Stopem po Makedonii: Co všechno zažít?

Pomník tu má snad každý, kdo v dějinách makedonského národa něco znamenal. Najdeme zde i sochy historických postav, u kterých je spřízněnost se současnými Makedonci sporná. Vedle svatého Klimenta a Nauma, který na území dnešní Makedonie opravdu působili, tu najdeme Konstantina a Metoděje nebo Alexandra Makedonského. Monumentálně působí také stavby muzeí, ministerstev, divadel, vítězný oblouk či kruhová budova, která má dle popisku být vodojem. Všechny jsou buď nové, nebo nově opravené, a mnohé z nich jsou postaveny ve vyumělkovaném lehce kýčovitém stylu připomínajícím architekturu devatenáctého století.

Na tuto zástavbu na jedné straně plynule navazuje starý bazaar plný obchodů, kaváren a restaurací a na straně druhé panelákové sídliště. Bazaar nijak neskrývá svou turecko-albánskou identitu. Nacházím zde bývalé turecké lázně, které dnes slouží jako výstavní prostory Národní galerie. Přes počáteční znejistění vyvolané tím, že přímo ve výstavním prostoru jsem zakopl o hromadu stavebního materiálu a úklidové prostředky, návštěvu galerie hodnotím pozitivně. Oceňuji především několik avantgardních obrazů a zachovalé dekorované stropy. Stará čtvrť nabízí i několik krásných mešit. Jediný kostel, který ve staré čtvrti potkávám, je na samém kraji bazaaru.

Pravoslavné stavby ve městě reprezentuje nový kostel svatého Klimenta, který kombinuje tradiční i moderní architektonické prvky, a kříž na kopci nad městem. Přestože je dnes Skopje hlavním městem, historicky byla spíše albánská a turecká. I nejslavnější místní rodačka – Matka Tereza, byla albánského původu. Světici zde dnes připomíná moderní memorial a destičky s jejími citáty rozvěšenými na různých veřejných budovách

Tetovo, aneb vítejte (téměř) v Albánii

Plán je projet Makedonii stopem, nicméně proto, že hranice města jsou daleko a stopování z centra se nám nezdá jako příliš dobrý nápad, podnikáme první přesun autobusem. O hodinu později se ocitáme v Tetovu, ve městě pod hřebeny pohoří Šar Planina. Pokud se Skopje dá rozdělit na starší albánskou a mladší makedonskou část, Tetovo je prakticky pouze albánské. Albánské vlajky a nápisy na zdech tu nejsou ničím neobvyklým, stejně jako tradiční albánské oděvy. Starší pánové zde běžně nosí bílé čepičky a nemálo žen, včetně mladých slečen, má vlasy zakryté šátkem a nosí dlouhé sukně. Když pátrám v paměti na své dřívější cesty do Albánie a Kosova, nemohu si takovou míru zjevného konzervatismu vybavit. Přestože se nacházíme ve městě albánském, není problém se s místními dorozumět. Většina rozumí makedonsky a ta je podobná češtině.

Nejkrásnější místní památkou je Barevná mešita, naopak bývalý dervišský klášter je trochu zašlý a kromě malého dervišského hřbitova zde toho moc k vidění není. Kromě prohlížení památek se rozhodneme albánskou kulturu vstřebávat i chuťově. Z původního plánu dát si tureckou kávu sejde ve chvíli, kdy se s kamarádem domluvíme, že musíme ochutnat záhadný nahnědlý nápoj, který tu prodávají točený či v PETkách na každém rohu. Usedáme v cukrárně, kde si nápoj objednáme a já si k tomu dám ještě baklavu. Pití chutná jako jakýsi hruškový mošt, přesné složení se nám ale odhalit nepodaří.

Cestou do Gostivaru s místními z celé Evropy

Přesouváme se na konec města a začínáme stopovat. Směrem ke Gostivaru tu vedou hned tři silnice. Záměrně nevybíráme hlavní tah, ale malou silnici vedoucí přes řadu vesnic. Stopuje se zde celkem dobře, jen každým přesunem se dostaneme nejdál k další vesnici. Některá z aut mají německou nebo švýcarskou SPZ. Dozvídáme se, že všichni v tomto regionu jsou Albánci, mnozí ale pracují v zahraničí a vrací se sem jen na dovolenou. Příběhy místních jsou různé, „dva roky na papíry, šest let načerno,“ poodkrývá nám ten svůj jeden z řidičů.

Zastavujeme se před mešitou v Çegranu, abychom dobrali vodu. V kavárně naproti přes silnici sedí dva starší pánové, kteří nás zvou k sobě. Cizinci se na jejich vesnici asi příliš často nevyskytují, proto nás vřele vítají a lámanou změtí makedonštiny a němčiny se s námi dávají do řeči. Vyptávají se, kdo jsme, co tu děláme a zjevně jim drobné rozrušení na jinak poklidné vsi dělá radost. Nabádají nás, abychom si vyfotili jejich krásnou mešitu a mimo to nám i objednávají čaj. Už se mi zbíhají sliny na tušený turecký čaj, dědeček, který nás pozval, ale prohlašuje, že to, co pijí oni, není dobré a že nám objedná něco lepšího.  Za chvíli dostáváme hrnečky s obyčejným heřmánkovým čajem z pytlíku.

Když se začíná smrákat, loučíme se s pány a míříme za vesnici postavit si stan. Z plánu spát u řeky sejde ve chvíli, co shledáme, že koryto slouží jako veřejná skládka. Zakempíme proto o kus dál na kraji pole. Když máme stan postavený, projede po polní cestě auto se švýcarskou značkou. Řidič zastaví a volá na nás. Máme obavy, že je to majitel a nelíbí se mu, že tu chceme přespat. Zakrátko nás ale řidič vyvádí z omylu. Jsme v pohostinném kraji, zastavil jen ze zájmu, aby se zeptal, kdo jsme a co tu děláme. Na rozloučenou nabízí i dvě okurky a papriky, které právě veze ze svého políčka.

Ráno se do vesnice vracíme. Potkáváme známé ze včera a také několik dalších starších pánů. Jeden, když mu řekneme, odkud jsme, začne mluvit česky. V Československu byl v roce 1968. Dozvídáme se, že za Dubčeka bylo prý v Československu dobře, stejně jako bylo dobře za Tita tady. Dál pokračuje tím, že jsme se se Slováky neměli dělit – to prý byla osudová chyba.

Jdeme dál a do řeči s námi se dává další z místních Albánců. Opět starší pán, na hlavě má tradiční bílou čepičku. Po minutě rozhovoru se dozvídáme, že i tento pán žil v Československu a to celých dvanáct let. Nyní pracuje v Itálii jako dělník a do Makedonie jezdí jen na návštěvu. Když se dozvídá o naší snaze stopovat dál, sám mávne na první projíždějící auto. Říká, že díky svému věku a bílé čepičce má před lidmi respekt. To se potvrzuje tím, že auto opravdu zastavuje a řidič nás ochotně nabírá.

Vysedáme v centru města Gostivar a než se stihneme zorientovat a rozhodnout, kde si dáme oběd, objeví se na motorce náš známý pán s „respektem“, se kterým jsme se před chvílí loučili. Pokyne, že máme s ním jít do kavárny spojené s pizzerií na náměstí. Na venkovním posezení tu posedávají vesměs podobní staříci, jako on, popíjejí kávu, čaj, či jen tak povídají. Pán s „respektem“ tu pozdraví několik příbuzných a známých a nám objedná kávu a posléze také pizzu a kolu. Povídáme si o Albáncích, o Makedonii i o Čechách.

Občas něčemu nerozumíme nebo něco musíme zopakovat. Náš hostitel vzpomíná na komunisty, kteří podle jeho slov Albánce diskriminovali, zakazovali jim tradiční oděvy a přímo v Gostivaru nechali zbourat významnou mešitu. Kriticky se zmiňuje ale i o albánských nacionalistech, kteří po rozpadu Jugoslávie vyvolávali nepokoje, včetně násilností, které se v Gostivaru udály před několika lety. Jinak Albánce hodnotí pozitivně. Albánci jsou totiž nejchytřejším národem na světě, proto tolik z nich snadno najde zaměstnání v zahraničí.

