HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Smotryč, řeka v srdci Ukrajiny

Smotryč, řeka v srdci Ukrajiny

Říká se, že Ukrajina je nejkrásnější na konci léta či na začátku podzimu, tedy v době, kdy vyhlášené karpatské řeky už dávno nemají vodu. Ale Ukrajina není jenom Podkarpatská Rus. Ve střední Ukrajině je kraj zvaný Podolí, jehož centrem je slavné historické město Kamjanec Podylskyj. Z literatury, bedekrem Lonely Planet počínaje a Ohněm a mečem Henryka Sienkiewicze konče, víme, že městem protéká hlubokým kaňonem nějaká řeka a že ta řeka přímo v Kamjanci Podylskym tvoří velký, ostře uzavřený meandr.

Nejlepším navigačním systémem jsou domorodci

Povrchní mapka ve stručném průvodci po pamětihodnostech Podolí přiznává nad městem Kamjanec Podylskyj existenci jediné vesnice s rozličnými přepisy do latinky. Leží asi deset kilometrů od města, foneticky nejbližší název je Pudlivci a světe div se, na rozdíl od papírových map Ukrajiny ji dokázala (s výhradami) vyčenichat i naše jinak dost “ukrajinovzdorná” satelitní blondýna. Suverénně se podle její navigace proplétáme městem, kde se v těsném sousedství snoubí oprýskané paneláky velkoměsta s chalupami ryzího venkova a spanilá jízda končí přímo na hraně kaňonu.

Člověk zvyklý na alpské řeky a jejich soutěsky by snad mohl být zklamaný. Kaňon je sice hluboký, se svislými stěnami, ale široký a na jeho dně se mezi loukami celkem nevzrušeně kroutí řeka, oživená jen tu a tam bílými korálky peřejí.

Kaňon i řeku vidíme, jen nevíme, kudy se jede dolů, a přitom to musí být možné, protože jasně vidíme na dně údolí přes řeku most a nakonec i vesnici Pudlivci.

„Kudá v niž?“

Smotryč?“ tázavě odpovídá vodkou osvěžený chasník, který při úsměvu ukazuje v ústech snad polovinu ukrajinského zlatého pokladu. Jak se brzy ukáže, „smotryč“ není ukrajinský dialekt výrazu „smatriš – vidíš?“, ale jméno řeky. No dobře, Smotryč.

Další informace jsou satelitně přesné: asi kilometr po polní cestě po hraně kaňonu, pak skrz kamenolom a zavěsit se za linkový autobus zn. maršutka. Hned za mostem se nabízí možnost sjet přímo k řece a utábořit se na malém paloučku. Dělíme se o něj sice s kravkou na řetěze, ale tu před západem slunce stařík v čepici a s fajfkou odvede do vsi. Že to s vesničany nebude jen tak, se ukáže, když později u mlýna požádáme o pitnou vodu. Hospodář nedá jinak, než že s ním musíme vypít po stakanu vodky a vodu nedostaneme, dokud si nenatrháme kýbl temně modré dozrávající vinné révy z pergoly nad verandou…

Nejčastější přírodní úkaz Ukrajiny

Táboříme deset kilometrů nad městem a auto jsme po dlouhém a složitém hledání nechali na jiné louce u řeky asi deset kilometrů pod ním. Dvacet kilometrů na neznámé řece je až dost…

Ačkoli jsme vyplouvali z místa, kde končila jedna z peřejí, do divokosti svých sester z Karpat má Smotryč daleko. Proplouváme mezi hustými větvemi smutečních vrb, skloněnými až k vodě, občas příjemně překvapeni krátkým „seběhem“ či peřejkou, zkrátka místem, kde líný proud zrychlí a trochu to zašplouchá. Abychom se nenudili, leží někdy na klidných úsecích přes celou řeku strom a to se pak dohadujeme, jestli to podjedeme, nebo přelezeme. Jak se džungle otevírá, řídne a ustupuje neposečeným loukám, objevuje se na břehu i nejčastější přírodní úkaz Ukrajiny – flaška od vodky. Dá se nalézt všude. Leží v trávě i stojí na pařezu nebo jako vyrovnaná řada na skalní římse.

Přistát vlevo!“ Řeku beznadějně blokují větve a klády. S potěšením zjišťuju, že v naplaveninách je jen velmi málo průmyslového a civilizačního odpadu, jako igelity, škopky a pneumatiky, lahve od vodky nepočítaje.

Handrkování, jestli podjet nebo přelézt, ukončuju rázným povelem: „Obnést!“

A ve chvíli, kdy se s loděmi jen obtížně prodíráme vpřed vysokou trávou mezi stromy, objevujeme celý sklad prázdných lahví, který se tu musel střádat celé roky.

Vodka – došla!

Vlídná tvář ukrajinského venkova

Jestliže doteď se střídaly úseky stojaté vody s těmi méně stojatými, po přenášení se řeka zklidňuje úplně. Džungle propouští naše lodě z přítmí svého listoví a my se ocitáme uprostřed nádherného údolí. Z obou stran od řeky povlovně stoupají pečlivě obdělávaná pole a louky, zakončené příkrými skalními stěnami. Po obou stranách řeky jsou rozesety malé vesničky i jednotlivé usedlosti. Chtěli jsme po řece doplout do historického města, a zatím nás Smotryč zanesl do samého srdce ukrajinského venkova.

„Jihočeský rybník,“ poznamená Daf, když zhodnotí nulové proudění vody a zvědavě kejhající husy.

Tak, jako jsme v džungli překonávali přírodní nástrahy v podobě padlých stromů, potkáváme teď celou řadu visutých lávek, zavěšených nízko nad vodou, takže nekonečné debaty podjet či přelézt mohou pokračovat. Zejména posádka Trolů – rozložitých kluků s výškou přes sto devadesát centimetrů, předvádí pravé divy v oblasti vodácké akrobacie, když se zařeknou, že nepřekonají žádnou překážku dvakrát stejným způsobem. Vnáší to do poklidného splutí soutěžního ducha a zpočátku nevítané lávky vlastně dychtivě vyhlížíme.

Pan Wolodyjowski

Znenadání se vynoří dvě štíhlé věže starého hradu a po chvíli ještě třetí. Hrad se pyšně tyčí vysoko nad řekou, jako skutečná dominanta celého Podolí. Proplouváme pod skalnatým ostrohem, dokud nemineme vlastní hradní jádro. Pak se objeví vysoká kamenná zeď. Spojuje hrad s městem, jehož staré domy jsou rozesety po okolních vršcích. Úzký kamenný most Kamjance Podylskyho, spíš hráz, se prý objevila i na římských mincích.

„Za chvíli doplujeme k téhle zdi z druhé strany.“

Uprostřed mostu, nebo chcete-li zdi, je na úrovni hladiny malý kamenný tunel, kam mizí polovina vody z řeky.

A jsme na suchu.“

Zpočátku si to ani neuvědomujeme, protože plujeme nad vysokým stupněm jezu, který zadržuje vodu pro náhon. Teprve při prohlídce jezu vidíme, jak málo vody v řece zbylo.

Jez je jednoduchý, relativně vysoký stupeň se šikmou spádovou deskou a bez šlajsny. Netvoří se pod ním válec ani vývařiště, nečouhá z něj žádné železo, zkrátka nic. Není na něm totiž vlastně ani voda. A tak se přes jez vzájemně přestrkáme a s pár centimetry vody pod kýlem plujeme dál.

Řeka Smotryč:

Jedna z řek střední Ukrajiny v tzv. Podněstří. Kilometráž pravděpodobně neexistuje a informací je tak málo, že je lepší na ně nespoléhat vůbec. Obtížnost se podle charakteru krajiny odhaduje na ZW B/C – WW I, místy s trochou optimismu WW II. Řeka je nevyrovnaně regulována jezy  a přehradami v různém stupni provozu, rozpadu či rekonstrukce.

Stále častěji musíme přetahovat mělčiny a je to škoda, protože charakter koryta prozrazuje, že za vyšší vody by to byla docela hravá a tekoucí řeka. Relativní čistota venkova nad městem je dávno ta tam. Jakmile řeka vtekla do města, stala se z ní zase jen mělká městská stoka. Pěkně to vystihuje utopená krysa, zachycená za ocas mezi dvěma kameny v jediné sjízdné proudnici, jak bimbá hlavičkou společně s pulzujícím proudem.

Město, ať už staré nebo nové, nadále zůstává na vršcích a dole u řeky se pod skalní stěnou choulí starobylé chalupy, obklopené rozkvetlými slunečnicemi. Rozloha městských hradeb je neuvěřitelná. Meandr se otáčí zpátky k hradu po třech kilometrech a až sem zasahují chapadla staré fortifikace. Potkáváme pobořené zdi, hlásky i rohové bašty. Ubránit tak rozlehlé opevnění muselo být mimořádně náročné. Však také Turci město nakonec dobyli a pan Wolodyjowski – podle Sienkiewicze – přitom vyhodil hrad do luftu.

Prvosjezd přehrady

Na vrcholu meandru spatříme podivný most. Tři betonové pilíře neodpovídají svou mocností subtilní konstrukci mostu, z něhož visí divné desky…

„Vždyť je to vypuštěná přehrada!“

I na takové řece jako je Smotryč tedy můžeme získat nějaké vodácké ostruhy, vždyť přehradu ještě nikdo z nás nesjel. Konečně se před námi opět obejvují věže hradu. V místech, kde se do řeky vlévá voda z náhonu, stojí velká moderní hydroelektrárna.

I když už je dost pozdě, jsme vodáci turisté, a chceme si tedy hrad prohlédnout. Lodě schováme pečlivě do vysokého rákosí tak, že z vody ani ze břehu nejsou v nejmenším vidět – přece jenom jsme na Ukrajině. Z hradu na ně potom máme báječný výhled a můžeme pozorovat, jak je zvědavě prohlížejí kamjanecké děti – aniž by se samozřejmě cokoli ztratilo.

Z města se nám nechce, ale sluníčko se sklání k západu a my jsme odhadem pořád ještě deset kilometrů od auta. Hradní věže naposledy spatříme ve chvíli, kdy na ně svítí poslední zlatavé paprsky zapadajícího slunce. V údolí jsou už stíny a začíná se smrákat.

Ani pod městem kaňon nekončí, jen je výrazně širší. Skalní stěny jsou dokonce ještě vyšší, ale břehy jsou holé, bez vegetace. Vypadají jako po nějaké povodni. Z vysokých okrajů padají do Smotryče jemné závoje malých vodopádů, pokrývající skály slizkými zelenými řasami. Není nahoře na pláních vesnice, které by potok nesloužil jako kanál…

Ukrajinská míle

„Už je to skoro hodina, co jsme vypluli od hradu. Nemůže to být dál než pět kilometrů,“ odhadujeme vzdálenost a snažíme se pozdržet postupující tmu. Šero se pomalu mění v noční temnotu, když tu se vysoko nad našimi hlavami proti světlému nebi jasně rýsuje silueta moderního betonového mostu. Dobře ho známe, je jednou z hlavních příjezdových tras do města. Kamjanec Podylskyj je nečekaně rozlehlé město!

„Tak teprve odtud je to asi deset kilometrů…“

Stále ještě není úplná tma, ale jestliže jsme dosud makali v tajné naději, že to tak či onak stihneme, než se úplně setmí, bylo teď rozhodnuto. Čeká nás napínavá plavba po neznámé řece potmě.

Abychom zůstali ve střehu, vynoří se před námi další přehrada. Je podstatně větší než malá hrázka v Kamjanci a tady je otevřená jenom jedna výpusť, i když naplno. Do malé propusti, nad kterou visí deska jako nějaká gilotiona, se vměstnává silným jazykem celá řeka a protéká hrází nečitelným esíčkem. Navíc si vzpomínám, že jsme tudy ráno jeli autem a kolem přehrady vládl čilý stavební ruch. Což znamená, že v okolí hráze může číhat jakákoli stavební a kotevní technika. Fakt, že jsme dnes odpoledne poprvé sjeli přehradu, neznamená, že to musíme večer opakovat…

Přistáváme na zplanýrovaném břehu nad hrází a vodní dílo obnášíme. V posledních záblescích denního světla se ještě můžeme podívat skrz díru, která zbyla po turbíně. Silný vracák pod přehradou neklidně pulzuje a neodbytně táhne zpátky k otevřené výpusti. Můžeme se podívat, že i kdyby se nám nepovedlo přistát, zřejmě bychom projeli. Výpusť je zakončená malým skokem do laguny s vracákem, ale jsem celkem rád, že nic takového jsme dělat nemuseli. Nikdo nám nemusel vykládat, že hranice mezi bezpečím a malérem je velmi tenká.

Velice obezřetně plujeme dál po ztemnělé řece. Co když je na ní celá kaskáda přehrad? Nevím, jestli je to viditelností, omezenou na schopnosti čelovek, ale zdá se mi, že pod městem – a především pod přehradou – je Smotryč peřejnatější a ještě zajímavější než nad městem. Na březích žlutě svítí malá okénka roubených chaloupek, štěkají psi a bučí krávy a v temnotách mezi nimi proplouvají tři nafukovací lodě se sedmi vodáky, kteří se s obavami snaží dohlédnout aspoň kousek před přídě lodí.

Nástrahy v temnotách

Uběhne hodina a pak druhá. Obrovské žluté kolo měsíce v úplňku už určitě dávno vyšlo, vidíme jeho odlesk na obloze, ale vysoké stěny kaňonu stále vrhají na řeku dlouhé stíny. Konečně, konečně měsíc vystoupá tak vysoko, aby osvětlil celé okolí. Hravě přesvítí naše čelovky.

„Podívejte se, co ten měsíc blbne?“

Když se jeho žlutý kotouč poprvé přehoupl přes okraj kaňonu, svítil ze strany. Pak se přesunul za naše záda a teď, jako by po obloze tančil, přesouvá se na úplně opačnou stranu a svítí nám do očí. Měsíc se samozřejmě ani nehne, to Smotryč zběsile meandruje po dně údolí. Měsíční světlo je tak silné, že oslňuje.

„Možná bylo lepší, když nesvítil,“ přiznávám po chvíli, jakkoli je taková plavba při měsíčku romantická.

Najednou Daggi přistála na zádech uprostřed lodi a držela se za krk.

„Bacha!“ zachroptěla. „Je tam provaz… nebo něco!“

„Au!“

„Lehnout!“

Proud už tu naštěstí není silný a opět jen tak plyne nocí. Háčkové to schytali jako první a většinou je to povalilo do lodi nebo vzalo po hlavě. Natahuju ruku do tmy… a vzápětí nahmatám ocelový drát, natažený přes řeku ve výši krku.

Snad je to přívoz, pomyslím si, protože na obou stranách řeky svítí světýlka, ale po chvíli je přes řeku natažený další drát, pak další a další. Nejspíš si rybáři natáhli přes řeku lano, aby je proud nesnášel, a protože jsme na Ukrajině, nemůžou mít jeden dohromady, ale každý si natáhl svůj. V Kamjanci jsme viděli paneláky, které měly na střeše sedmdesát satelitů…

„Za války využívali Němci toho, že Američani jezdili děsně rádi v džípech se sklopeným předním oknem,“ napadne najednou Dafa, „a natahovali přes cestu dráty ve výši krků a vojákům to řezalo hlavy. Američany samozřejmě ani nenapadlo, že by zvedli okna, a raději na přední nárazníky montovali ocelovou konstrukci, která dráty včas přetrhla.“

O zemi:

Kraj Podolí na území dnešní Ukrajiny patřilo dříve k Polsku, na něž má také historické vazby. Pro cestování na Ukrajinu stačí cestovní pas, vízová povinnost zanikla. Doprava nejlépe starším automobilem. Domluvit se dá modifikovanou češtinou a rusky. Mezi nejkvalitnější vodky patří Nemiroff.

Bereme si ponaučení z historie. Háčkové, jejichž hlavy jsou extrémně ohrožené, už nepádlují. Leží v lodích a mají pádla vystrčená v ostrém úhlu k nebi. Jejich cílem není lano přervat, jen najít. Kormidelník má pak dost času se sehnout.

Nejistota

Ubíhá další hodina. Měsíc zběsile tancuje kolem nás, svítí do zad, zleva, zepředu, zleva, zezadu, zprava… „Museli jsme to přejet,“ ozývají se unavení trhači. Ve chvíli, kdy přestane háček pádlovat, má tendenci usínat nebo pyskovat.

„Nemohli jsme to přejet,“ říkám sebejistě. „Máme takovou naváděčku, která nejde minout.“ Po další půl hodině, kdy hlasy vzpoury zesilují, nechávám demonstrativně zapnout satelitní navigaci.

„Tak pozor,“ říká Trol Špička s očima upřenýma na displej, „auta máme…“

„Drát!“

Sehneme se. Drát neškodně propluje nad našimi hlavami a můžeme se narovnat.

„Drát!“

„Drát!“

„Auta máme… pět set metrů támhle.“ A ukáže – doleva dozadu!

„Já to hned říkala! Přejeli jsme to!“

„Nemohli jsme přejet! Podívejte se na ten Měsíc!“

Luna se poslušně začala přesouvat doprava a brzy jsme měli auta přímo před přídí. I tak trvalo ještě tři čtvrtě hodiny, než se ze tmy vylouply obrovské kamenné pilíře, nasvícené měsíčním světlem.„Jsme tu.“

„Tak tohle se opravdu nedalo minout…“

V roce 1910 zamířila do Kamjance Podylskyho železnice. Na vyměřené trati byly postaveny náspy, položeny koleje a postaveny mostní pilíře přes hluboké údolí Smotryče. Pak přišla první světová válka, železnou konstrukci mostu i nepotřebné koleje zrekvírovala armáda a vlak do Kamjance dodnes nedojel. Ale dosud k nebi trčí šest vysokých kamenných pilířů, které ve studeném měsíčním světle působí až apokalyptickou tíseň.

Přistáli jsme přímo pod starým pilířem. Propluli jsme kaňonem Smotryče, sjeli Kamjanec Podylskyj, neutopili jsme se v protržené přehradě, neuřízli si hlavy o ocelová lana a neztratili se. Lhal bych,kdybych tvrdil, že mi právě nespadl ze srdce hodně těžký kámen.

„Teď už je z toho zase jenom dobrá historka…“

HYDRO 4/13

O turistickém vodačení na Ukrajině si můžete přečíst ve vodáckém magazínu HYDRO 4/13, který právě vychází. Jeho hlavním tématem je pádlování v zimě. Dozvíte se, že se dá na vodu vyrazit i za nepříznivých podmínek a jak se na ně správně připravit. Výčet článku, kterými se ale poslední HYDRO sezony 2013 zabývá je mnohem širší. Zalistujte v něm a uvidíte.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí