Z několika chatrčí se za pár desítek let staly slumy čítající tisíce domácností. Nelegální zábor půdy dříve nikdo „neviděl“, dnes však majitelé chtějí lukrativní pozemky zpět. Ale kam s lidmi, kteří tu mají už po generace svůj domov?
„Nejde mi o peníze. Kupte mi jen mléko pro mé dítě,“ přesvědčuje mladá žena kolemjdoucí v jedné z bombajských uliček. V náručí drží asi roční holčičku. Někteří se nechají obměkčit, jiní procházejí bez povšimnutí. Tento rituál opakuje žena denně, stejně jako miliony dalších obyvatel Bombaje, kteří žijí na ulici nebo ve slumu.
Urbanizace rozvojových zemí postupuje velmi rychlým tempem. Ve většině případů se však jedná spíše o nekontrolovatelný nárůst počtu obyvatel ve městech. Mnoho současných megalopolí Afriky, Asie či Latinské Ameriky se do dnešní podoby rozrostlo bez plánů městského rozvoje.
Na světě je čtrnáct velkoměst, ve kterých už počet obyvatel přesáhl patnáct milionů. Devět takových aglomerací najdeme v rozvojových zemích, zejména v jižní a jihovýchodní Asii. Podle odhadů OSN se v roce 2030 podíl lidí žijících ve městech a na venkově rozdělí přesně na polovinu.
Patrové domy
Například v Číně a Indii tvoří obyvatelé slumů dvě pětiny z celkové městské populace. V subsaharské Africe ve slumech žije více než sedmdesát procent měšťanů. Tento fakt je alarmující, protože počet obyvatel „chatrčových kolonií“ se tu za posledních patnáct let zdvojnásobil. V jižní Asii tvoří obyvatelé slumů asi polovinu lidí žijících ve městech.
Ačkoliv – podíváme-li se do některých indických velkoměst, mnohé jejich oblasti bychom slumy ani nenazvali. I když zde lidé žijí převážně nelegálně, často bez přístupu k pitné vodě a dostatečného hygienického zázemí, obývají několikapatrové domy. Obyvatelé si je během generací přeměnili z nuzných chatrčí na zděná a důmyslná stavení.
Důvodem je především fakt, že po dlouhou dobu bylo osídlování slumů tolerováno či zanecháno bez většího zájmu ze strany majitelů půdy, na níž se lidé začali nelegálně usazovat. Z několika chatrčí na počátku 70. let pak vyrostl slum, který dnes čítá tisíce domácností.
Boj o půdu
Slumy jsou jedním z důvodů, proč současná velkoměsta v rozvojových zemích často dosahují svých environmentálních a prostorových limitů. Půda se stala lukrativním artiklem, o který mají zájem zahraniční investoři a developeři. Nezákonné zabírání státní či soukromé půdy v mnoha zemích nemůže dlouhodobě zůstat bez reakce vládních úřadů. Proč obyvatelé slumů tolik riskují ztrátu všeho, co mají, když ilegálně okupují lukrativní půdu?
Jenže co dělat, když přijdete do zcela cizího prostředí, hledáte si nějaké místo pro život a víte, že si do své nové práce nemůžete dovolit dojíždět z daleka? Na pronájem bytu zapomeňte, ceny jsou naprosto nedostupné. Nemůžete jen tak spát na ulici, když musíte každý den brzo ráno vstávat do práce a být čistý a odpočatý. Kam tedy jít?
Většinou to funguje tak, že známý známého vás seznámí s prostředníkem, který vám za určitou částku pomůže získat kousek země v nějakém slumu, kde si můžete svépomocí postavit chatrč. V jiném případě už chatrč stojí a vy prostředníkovi platíte „nájem“. Co na tom, že půda patří někomu jinému?
Pomoci vám mohou i příbuzní, kteří již v daném slumu žijí. A když máte štěstí, splňuje tento kousek půdy, který můžete dočasně nazývat svým domovem, alespoň základní podmínky: přístup k vodě, blízkost pracovního místa a dostupnost infrastruktury.
Vysídlení není řešení
Za posledních dvacet let se otázka slumů dostává do popředí především v zemích Latinské Ameriky, Severní Afriky a Asie. V subsaharské Africe je boj s městskou chudobou mnohdy teprve na začátku.
Vlády v řadě rozvojových zemí začaly od 80. let provádět různé druhy programů, které měly zamezit rostoucímu počtu slumů. Od dříve častého řešení srovnat slum ze dne na den se zemí a jeho obyvatele bez jakékoliv alternativy vysídlit, se začalo upouštět. V 80. a 90. letech například Světová banka ve spolupráci s vládami vybraných zemích podporovala projekty, které měly ze slumů učinit lepší místo k životu.
Programy zahrnovaly výstavbu hygienických zařízení, podporu jednotlivých komunit i stavbu nových domů přímo ve slumech. Iniciativa se však v mnoha případech minula účinkem. Jedním z důvodů bylo právě opomenutí vlastnických práv na pozemky, na nichž slumy stály. Navštívíme-li některé z těchto lokalit dnes, nenajdeme po původních nelegálních sídlištích mnoho stop. Stojí zde luxusní hotely nebo sídla zahraničních společností.
Vlády praktikují ohledně slumů i další taktiku: přesídlování. Některé strategie městského rozvoje v jednotlivých rozvojových regionech zahrnují i plány na výstavbu náhradních sídlišť pro obyvatele slumů, kteří jsou nebo mají být ze svých domovů přestěhováni.
Je však třeba hledat udržitelné řešení, kterým vyhnání obyvatel z nelegálně zabrané půdy není. Lidé se pak často vracejí zpět. V brazilském Recife probíhal každodenní boj místních obyvatel slumů s vládními úředníky několik let. Slum byl zbourán, ale lidé si své chatrče přes noc postavili znovu. Po letech tahanic byla obyvatelům půda nakonec přiznána.
„Vrátíme se“
Například v Čenaji, čtvrtém největším indickém městě, úřady zvolily jiný postup. Úředníci lidem našli náhradní pozemky, kde se začaly stavět nové domky. Na jižní periferii města je oblast, kam jsou přesidlovány slumy z celé Čenaje. Dnes zde stojí na devět tisíc domků, většina byla postavena z prostředků indické vlády a za podpory Světové banky nebo Asijské rozvojové banky.
Přesídlení však stejně jako vyhnání znamená ztrátu místa pro život, sociálních kontaktů, práce a dalších nejrůznějších výhod. „Máme strach. Okolním komunitám už vláda oficiálně oznámila, že budou přesídleni. Nevíme, zda tam, kam půjdeme, je voda, nemocnice a škola,“ obávají se ženy z čenajského slumu. „Pokud to nebude dobré místo, vrátíme se,“ jsou přesvědčeny.
Přesídlování tedy nemusí být vždy ideálním řešením. Je třeba zvolit optiku, ve které slumy nepředstavují pouze problém, ale mohou být i částečným řešením, alternativou k nedostatečné nabídce levného bydlení.
