Stopem po válečné zóně na Filipínách

Z Hong Kongu se dá levně a lehce cestovat do celé Jihovýchodní Asie a jelikož jsem tam rok studovala, měla jsem možnost ji navštívit celou. Když jsem si jednou večer projížděla levné letenky, překvapila mě nabídka letu do Kota Kinabalu, upřímně jsem netušila, kde to je, ale znělo to krásně… Jsem tady. Bez plánu, bez parťáka a jen se vzpomínkou na email, na který jsem nestihla dostat odpověď. V tom emailu jsem psala čas příletu. Couchsurfing je zajímavá věc a zatím jsem nikdy žádné zkušenosti nelitovala.

Nakonec mě vyzvedla jedna bláznivá sympaťačka s cedulí, kde na místo jména byla květinka. Že by si někdo dal tu práci a mou přezdívku Kvítko (špatně) přeložil? Neřeším a nechám se dovléct někam. Pak po jídle zas jinam a na noc už přespávám na úplně jiném místě s úplně jinými lidmi. Život. Zaslechla jsem něco o Filipíncích a jejich opětovných hrozbách, moc tomu ale nevěnuju pozornost a s nadšením plánuju, kam si dalšího dne zastopuji.

Ze dvou stopařů čtyři

Volba padla na horu Kinabalu a okolí, tam jsme dojeli bez problému. No začali jsme dva a skončili čtyři. A stopovat s místním? To se přece jen vyplatí, ona moje slabá čínština na tomto ostrově moc nepomůže. A stopování? To vám byla jiná věc. Auto zevnitř jsme viděli jen jednou, a to když jsme se pokusili o nový světový rekord v disciplíně „kolik stopařů můžete nacpat do již plného auta?“. V autě nás nakonec bylo 9 a k tomu 3 krosny a opravdu jsme nemohli dýchat. Jinak jsme většinu času lehávali na střeše minivanů nebo sedávali pod přímým sluníčkem vzadu v pick-upech.

Kinabalu jsem zvládla vylézt za jeden den, byla to fuška a nejspíš pro únavu, která na mě dolehla, a úžeh, který jsem z onoho stopování dostala, mi nepřišlo až tak zvláštní, že najednou na každém rohu stojí policajt s kulometem. Zprávám jsem nerozuměla a lidé nás brali o to rychleji.

Nejširší nabídku průvodců a map Filipín (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Válečná zóna?!

Občas nás zastavili, koukli na pasažéry a rychle gestikulovali „pryč, pryč“. Pak se k nám ona novinka dostala. „Válečná zóna? Kde? Tady?“ Nevím, co se z toho dostalo do českých médií, ale loni skupina asi 200 Filipínců připlula do části Bornea a zkrátka řekli, že tohle patří jim. A na potvrzení toho, jak vážně to myslí, nejdřív zastřelili tři malajsijské policajty, pak falešně ukázali bílou vlajku, že se vzdávají a zastřelili dalších pár desítek. Načež tohle se Malajsii nelíbilo a poslala tam malou část armády, aby to s nimi skoncovala a skupinku Filipínců postřílela. A já měla ono „štěstí“ ve středu toho dění stopovat. Zas o zážitek více.

Zpátky nás už nepustili, a tak mi nezbývalo než pokračovat směr Brunaj a další část Bornea. Pak už následovaly jen ony typické pozvání na oběd, kafe a noclehy na všelijakých místech, a tak nemůžu říct, že by se mi na Borneu stopovalo jinak než třeba v Evropě. Možná naopak lépe, ale to byl možná ten strach místních z toho, že by nás cestou někdo zastřelil či vzal za rukojmí.

Bez problémů s palcem nahoru

Prostě stačí palec, kartón od banánů (pizzu tam totiž moc nemají) a pokud ne místním jazykem nebo čínsky tak aspoň „ponašemu“ tam něco nakreslit a napsat. Lidé většinou zastaví už jen proto, že ti bílí tak divně mávají a stojí u cesty. Peníze po nás nikde nechtěli, předpokládám, že právě proto, že cesty a autobusové spoje tam nejsou zrovna nejlepší, a tedy je tohle vcelku normální způsob dopravy pro místní. Nikomu jsem tu nemusela vysvětlovat, jako třeba později v Kyrgyzstánu, co že to s tím palcem dělám.