Národní park Mavrovo

Řidič, kterého zastavujeme za městem, říká, že je taxi, ale když nám zastavuje poblíž vesnice Novo Selo, žádné peníze nežádá. Míříme do národního parku Mavrovo, pohoří v blízkosti hranic s Albánií. Zastavuje auto se dvěma mladými muži, kteří se s námi přátelsky dávají do hovoru a po cestě ještě mně i kamarádovi zakoupí plechovku s pivem. Ptáme se, jestli nás mohou dovést až k Bigorskému monastýru a oba souhlasně přisvědčí. Teprve později zjišťujeme, že cíl jejich cesty byl ve vesnici mnohem dřív a cesta ke klášteru pro ně znamená zajížďku. Oba se ale tváří, že je všechno v pořádku a že nás rádi dovezou až tam.

Bigorský monastýr se schovává mezi lesy na svahu kus nad silnicí a právem patří mezi nejoblíbenější pravoslavné památky v zemi. I náš řidič se spolujezdcem se rádi pokochají jeho malebnou architekturou a freskami v kostele. Oni, jakožto místní vstupují zadarmo, my, jakožto zahraniční turisti, platíme každý po sto dvaceti denárech, což jsou zhruba dvě eura.

Loučíme se s přáteli a stopujeme dál. Zatím jsme na auto čekali spíše v řádu několika minut, pod monastýrem se čekání protahuje zhruba na tři čtvrtě hodiny. Zastavuje drahé auto se švýcarskou značkou. Ani v tomto případě se nejedná o zahraničního turistu, ale o dalšího pracovníka, který odtud odešel do zahraničí. Vystupujeme u vesničky Janče a po rychlé koupeli v řece začínáme vystupovat vzhůru do svahu. Při výstupu se nám otevírají pohledy na protější kopce a vesničky, z nichž každé dominuje mešita. Všímáme si, že všechny vesničky jsou umístěné ve svahu, v údolí, kde teče řeka a prochází silnice, žádné domy nejsou. Společnost nám dělá potulný pes, kterého kamarád začne přezdívat Alex.

Krátce před soumrakem dorážíme na okraj vesničky Galičník. Podle našich informací se má jednat o oblíbenou výletní destinaci makedonských turistů. Několik stravovacích a ubytovacích zařízení tu potkáváme, ale obecně zde panuje spíše venkovský poklid. Spíme kousek za vesnicí a ráno scházíme opět k silnici. Alex přespává kousek od stanu a doprovází nás celou cestu dolů.

Nejširší nabídku průvodců a map Severní Makedonie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Debar, déšť a čekání

Na další auto čekáme o dost více než přes hodinu, navíc začíná pršet. Konečně zastavuje Albánec v luxusním autě. Je z Debaru, ale žije v New Yorku. A říká, že ve stejném velkoměstě žije polovina obyvatel z jeho rodného městečka. Odhad je to asi přehnaný, ale o tom, že mnozí z místních Albánců domů přinášejí peníze ze zahraničí, svědčí nejen jeho drahé auto, ale i jedna z vesniček, kterou projíždíme. Je plná velkých honosných vil. To, že bohatství se dá kumulovat i přímo v Makedonii, je vidět na nové silnici. Místa pro dva pruhy je zde dostatek, asfalt ale zabírá jen část vymezeného prostoru a tak se zde protijedoucí auta musí vzájemně vyhýbat. Podle našeho řidiče se peníze na zbytek asfaltu ztratily v něčí kapse. Po cestě do Debaru se dozvídáme, které z vesnic jsou albánské, které makedonské a které smíchané. Pro nás jsou jediným možným vodítkem kostely a mešity (nicméně existuje i menšina Makedonců, která vyznává islám, takže vodítko není zcela spolehlivé), pro místní je rozdělení samozřejmost.

Po příjezdu do Debaru se loučíme a dáváme si oběd v místní restauraci. Útrata za oba vychází dohromady zhruba na pět euro. Nastává velký slejvák, kvůli kterému musíme počkat v malé kavárně. Teprve vpodvečer začínáme opět stopovat. Na kraji Debaru čekáme ještě déle, než ráno cestou do města. Jako první zastavuje albánské auto, jehož řidič nám asi po dvou kilometrech jízdy říká, že je taxikář a bude chtít za svezení zaplatit. To odmítáme a chceme vystoupit. Řidič se nás chvíli snaží přesvědčit, a když vidí, že se mu to nedaří, otáčí auto a vrací se zpátky. Vykládá nás na přesně stejném místě, na kterém nás nabral. Z „pomsty“ nás nechce přiblížit našemu cíli o jediný metr. V průběhu následujících minut opakovaně projíždí kolem a marně hledá zákazníky. Označení „taxi“ auto nemá.

Konečně zastavuje přátelštěji naladěný řidič. Tentokrát se s námi nebaví německy, makedonsky ani anglicky, nýbrž francouzsky. Jede do své vesnice nedaleko Ohridského jezera a nás bere do města Struga. Opět přichází řeč na migraci do Evropy, během které se nás řidič ptá, jestli nevíme, kolik tak stojí formální svatba s Češkou, kdyby náhodou jeho syn potřeboval dostat papíry umožňující práci v EU. O těchto cenách nic nevíme, ale alespoň zjišťujeme, že se jedná o relativně běžnou praxi a nikoliv jen motiv z filmu Kolja.

U Ohridského jezera jako u moře

Struga je letovisko u Ohridského jezera, město s velkou pěší zónou, nábřežími podél řeky a mnoha restauracemi. Je to také město, kde se setkáváme s albánským nacionalismem v podobě vyvěšených vlajek, stánků se suvenýry s albánskou vlajkou, a s albánskou literaturou doplněnou aktivistickým heslem „I ♡ Çameria“, nebo přeškrtanými makedonskými názvy na dopravní ceduli.

Podél jezera se vydáváme hledat místo na spaní. Všude jsou buď hotely a restaurace, vysoké rákosí nebo odpadky. Nakonec nezbývá než využít služeb kempu, který kromě místa na spaní nabízí i vlastní pláž. V noci je tu výhled na tisíce různobarevných světel podél jezera a z povzdáli se sem do pozdních hodin linou zvuky diskotéky.

Ráno je tu klid, nad jezerem se vznáší lehký opar vytvářející iluzi nekonečnosti. Voda je příjemně čistá a ne nijak zvlášť studená. Jsou tu krásné výhledy na rozlehlou vodní plochu, blízké rákosí, a okolní kopečky. Po koupeli a krátké projížďce na šlapadle se vydáváme zpět do Strugy, kde po návštěvě restaurace míříme k silnici vedoucí do Ohridu. Negativní zkušenost s dlouhým čekáním se tu opakuje, nakonec, pod vlivem vysokých teplot a přibývajících hodin nasedáme do taxíku za smluvenou cenu pět euro dohromady za oba.

V Ohridu navštívíme muzeum ikon, amfiteátr a nejznámější z místních kostelů. Ohrid je město s největší koncentrací turistů v zemi. Je zde i mezinárodní letiště a světové proslulosti města odpovídají také ceny v restauracích. Po prohlídce památek se vydáváme na promenádu kolem jezera, odkud je krásný výhled na staré město. Po čase promenáda pokračuje dál od břehu a začíná mnoho kilometrů dlouhý pás hotelů a restaurací. Při pouhém pohledu bych soudil, že jsem u mořské riviéry, nikoli u jezera. Hledání místa na spaní se protahuje dlouho do noci, až po značném množství ušlých kroků nalézáme nechráněnou pláž, která je od nejbližšího hotelu trochu stranou.

Přes pohoří Galičica

Další den stopujeme na silnice vedoucí podél jezera směrem ke hranicím s Albánií. Při pouhém pohledu z auta není těžké odhadnout, že zdejší vesnice jsou z velké části závislé na turistickém ruchu. Necháváme se vysadit na křižovatce, odkud se klikatí cesta do pohoří oddělující Ohridské jezero od jezera Prespa. Do národního parku Galičica nás vezou dva angličtí turisté, kteří zde plánují track. Za vstup i za auto musí zaplatit vstupné, mi, kteří plánujeme jen průjezd a vlastní auto nemáme, neplatíme nic.

Zastavujeme na vyhlídce na jezero, kde potkáváme řadu dalších turistů, převážně ze západní Evropy. Západní turisté okupují také parkoviště u výchozího bodu tracků do hor, kde nás Britové zanechávají a vydávají se do kopců. Hory jsou lákavé, trasy značené a informace na tabuli v angličtině. Bohužel čas se nám krátí a potřebujeme se dostat dál.

Zastavuje nám mladá Makedonka z Bitoly, která jede naším směrem. Stejně jako dříve několik Albánců, i ona mluví o tom, že v zemi není dostatek pracovních příležitostí a proto emigraci za prací nevylučuje. Ze serpentin na druhé straně pohoří vidíme jezero Prespa, které se od toho Ohridského zásadně liší absencí téměř jakýchkoli ubytovacích zařízení či libovolného zázemí pro turisty. Turisty okupovaný region končí za hranicemi parku Galičica.

Bitola, město konzulátů

Neprozíravě se necháváme vysadit ve vesničce Carev Dvor. Podle mapy je největší na cestě do Bitoli. Nicméně náš předpoklad, že tu seženeme něco teplého k snědku, zůstává nenaplněn. Na náměstí stojí dvě malé sámošky, prodavačka jedné z nich nás ujišťuje, že restauraci ani malou kavárničku tady nenajdeme. Domy ve vesnici vypadají zaostaleji, než v místech, které jsme tu doposud navštívili. Na konci vesnice nás po chvíli stopování nabírají dva francouzští turisté, se kterými se dostáváme do Bitoly.

V centru nacházíme široké promenády a několik výstavních budov. Dříve totiž město představovalo významné politické i obchodní centrum. Dodnes se zde zachovalo několik konzulátů, některé budovy jsou přeměněny ke komerčním účelům nebo pomalu chátrají. Na pěší zóně tu žebrá několik romských dětí a zdi některých domů jsou počmárané nápisy, které tu zůstaly pravděpodobně z nedávné předvolební kampaně, již evidentně provázely emoce spojené s makedonským i albánským nacionalismem. Večer se přesouváme skrz městský park do okrajové části, kde nacházíme zoologickou zahradu a kousek dál ruiny antických staveb.

Po přespání na poli za městem se vydáváme do místní zoo. Skoro se mi zdá, že účelem zahrady byla podpora všech negativních stereotypů o zoologických zahradách. Některá zvířata nepůsobí příliš zdravě, návštěvníci jim beztrestně házejí kousky přinesené svačiny a zázemí, kde zvířata žijí, často vypadá jako na spadnutí. Jediné, co tu jde s dobou, jsou všudypřítomné informační cedule s velkými obrázky pro děti.

Prilep, centrum tabákového průmyslu

Večer potřebujeme být ve Skopje, proto na další stopování nemáme čas. Vydáváme se proto moderním vlakem do města Prilep. Projíždíme centrální částí země a při pohledu z okna mě udivuje, jak je krajina výrazně jiná, než v západní části. Kopce jsou na první pohled suché, je tu podstatně méně stromů. Při příjezdu do Prilepu nás sežehne velký žár, který nás doprovází až do pozdního odpoledne. Cestou do centra si všímám dalších nápisů na zdech, například „Unitarna Makedonia“ nebo další narážky na stav země i výhružky smrti zrádcům (kdo ti „zrádci“ jsou, specifikováno není). Zbylé volební plakáty na různých místech po městě jsou potrhané nebo zcela seškrábané.

V centru Prilepu nacházíme velké náměstí s několika pomníky a staré město složené spletí malých uliček. Stojí zde také ruiny staré mešity. Podél zdí jsou naházené odpadky, kus zdiva je očazený od kouře a přímo na schody, kdysi sloužících imámovi pro výstup na kazatelnu, kdosi vysprejoval hákový kříž. Na rozdíl od západní Makedonie tady, ve středu země, významnější muslimská komunita není a ruiny jsou jen dalším mementem přítomnosti rasismu a extrémních nacionalistů.

O něco přátelštěji se jeví okrajová část Varoš vesnického charakteru, v níž nacházíme několik starých pravoslavných kostelů se zachovalými freskami. Začíná zde také místní dominanta, nádherná skála vypínající se nad městem, na jejímž vrcholu se nacházejí zbytky středověkého hradu. Kouzlo této čtvrti doplňují všudypřítomné dřevěné sušáky s velkými listy. Od místních se dozvídáme, že Prilep je vyhlášenou pěstírnou tabáku, který od místních vykupuje místní fabrika. Přidávají, že od té doby, co továrnu koupila zahraniční společnost, to už ale „není ono“. Děkujeme za vysvětlení a vracíme se zpátky na nádraží.

Vlak do Skopje je staršího typu. Alespoň se dá pořádně vyklonit z okénka a nasávat atmosféru makedonského venkova a hornaté krajiny. Do hlavního města se vracíme se zpožděním až pozdě v noci. Čeká nás zde poslední noc v zemi a následující den se s Makedonií loučíme.