HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Sedm let na cestách s Romanem Vehovským: Stopem po Západní Austrálii

Sedm let na cestách s Romanem Vehovským: Stopem po Západní Austrálii

Mnoho z nás si vyzkoušelo stopování. Mnoho z nás dokonce v rámci Evropy, kdy jsme se měsíc cítili jako opravdoví dobrodruzi s batůžkem na zádech. Jenže je velký rozdíl mezi stopováním v Evropě a řídce obydlené Austrálii, kde v některých částech přejede za celý den jen jedno auto. To potom musíte mít kromě batohu taky kanistr s vodou a zásoby jídla na několik dní.

Během své sedmileté cesty jsem se pravidelně vracel do Austrálie, která se postupně stala zemí „přechodného pobytu“. Měl jsem tam přátele, známé i možnost přivydělat si na farmách na další cesty. Po náročném a vysilujícím cestování po Asii jsem si občas odskočil do Austrálie vyměnit si toulavou obuv za pracovní. Něco jsem si tam našetřil a zase jsem se přezul. A než jsem vyměnil nejmenší kontinen za největší, procestoval jsem vždy nějaký kus „klokánie“.

Při svém posledním pobytu pod Jižním křížem jsem poprvé zavítal do Západní Austrálie. Stopování po této částli světa je něco zcela jiného, než cestování po husté síti evropských dálnic. Uvedu jen minimum čísel a informací pro získání představy o tomto koutu světa. Tento největší australský stát je třetinou plochy kontinentu. Žije na něm jen desetina obyvatelstva a 85 % z nich žije v Perthu. (A jen pro připomenutí – v celé Austrálii žije jen dvakrák tolik obyvatel, kolik v České republice.)

Podél pobřeží je několik menších městeček a život ve vnitrozemí je většinou soustředěn v několika místech, kde se něco těží. Většinou to je železná ruda, hliník, zlato, diamanty, ale i ropa. Jinak toto teritorium tvoří veskrze pustá, jalová poušť. Výjimkou je úrodný, jihovýchodní výběžek země. A právě k ochraně tohoto úrodného místa bylo postaveno nejdelší oplocení na světě. Přes dva tisíce kilometrů bariéry protnuly severní a jižní část kontinentu, aby začátkem minulého století byla zastavena apokalyptická invaze přemnožených králíků.

Austrálie: země zvířat a nádherné přírody

Austrálie však není jen zemí krokodýlů, klokanů, koal, kasuárů, kunovců, kuskusů, kukubarů, kakaduů a králíků, je to také země nádherných a jedinečných národních parků. A právě Západní Austrálie je obrovskou klenotnicí těchto přírodních pokladů. A jako nadšený amatérský fotograf jsem měl před sebou obrovskou výzvu –  navštívit tyto národní parky stopem. Musel jsem se připravit na skutečnost, že teď začnu cestovat stovky kilometrů bez možnosti doplnit si potraviny. Do extra batůžku jsem si nakoupil jídlo na několik dní a pořídil si také malý kanystr na vodu. S nákladem hodně převyšujícím polovinu mé váhy jsem se vydal do vnitorozemí.

Asfalt vystřídaly prašné silnice. Vzdálenost od civilizace je obrovská, stejně jako prostor, který člověka oklopuje. Relativní provoz se změnil v hodiny čekání na jakékoliv projíždějící vozidlo.

Silnic přes vnitrozemí není mnoho

Vydal jsem se také po prašné cestě Tanami, vedoucí přes stejnojmennou poušť. To je výzva i pro motoristy, protože na téhle tisíc kilometrů dlouhé, náročné a rozpálené cestě je jen jedna pumpa – a navíc už pár let zavřená. Já jsem tedy projel jen malou část této pouštní a kamenité cesty, abych spatřil Wolf Creek. Když jsem už dříve viděl film Wolf Creek, chtěl jsem i tuto oblast spatřit ve skutečnosti.

Wolf Creek je název kráteru, vzniklého po dopadu meteoritu před 300 tisíci lety. Kráter má průměr necelých 900 metrů a odhaduje se, že meteorit musel vážit 50 tisíc tun. Měl jsem štěstí, že před mým příjezdem tam vzácně zapršelo (stejně jako v tom filmu) a keře uprostřed kráteru nádherně rozkvetly. Přestože v několika legendách původních obyvatel se o tomto kráteru mluví většinou jako o místu, kudy se na povrch dostává obrovský had, byl „objeven“ až nedávno. V roce 1947 ho při přeletu náhodně zaregistrovali geologové.

Když jsem v noci stopoval k odbočce ke kráteru, nemohl jsem se zbavit stísněného pocitu, který ve mně vyvolávaly vzpomínky na hororový příběh. Byl natočen podle skutečné události o sériovém vrahovi. A když mi v noci na odbočce na Tatami zastavil řidič nákladního auta, aniž bych mával, cítil jsem se trochu nejistě. S někým si mě spletl a myšlenky na film zapojily nezdravě i fantazii.

Nešťastné setkání

Když už jsme u té krve, tak se podělím o zážitek, jenž mě ještě dlouho poté stavěl do pozice „řezníka“. Při cestování vnitrozemím se projíždí i rozsáhlým územím farem, kde se volně pohybuje dobytek. Ten v chladných večerech přichází k silnici, na níž postává, aby od spodu absorboval naakumulované teplo. Pro všechny nepříjemná situace. Srážka s dobytkem, stejně jako s klokany, je demolující. Proto jsou na autech nárazníkové konstrukce chránící auto a posádku. Hlavně se však nedoporučuje řídit po setmění. V noci mnohdy nejsou zvířata u cesty vidět.

Úryvek z knihy Cestou osudu a náhody…

Zrovna jsem byl za volantem já, aby si řidič mohl odpočinout. Zaregistroval jsem u cesty skupinku krav a zpomalil. Jenže se nedalo tušit, že se malé tele začne najednou bát a přímo před přijíždějícím autem přeběhne k mámě, která byla zrovna na druhé straně silnice. Srážce se v tu chvíli už zabránit nedalo. Tele bylo nárazem sraženo na kraj silnice.

Zastavil jsem a v mžiku probraný řidič pohotově nahmatal za sedadly baterku. Jdeme se podívat k místu činu. Matka i ostatní krávy zděšeně postávají okolo. Tele leží s vypoulenýma očima a klepe se. Z tlamy vytéká pěna. „Pojď mi svítit, v autě mám kladivo,“ říká smířeně. „Takhle se by se jen dlouho trápilo.“ Prudká rána do čela tele zbavuje bolesti a křečí. Při ráně to cukne i zvířaty stojící vystrašeně okolo. Matka zděšeně pozoruje, jak její tele táhneme za nohy dál od cesty. Mlčíme. Nevyřčené výčitky si vztahujeme každý sám na sebe.

Jaké to je, když vám každý zastaví

Při návštěvě národních parků a rezervací jsem projížděl mimo jiné také oblastí dávno opuštěných usedlostí a farem, které dnes jsou už jen skanzenem mlčky vypovídajícím o pionýrských a kolonizátorských dobách. Němé svědectví rušilo jen občasné zavrzání větrných mlýnů, tolik charakteristických pro tahle místa. V době své slávy pumpovaly podzemní vodu. A té v těchto vyprahlých končinách, nikdy nebylo nazbyt. Přesto aboriginové dokázali v této nehostinné krajině po staletí žít…

Navštívit stopem odlehlé a izolované parky a rezervace ve vnitrozemí byla jen polovina úspěchu. Úspěch celý byl dostat se zpět do civilizace. Parky jsou tradičně rozlehlé a provoz klasický. Párkrát za den projede nějaké to auto. Ovšem téměř vždy zastaví. Nejen proto, aby mi řekli, že mě svézt nemohou, protože jsou plně obsazení, ale hlavně proto, aby se ujistili, že mám dostatek vody. Pokud tomu tak nebylo, doplnili mi vodu ze svého.

„Máš dost vody?“ ptá se mě mladý chlapík, který jede s rodinou a příbuznými v naloženém autě. „Rád bych tě vzal, ale není tady k hnutí,“ a po krátkém rozhovoru přeje hodně štěstí na stopu a mizí v oblaku prachu. Za deset minut přijíždí znovu. „Určitě už jsi zažil na cestách jízdu i na střechách. Pokud ti nevadí větrná jízda, svezu tě.“ Popruhy batohu jsem připnul ke střešní konstrukci, které jsem se mohl přidržovat. To, co je běžné třeba v Asii, je zde nemyslitelné, ale tenhle zcestovalý člověk myslel jinak. Poklepu na kapotu jako signál, že jsem připraven, a vyrážíme prašnou cestou k vzdáleným roklím…

Jak vypadá nekonečno? Tak jako vnitrozemí Austrálie!

Cestování po Západní Austrálii bylo zcela něco jiného než po obydleném východním pobřeží. Tady jsem cítil, jak objímá nekonečný, na první pohled prázdný prostor. A taky zde padaly rekordy v délce čekání, které se nepočítalo v hodinách, ale spíše ve dnech.

Od brzkého rána jsem stál u prašné cesty a čekal, jestli někdo pojede okolo. Celé hodiny nic. Jen tisíce much se snažily dostat se k očním koutkům, do nosu a do uší. Bylo by chybou se tomu divit s otevřenou pusou. Celý den pod přímým sluncem. Když slunce zapadlo a mouchy se vytratily, mohl jsem se najíst a těšit se na další příjemný den. Ještě, že tam byla voda.

Dopoledne dalšího dne mělo stejný scénář. Až odpoledne přijela má záchrana. Klučina mě naložil do otevřené dvojky pracovního pickupu. Byl to vítězný pocit pozorovat za autem zdvihající se oblaka prachu a cítit ve vlasech proud teplého vzduchu. Znovu se potvrdilo pravidlo: čím déle se čeká, tím veseleji se pak jede. Klučina měl navíc přenosnou chladicí bednu, takzvanou „esky“, plnou piv. Byla to piva s příchutí nebeské many.

Při cestování po Austrálii jsem navštívil také několik posvátných míst aboriginů, která na mě udělala hluboký dojem. Všechna podobná místa mají pro původní obyvatele až posvátnou důležitost. Návštěvníci těchto míst jsou vítáni, ale také vyzýváni k respektu. Někteří turisté díky tomu přestávají lézt třeba po posvátné hoře Uluru.

Teď už australský kontinent pouštím definitivně. Poslední dny více než na cestu zpět do Asie se dívám zpět na cesty a čas strávený na tomto kontinentě. Byla to podstatná část mého putování a významná část mého života. Neopouštím pouze Austrálii, ale i místo, kde jsem získal přátele, místo, kde jsem se seznámil a sblížil s Naoko. Opouštím i místo jednoho z největších rozhodnutí. V Austrálii zůstává víc než jen mé vzpomínky.

Bylo mi zde, za tu dlouhou dobu prožitou v práci i na cestách, s přáteli i v osamocení, dobře. Pokud bych v budoucnu měl znovu žít někde mimo Českou republiku, nebránil bych se myšlence, aby Austrálie byla znovu mým přechodným domovem. A kdyby ne, nikdy nezapomenu na dlouhé večery v opuštěné telefonní budce, při svíčce s Naoko. Nikdy nezapomenu na nádherné noci v obklopení ztichlé přírody, praskání ohně a kouř s vůní eukalyptu. Daleko od civilizace a tak blízko ke hvězdám nad hlavou.

Neuvěřitelně čtivý cestopis Romana VehovskéhoRoman Vehovský zpracoval své sedmileté cestování do dvou knih, které vydal pod názvem Cestou osudu a náhody. Knihy Romana Vehovského nejsou obvyklý cestopis. Od ostatních se liší jak destinací, tak časovým obdobím. Před několika lety vyrazil autor s báglem na zádech pozemní cestou přes Indii do Austrálie, a jak sám říká, neměl tehdy ani ponětí, že se cesta protáhne na sedm let. Vyrazil stopem, se spacákem a okopírovanými listy školního atlasu. Spíše než o cestopis se jedná o popis pouti, mozaiku nevšedních příběhů, setkání a zážitků. Více se o knihách a jeho cestách dozvíte na www.cestouosuduanahody.wz.cz.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: