jízdenka Interrail, která se u nás začala prodávat hned v roce 1990. Pokud je vám méně než 26 let, získáte za cenu nějakých deset tisíc korun možnost neomezeného měsíčního cestování na všech evropských železnicích. Trochu pracovitější student ty peníze vydělá v průběhu školního roku. V létě pak naplní bágl konzervami a salámy a objevuje svět.

Kultura cestování je na rozdíl od Českých drah ve většině západních vlaků vysoká a „interrailer“ tak ušetří za hotely, protože se v nočních experesech pohodlně vyspí. Po ranní hygieně v čisté nádražní umývárně si dá v bufetu kávu, uloží bágl do úschovny a vyrazí na prohlídku, řekněme španělského Madridu. Navečer mu odjíždí vlak do Paříže, za dva dny jej čeká Berlín a za týden už obdivuje finské Helsinki. Pokud chce vložené investice důkladně využít a projet za měsíc Evropu křížem krážem, jsou sice jeho zážitky poněkud útržkovité, ale každý, kdo to jen jednou zkusil, potvrdí, jak je i toto prázdninové těkání návykové.

Strach před světem a jak z něj ven

Ten, kdo se jen trochu rozhlédl po Evropě (třeba právě s pomocí jízdenky Interrail), rychle pochopí, jak je to vlastně nudný světadíl. Prolézání památek a obchodních domů baví člověka nanejvýš den dva a euroamerická kultura je všude k uzoufání stejná. Jakés takés dobrodružství lze dnes objevit snad už jen v Albánii nebo uprostřed opuštěných rumunských hor.

Ty, kdo by chtěli vyrazit někam dál (a především jejich rodiče), ale často svírá strach před světem. Průměrný Čech se stále ještě domnívá, že se ve světě ztratí, že jej na potkání okradou a zabijí, že se nakazí smrtícími nemocemi. Jenže – všechno je jinak. V mnoha asijských zemích už dnes cestovatel nemusí bojovat s lidojedy, ale naopak dávat pozor, aby jej nepřejel šikmooký řidič mercedesu, řítící se s celulárním telefonem u ucha na obchodní jednání.

„Z vlastní zkušenosti můžu říct, že strach přes světem z člověka za pár dní spadne,“ říká Jan Vrána. V Asii, kde je kriminalita mnohem menší než u nás, se cítil mnohem bezpečněji než v noční Praze. Svoje cesty po světě považuje za ideální způsob vzdělání a mnohem lepší vklad do života, než mu přinesly roky strávené na univerzitě. Až prý jednou bude jeho dětem osmnáct, posadí je do letadla a rok je nechce doma ani vidět.

Soumrak dobrodruhů?

Podle Marshala McLuhana pobytové zájezdy s klasickými cestovními kancelářemi vulgarizují a degradují svět, protože komukoli umožňují snadný přístup kamkoli. Ale i v cestování na vlastní pěst s báglem na zádech je obsažen stejný rozpor.

V příručkách Lonely Planet, detailně popisujících jak se probít jihoamerickými džunglemi, jak přežít uprostřed rozpálené Sahary a jak přejít ledové arktické pustiny je totiž vlastně ukryto kruté postmoderní vystřízlivění: čas objevitelů je už nenávratně ten tam. Všude na světě už před vámi někdo byl a dokonce o tom napsal knihu.

Úskalí hledání dobrodružství tím ale nekončí: všechno to, za čím se „backpackers“ do světa tak ženou, je jimi samotnými nevědomky ničeno. Pobyt v opuštěném buddhistickém klášteře uprostřed Himálaje může cestovatele duchovně povznést, zároveň ale přispívá k rozpadu tradičního způsobu života místních lidí. V patách poutníků pak táhnou křesťanští misionáři a „humanitární“ organizace, přinášející kdysi soběstačným domorodcům nejrůznější civilizační vymoženosti a dokonávající tak dílo zkázy. Některé země (třeba himálajské království Bhútán) se proto ve snaze o uchování tradic cestovatelům prozíravě uzavřely.

„Cestováním po Asii jsem vlastně ušetřil, protože měsíční výdaje jsou tu mnohem menší než průměrný český plat,“ tvrdí Jan Vrána. Tak například půlroční pobyt v Indii vyjde našince laciněji než průměrný barevný televizor.