HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz KnihyNaHory.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Sedm let na stopu s Romanem Vehovským: Proč to jde v Číně tak těžce

Sedm let na stopu s Romanem Vehovským: Proč to jde v Číně tak těžce

Cestovatel a autor neběžného cestopisu, Roman Vehovský, strávil na stopu několik let. Projel mnoho zemí, kde si stopnul různé dopravní prostředky. Někde to šlo snadno, jinde to bylo zapeklité.

A kde to jde na stopu nejhůř? Podle Romana je to v Číně.

Čekal jsem tvrdý oříšek k rozlousknutí.  A málem jsem si zuby vylámal, než jsem přišel na to, jak stopovat po zemi, kde o autostopu a spaní pod širákem asi nikdo nikdy neslyšel.

První okamžiky, první problémy. Angličtina. Běžný Číňan rozumí angličtině asi stejně, jako běžný člověk čínským znakům. Když jsem potřeboval najít někoho, kdo o angličtině slyšel alespoň z vyprávění, tak selhávaly i jinde osvědčená místa, jako jsou recepce hotelů, lékárny, banky či internetové kavárny.

Jazyk a mapa

V každé zemi jsem se vždy naučil alespoň pár obratů a slovíček pro nejzákladnější komunikaci. Tam mi však lidé nerozuměli, ani když jsem se snažil vyslovit jméno známého města. Čínština je plná hrdelních hlásek a i pouhou intonací se může zásadně měnit význam slova. Měl jsem tedy peněženku plnou nastříhaných papírků (přelepených páskem izolepy pro neošoupání), s čínskými znaky. Rychlou výměnou vzkazů, otázek (i připravených odpovědí) jsem komunikoval. Ale bitva tím vyhrána nebyla.

Dalším problémem je mapa. Okopírovaný list atlasu je zcela nepoužitelný. Řidič se nevyzná v anglických názvech. Mně zase dělají problémy jejich čínské znaky…  Až v pekingské knihovně jsem natrefil na něco, co „polidštilo“ mé cestování po Číně. Mapy. Našel jsem autoatlas čínský i atlas s latinkou. Snad každý list jsem si nechal ofotit.

S pomocí vstřícného studenta jsme společně dublovali názvy měst. S touhle mapou se už cestovat dá. Měla pro mě takovou cenu, asi jako má GPS pro námořníka. I když, vzhledem k nesnadné orientaci bude asi přiléhavější přirovnání k sextantu. Ještě mi ten student na kartičku „vytlumočil“ vzkaz pro místní řidiče. Něco v tom smyslu, že sice jedu na druhý konec Číny, ale stačí mi svézt jen těch pár kilometrů, které máme společné. Až s těmito dvěma pomůckami jsem začal slavit první veselejší stopařské úspěchy.

Kam jedete? Nevím!

Stalo se párkrát, že lidé chtěli pomoci nasměrovat mne a někam dovést. Autostop samotný je však pro Číňany něco nepochopitelného. „Dej mi adresu a já tě tam navedu. Řekni mi město, do kterého chceš jet, a já ti pomůžu koupit na nádraží lístek.“ Ale to, že já nemám ani „ adresu“ ani „cílové město“ nechápali. Měl jsem jen směr. „Jak ti mám pomoci, když mi nechceš prozradit, kam chceš jet?“

Začátky jsou těžké všude, ale tam těžkosti nebraly konce. Řídit se na křižovatkách buzolou či intuicí je asi stejné jako hodit si kostkou. A kostky byly vrženy. Mnohokrát jsem před „bezvýchodnou“ snahou vyjít z města, vlezl do hospůdky nebo jídelny a doufal, že když po pár hodinách vylezu, budu znát odpověď.

Věčná nedorozumění

Pro ilustraci zde uvedu ještě jeden zážitek s neúspěšného čínského stopu. Byl jsem zrovna v Šanghaji a byla tam i možnost pozemního spojení s Japonskem. A i teoretická naděje absolvovat tuto cestu stopem.

Začal jsem obcházet plavební společnosti. V jedné jsem si sjednal schůzku. Na sjednanou dobu jsem byl doveden do kanceláře šéfa. Tomu nastiňuji své několikaleté putování a vyjadřuji touhu dostat se do Japonska. Šéf byl zaujat, jen nevěděl, co si má představit pod pojmem „autostop“. Vysvětluji, že k cestování nepoužívám autobusy ani vlaky, ale jezdím převážně nákladními auty. (Chtěl jsem to udělat pochopitelnější čínským poměrům). „Pokusím se to zajistit,“ říká s přemýšlivým výrazem. Bere telefon a zjišťuje, ověřuje a domlouvá. Po čase se na mne obrátí: „ Půjde to, jen potřebuji znát rozměry tvého náklaďáku.“

Krátký úryvek z putování po Číně:

Za městem u závor jsou natlačena čekající auta. Čekám přes hodinu, než se hranice do Číny otevřou.

Je třeba projet vojenským pásmem, kudy se nesmí pěšky. Jedu nákladním autem. Další závora a dvě stě metrů mě dělí od hranice. Dál už mě řidič vzít nemohl. Vyskočím. Dělám, že neslyším volání vojáků, a rychlým krokem mířím k čáře. Doběhl mne a uchopil za rameno. „Kam ksakru jdeš?! Copak nevíš, že pěšky se nemůže?!“ rozčiloval se udýchaný a naštvaný voják. Zkusil mi stopnout auto, ale bylo plné. Nakonec mě stejně pustil po svých.

U pasové kontroly po mně chce přísná úřednice formulář s vyplněnými údaji o autě, kterým přejíždím hranice. Žádný jsem neměl. Chtěla mě poslat zpět za závory. Nakonec mi formulář sehnala. Trvala však na vyplnění oněch informací. „Přišel jsem pěšky, žádné poznávací značky a jméno řidiče si vymýšlet nebudu.“ Nakonec si tedy musela vymýšlet ona. Sama to má komplikované.Venkovská obydlí, Čína

K čínské hraniční kontrole to je znovu pár set metrů a znovu nuceným transportem. Teď pro změnu dělají problémy Číňané. Chtějí, abych si koupil vstupní deklarační kartu. Je to na hranici „zavedeno“ a Mongolové či jiní návštěvníci za ni jeden dolar běžně dávají. Jenže já jsem čínské hranice přecházel už počtvrté a nikdy jsem za to neplatil. Ani v žádné jiné zemi. Nařkl jsem je z nelegálních praktik a dal jim najevo, že rozhodně nic platit nebudu. Arogantní chování celníků mě drželo v šachu. Za vyjeveného pozorování lidí, stojících ve frontě k pasové kontrole, usedám na karimatku a dávám si oběd. Pak kafe a i svačinu. Mám čas. Vím, že zpět mne už poslat nemohou. Až ke konci otvírací doby mi důležitou kartičku přinášejí, s naštvaným výrazem nabubřelé uniformy. Zdarma. Nedal jsem na sobě znát ani radost z malého vítězství, ani naštvání nad zbytečným čekáním. Jako jeden z posledních dostávám vstupní razítko do pasu.

Neuvěřitelně čtivý cestopis Romana Vehovského

Roman Vehovský zpracoval své sedmileté cestování do dvou knih, které vydal pod názvem Cestou osudu a náhody. Knihy Romana Vehovského nejsou obvyklý cestopis. Od ostatních se liší jak destinací, tak časovým obdobím. Před několika lety vyrazil autor s báglem na zádech pozemní cestou přes Indii do Austrálie, a jak sám říká, neměl tehdy ani ponětí, že se cesta protáhne na sedm let. Vyrazil stopem, se spacákem a okopírovanými listy školního atlasu. Spíše než o cestopis se jedná o popis pouti, mozaiku nevšedních příběhů, setkání a zážitků. Více se o knihách a jeho cestách dozvíte na www.cestouosuduanahody.wz.cz.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí