Slunce nad Kábulem

Slunce nad Kábulem

Záběry z rozbitého Kábulu, vojenské patroly, po zuby ozbrojení vojáci. Pro celý svět je to země bez kultury, bez minulosti a bez budoucnosti. Cítím bezmoc a vztek, který se mi jako ostrý nůž zabodává do srdce. Do toho kousku srdce, který jsem kdysi zanechala v krajině svého dětství, v Afghánistánu.

Afghánistán v oblacích prachu

Leden 2009 – pouštím si televizi a ve zprávách vidím to samé jako včera, minulý týden, minulý měsíc a mnoho a mnoho minulých let. Afghánistán v oblacích prachu, záběry z rozbitého Kábulu, vojenské patroly, po zuby ozbrojení vojáci na jedné straně a zakuklení teroristé a sebevražední atentátníci na straně druhé. Stereotyp a nudné novinářské klišé – „situace v Afghánistánu je dramatická, Taliban zaútočil, miny a granáty zabíjely, vrtulník byl sestřelen, pevnost byla ostřelována… “ Pro změnu pak záběry kamenitých srázů, holých skal a rozmlácených vojenských aut. Vojáci v přilbách, v neprůstřelných vestách… naši vojáci. V pevnostech, nad kterými se pod rozpáleným sluncem třepetá naše vlajka, hlídají naše doktory a zdravotní sestry.

Z novinářů a reportérů se po tolika letech válečného konfliktu staly už jakési hyeny, které číhají na krvavý útok; pak napíší článek o tunách výbušnin a vražedném útoku Talibanu, o konfliktu ozbrojenců s mezinárodními vojenskými jednotkami, o neutěšené a beznadějné situaci v Afghánistánu. Nikoho už to nezajímá – žijí tu přeci zabijáci, fanatici, nevzdělaní ubožáci. Pro celý svět je to země bez kultury, bez minulosti a bez budoucnosti… cítím bezmoc a vztek, který se mi jako ostrý nůž zabodává do srdce. Do toho kousku srdce, který jsem kdysi zanechala v krajině svého dětství, v Afghánistánu. Už je to tak dávno a já zapomněla, že tento kus mého srdce ještě žije.

Teď jsem tedy v televizi viděla na vlastní oči zničené město a zemi procházející „osvobozující“ invazí… rozstřílené domy, obchody, mešity; co ulice to bojiště. Seděla jsem v bezpečí svého domova v Praze a myslela na lidi, kteří tuto hrůzu prožívali na vlastní kůži.

To bývaly ulice Kábulu

Až teď – tanky se valí povědomou, dávno zapomenutou krajinou, prach milosrdně halí rozstřílené a rozbořené domy, ruiny podél ulic mi matně připomínají známá a hluboko v paměti zasunutá místa – to vše se tu míhá jako ve starém zrychleném filmu. V této krajině sice bývalo vždycky hodně prachu a bláta, domy nebyly výstavní a silnice nelemovaly aleje stromů, ani je neosvětlovaly moderní lampy pouličního osvětlení, ale žily.

Podél prašných chodníků v době hojnosti vody proudily potůčky se zakalenou vodou, přinášející a odnášející vše co odnést měla – bláto, slupky z ovoce, usazeniny z čajových konvic, nebo i to, co si cestou prostě ukradla – gumové šlapky, proutěný košík nebo kachnu, která měla být prodána na bazaru. Místní pouliční vodovod byl vyveden u těchto koryt železnou trubkou s kohoutkem – když někdo potřeboval něco omýt, napít se nebo osvěžit, pustil kohoutek, přebytečná voda odtekla a pak se vsákla do země. Někdy docela čistá a jindy značně špinavá voda tu vesele proudila podle rozmarů počasí; od podzimu do prvních mrazů a pak od pozdního jara, dokud nepřišlo horké léto a neudělalo z džují – tedy z těchto potůčků – vyschlá koryta, sloužící jako příbytek nesčetným psím rodinám.

V ulicích hlavního města býval provoz jako někde u nás na malém městě – sem tam projelo auto, častěji kolo nebo motocykl, občas autobus nebo lárí– pomalovaný náklaďák s úžasně vyzdobenou karoserií. Nejčastějším dopravním prostředkem však býval vrchovatě naložený osel nebo mezek, který se tu často stával pánem dopravní situace. Hubení koníci táhnoucí rikšu zvonili svými rolničkami a trpělivě klusali za každého počasí z jednoho konce města na druhý.

Ulicemi se to jen hemžilo nosiči ovoce, dřeva, slámy, kůží a balíků, prohýbajících se pod tíhou neuvěřitelně obrovských a těžkých nákladů. Na jejich samém vrchu někdy bývalo připevněno tranzistorové rádio a vyhrávalo do okolí zpěvavé orientální melodie; ty alespoň zpříjemňovaly během dne těžký život nosičům.

O vpádu sovětských vojsk

Teď jakoby tanky všechen život smetly do prachu, kterým prosvítaly jen jejich výhružně čnějící hlavně a rudé hvězdy, zvěstující pohromu. Komentář televizního zpravodajství zmateně obhajuje „bratrskou pomoc, o kterou požádal afghánský lid spřátelenou mocnost v boji s protivládními silami…  “ To, že byl Afghánistán okupován už od prosince 1979 – od 24.12., když většina křesťanů slaví vánoce, se u nás tajilo. A pravoslavné vánoce se přece slaví později. V těch dobách se ale slavila jiná výročí – třeba Velká Říjnová Socialistická Revoluce nebo Leninovy narozeniny…

Sověti tam měli lehce zvítězit a udělají pořádek, protože soudruzi v politbyru to tak rozhodli. O tom padlo rozhodnutí z nejvyšších míst v Moskvě. Zasedalo se a rozhodlo se o „nastolení pořádku“ dne 12.12. 1979. Invazi naplánoval a strategický plán vypracoval přední sovětský vojenský stratég Ivan Pavlovskij, který měl své zkušenosti – velel zásahu sovětských vojsk při vpádu do Československa 21. srpna 1968. Jak ukázal čas, tak tady se přepočítal – v Afghánistánu si už vylámali zuby Britové, a to dokonce třikrát, ale to už bylo přece tak dávno…

Nejširší nabídku průvodců a map Afghánistánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

KNH

Země vycházejícícho slunce

AFGHÁNISTÁN…na jeho území se kdysi rozprostírala starobylá Ariana, odkud vyrážely kmeny dobyvačných Arijů až k samým hranicím Evropy, aby se tu někteří- z těchto původem kočovníků – usídlili natrvalo. Ariana zabírala území od Arabského moře až k dnešnímu Íránu a Pákistánu.V lO. a v ll. století přijala tato krajina krásné jméno – Khorasan, což znamená Země vycházejícího slunce. Neustálé války posunovaly a měnily hranice od Persie k Indii, střídaly se tu kultury Východu i Západu, náboženství islámu i buddhizmu. V 7. století začali na Khorasan útočit Arabové. Ti však naštěstí jen neničili, ale přinesli na nově dobytá území svou kulturu a také náboženství – islám. S nimi přišli bohatí kupci a zruční řemeslníci. Rozvíjelo se zemědělství i obchod. Nesčetněkrát se horami i údolími převalily mongolské hordy vedené Džingischánovým synem a vnukem, aby úrodnou krajinu zplundrovaly a její obyvatele krutě vyvraždily.

Soutěskami hor cestoval Marco Polo, benátský kupec – využil „hedvábné stezky“, která vedla mezi římským impériem a Čínou. Zaratustra tu stvořil nové náboženství – mazdaizm, – a je dodnes uznáván jako prorok. Avicenna, velký lékař a filozof se také zmiňuje o této krajině, kde dokonce nějaký čas žil. Během svého putování do Indie procházel starobylým městem Balkh Alexandr Veliký. Zamiloval se zde do krásné Roxany, dcery místního vládce. Na území dnešního Afghánistánu nechal tento vojevůdce zbudovat řadu významných a krásných měst – například město Alexandria Areton, dnešní Herat, Alexandria Arachois – dnešní Kandahár, Alexandria Kápisá neboli Čarikar a dokonce město Nicaea – tedy Kábul. Překrásné město Balkh s mramorovými paláci a bohatě zdobenými domy srovnal se zemí Džingischán se svými nájezdníky. V roce ll2l tu Mongolové rozbořili a vypálili kvetoucí město, zničili jeho důmyslný zavlažovací systém a tím jej odsoudili k trvalé zkáze a obyvatele k pouhému živoření. Půl století po mongolském řádění tudy putoval Marco Polo, aby zde našel jen ruiny.

Je snad až zázrak, že v těchto oblastech přesto žili a žijí lidé. Snad to byly těžké životní podmínky, které z nich učinily kočovníky, nomády – kočovný způsob života jim leckdy zachránil holé životy. Když hrozil nájezd Mongolů, rychle sbalili své stany a se svými stády se ukryli v horských soutěskách. Když hrozil hlad a kruté mrazy, přemístili se do oáz nebo nížin. Jedinou odměnou za vše, co museli po staletí prožít, jim byly přírodní krásy této krajiny – zelená údolí s divoce proudícími řekami, majestátné hory s věčně zasněženými vrcholky; azurově, blankytně a tyrkysově modrá jezera s průzračnou ledovou vodou, bizarní skalnaté útvary budící hrůzu i respekt. Rozlehlé území Afghánistánu poskytlo svůj domov obyvatelům mnoha národností – některým od pradávna, jiní se tu usadili postupně během mnoha staletí z okolních zemí – Núristánci,Tádžici, Turkmeni, Uzbeci, Balúči, Paštunové, …

… v dobách ohrožení své země to však byli vždycky prostě Afghánci, kteří svorně bránili svou zemi.

Jak je to vlastně dávno, co jsem Afghánistán opustila?

V roce 1967, takže už hodně dávno. Vzpomínky na tuto zemi, vzdálenou tisíce kilometrů, se mi podařilo víceméně nedobrovolně vymazat z paměti, zasunout je někam hodně hluboko, aby lítost nad tím, co musím opustit nebyla tak palčivá. V době, když jsem z Kábulu odjížěla jsem byla přesvědčená o tom, že končí to nejlepší a nejhezčí období mého života, že opouštím krásnou zemi, svůj dům, zahradu, své kamarády, školu s tou nejlepší paní učitelkou, svého psa a kočku… prostě svůj svět, který už nebudu moct znovu nikdy navštívit. Mé tušení se stalo bohužel naprostou realitou. Místa, odkud jsem odjela, budou asi dlouho vstávat z mrtvých. A některá už nikdy z prachu nevstanou – a to bohužel nejen kvůli dynamitu, který odpalovali sovětští vojáci z příkazů svých velitelů. Ten ničil domy, paláce a vojenské objekty. Na monumentální sochy Buddhů si ani Sověti netroufli…

Marcela Dušková-Kořínková, nar. 7.12.1955, Praha. Otec – Karel Dušek pracoval jako zástupce ČSA v Teheránu a v Kábulu. Jeho rodina (tedy jeho manželka a dvě dcery) s ním žily v Afgh. od roku 1964-1968, stejně jako spousta dalších Čechoslováků a jejich rodinných příslušníků. Po návratu z Kábulu se rodina přemístila do Kuwaitu na dobu 4 let.  M.K. vystudovala ekonomii, jejími koníčky je studium cizích jazyků, etnografie, výroba keramiky, záchrana opuštěných zvířat veverkami počínaje a psy konče.  V současné době žije v Praze; pracuje jako překladatelka a lektorka angličtiny.

Život je krásný…MK. Sní o tom, že ještě než se odebere do věčných lovišť, rozhostí se v krajině jejího dětství pod Hindukúšem mír…

Zkušenosti čtenářů

marcella

Milá „Hedvábná stezko“,
díky vašim stránkám jsem se nedávno setkala s vnučkou lidí, které jsem zmínila ve svých vzpomínkách na léta strávená v Kábulu – s Kamilou Sirotnou. Našla si mě ona – opět díky vašim stránkám. AFGH zná zprostředkovaně od svých prarodičů – ale jejich vzpomínky a zážitky byly natolik silné a pozitivní, že je předali i své vnučce. \ta mě zkontaktovala, a společně s ní a její kamarádkou, která byla v AFGH nedávno, jsme strávily úžasný večer – a doufám, že ne poslední. Ještě jedou DÍKY všem,kteří nám to umožnili prostřednictvím blogu Hedvábné stezky.
Marcela Dušková – Kořínková

Marcella

Milí čtenáři,
více se můžete dozvědět i na fb stránce Slunce nad Kábulem. Budu ráda, když se Vám bude „líbit“!

https://www.facebook.com/sluncenadkabulem

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí