S dětmi po Thajsku: Vodní radovánky v národním parku Khao Sok – 2. díl

Dochází mi, že máme na bungalovu plechovou střechu, a velké kapky deště zní jako střelba. A ta velká rána byla určitě spadlá větev ze stromu. Rachot to byl veliký, každou noc, a já nadávala, že místní nejsou schopni tu střechu něčím zaizolovat. Jinak se nám bydlí příjemně – máme prostorný bungalov za dobrou cenu, velikou zahradu, klid… až na tu noc.

Unášeni proudem

Národní park Khao Sok je přístupný ze dvou míst, a my jsme včera dorazili do části, které se říká NP headquarters, zkráceně NP HQ, pro naše děti pracovně „řeka“ (druhá je jezero Chiao Lan, známé také pod názvem Ratchaprapha Dam). Protéká tudy totiž řeka „Sok“, která tu nabízí několikeré využití. Zaprvé podél ní, proti toku, vede cesta džunglí, národním parkem. Zadruhé se po jejím proudu, přímo ve vesnici před vstupem do NP, dá koupat a za poplatek ji sjíždět na velké pneumatice.

„Do džungle, dneska se dostaneme do džungle!“ volám ráno na děti a jsem nadšená. No co se mi divíte, chodíte džunglí každý den? Vůbec nejsem zkušená, nevím, co mám čekat. Nikde se toho moc nedozvím, všechny turistické kanceláře nabízí organizované výlety, ale nemají žádné mapky, konkrétní informace, nic. Něco málo jsem našla na webech: národním parkem vedou dvě stezky: severní, která je náročná a moc se jí nechodí, a západní, proti proudu řeky Sok. Ta by měla být pohodovější, a proto většina lidí chodí tudy. S ohledem na děti dnes žádné obvyklé blázniviny provádět nebudeme – jdeme na západ!

U vstupu do národního parku po nás chtějí opět vstupné (300 THB/osoba na 24 hodin, děti polovic). Zkouším je přemluvit, že už jsme jednou všichni platili u jezera Chiao Lan, ale rangeři se nedají: „tady musíte zaplatit znovu!“ „A zítra taky budeme muset také platit, nejde si koupit nějakou levnější vícedenní?“ asertivně na ně působím. Ale je to jako na většině míst v Thajsku – jsi turista, tak plať! Zbývá nám něco?

Jsme překvapení, jak široká cesta (naštěstí nezpevněná) vede džunglí – akorát na auto. Cestu lemují vysokánské stromy, skupinky vzrostlých bambusů, různé druhy palem, liány. „Mamí, pozóóóóóór jsem Mauglí!“ volají děti, houpajíce se na jedné vzrostlé liáně. Jsou nadšené. Najdeme uříznutou bambusovou trubku, tak hned z ní mají dalekohled, nalévají do ní u potoku vodu, polévají se z ní – a mají o zábavu postaráno.

Je tu dost velké vlhko, jako ve správné džungli. Dost jsem zvažovala vhodný úbor do džungle – hlavně kvůli pijavicím, které tu jsou. Průzkumem webů jsem dospěla k tomu, že existují dva názorové proudy: jeden je pro normální oblečení kraťasy, tričko, trekové sandály – s tím, že pijavice budou vidět a tudíž dříve odstraněny. 
Druhý názor zastává dlouhé oblečení, nohavice zastrčené do ponožek, vysoké boty, případně návleky. Pijavky se k tělu hůř dostanou. Ale zase se stává, že se pijavky buď přisají přes ponožku, nebo se i nějak pod ni dostanou a nejsou brzo objeveny. Pak na to existují spreje. A také místní si prý potírají pokožku vrstvou mokré soli.

Jsem minimalista – takže volíme první variantu, často se kontrolujeme (Barunka skoro pořád) a tak děti se obejdou bez zásahu, Pepa za ten výlet schytá dvě a já jednu. Rána teče, ale co. Stačí vydezinfikovat, zalepit a je to. Kdybychom se vydali na vícedenní trek, možná bychom to řešili jinak. Já pijavky vnímám pozitivně: říká se, že je to zdravé, a navíc budeme doma říkat, jak jsme stateční!

Asi po třech kilometrech vidíme odbočku k vodopádu k řece, která nás kraťoučkou stezičkou dovede na malou písečnou plážičku. Vodopád tedy nevidím – ale časem nám došlo, že pojem vodopád může být vnímán různými národy jinak (například Rakušané se místním vodopádům děsně smějí). Při dobré vůli bychom těch pár kamenů na řece mohli nazvat kaskádami. To nám ale vůbec nevadí. Skočíme do řeky, a protože je tu docela proud, tak se necháváme jím nést o kus níže. Pak vystoupíme, dojdeme zase na plážičku – a hop! A jedeme zase.

Když jsme se dosysta vykoupali, vrátili jsme se zase na širokou cestu. Po chvíli vidíme opět odbočku – na další koupací místo. Být bez dětí, minuli bychom ji, abychom se dostali hlouběji do džungle. Ale když vidíme, jak jsou děti natěšené na koupání, rezignujeme. Je tu navíc vysoký kámen, a tak z něj děti skáčou do proudu a pak zase jedou jím unášeni. Pepa je u pláže hlídá a pomáhá jim vylézt.  Taky je tu super houpačka upletená z liány – nádhera!

Po klouzačce džunglí

Konečně přemluvíme děti k odchodu, a vidíme, že tu široká cesta končí, za mostíkem přes potůček okračuje úzká bahnitá stezka a ještě před ní je plůtek s cedulí, že dál se může jen s průvodcem. Protože tu je rangerský dřevěný domek s hlídačem, jdu se poptat, jestli můžeme kousek i bez průvodce. Ranger moc neumí anglicky, ale když se mu upíšu do velké knihy, tak mi dovolí, že můžeme dál – ale jen na kousek!

Vydáváme se tedy klouzavou stezkou dál. Trekové hůlky by se občas hodily, takhle se držím Barunky. Moc rychle nejdeme – Barča si pořád kontroluje případné pijavice, a taky zkoumáme každou kytku. Nebýt vyšlapané stezky a občasných ukazatelů, hned bych se tu ztratila. Možností je dost, sluníčkem se řídit nemohu, neb ho zastiňují všechny ty obrovské stromy kolem nás.

Posloucháme zvuky džungle, vyhlížíme zvířátka. Bohužel, za celou dobu jsme nic neviděli. Tedy kromě tlupy černých opic, které jsme s Barčou potkaly po cestě zpátky – už na té široké. Bylo to krásné je pozorovat, jak si hrají na větvích, zahlédly jsme i dovádivá mláďata. Přestože byly dál, než je možné je vidět v ZOO, už jen pocit, že jse vidíme „naživo“ byl báječný.

Cestou jsme šli okolo obrovitánského stromu s členitými placatými kořeny, které se připojovaly ke stromu ve výšce zhruba dvou metrů – a to byl také zážitek. Děti jimi prolézaly, šťastné, že mohou jít pod stromem. Květin jsme ovšem viděli málo – všechny zajímavé se určitě nachází ve vyšších patrech stromů. Občas jsme objevili opadané květy orchidejí. Dole na nás tedy zbývaly převážně různé druhy kapradin, begónií, a dalších vlhko a stín milujících rostlin.

Stezka je klikatá, míří po kořenových schodech na horu, a po bahnitém tobogánu dolů a za chvíli je nám jasné, že moc daleko nedojdeme. Všechno to moc dlouho trvá, už jdeme hodinu džunglí: sice podél řeky, ale ta není ani vidět. A tak velíme k návratu. Obloha se zatáhla, přišla odpolední tropická přeháňka a na nás ani moc nepršelo – všechno to listí nad námi déšť zachytilo. Je ještě vlhčeji a Barunka, která už jako miminko v bříšku mi dávala najevo, že tu teplou vanu prostě nestrpí, není moc nadšená. „Doma se mi dýchá daleko líp“, konstatuje a utáhne si ještě víc culík, aby jí trošku táhlo na krk. A tak si povídáme, jak je bezvadné cestovat a vidět, jaké jsou na naší planetě různé rozdíly. Alespoň si pak člověk může vybrat, co se mu líbí. Anebo si toho doma třeba víc váží.

Vracíme se tedy zpátky do bungalovu, a lebedíme si, jak to byl hezký výlet. Potkali jsme všeho všudy jen pár lidí, ne více jak třicet. Většina jich si pronajala průvodce. Dost závidím partě mladých kluků, které jsme potkali ve vesnici. Byli šíleně špinaví – zablácení, propocení, trička od krve od pijavek. Ale šťastní a spokojení z třídenního dobrodružného výletu džunglí. Průvodce jim toho spoustu o džungli pověděli, ukázali… No co, tak příště, až děti víc vydrží, to dáme taky.

Pneumatika, houpačka… a zase voda

Další den jsme neodolali nátlaku dětí a pustili jsme se do dalšího dobrodružství – sjíždění řeky Sok na velkých pneumatikách. To si v nějaké turistické kanceláři zaplatíte 300 THB/osobu, oni vám připraví k mostku přes řeku pneumatiky, přidají povinně mladého průvodce a „šup, nasedat!“ Průvodce byl z dětí nejdřív trochu nervózní, chystal se je zachraňovat, když viděl laxnost jejich rodičů. Nakonec mu došlo, že se děti zachrání sami, a pak si to už jenom užíval s námi.

Proud nás unáší nejdřív podél políček, pak jsme to foukli do zatáčky a už tam byla skála. V ní byl vymletý výklenek nad hladinou řeky a v něm umístěná provazová houpačka. Přesně před Art’s Riverview Lodge. Houpačka ale nebyla pro žádná ořezávátka – chtělo to sílu v pažích. Pořádně se odrazit, šup, vydržet, letět až nad vodu, a pustit se ve správném okamžiku. Neuvěřitelné, jak dlouho tu děti vydržely řádit. Potom jsme se vydali dál, občasné malé peřeje cestu pěkně zpestřovaly. Hodina utekla jako voda, a už nás průvodce kormidluje ke břehu, kde na nás čeká pickup a odváží nás zpátky do vesnice. Bezva zábava, johoho!

Jeskyně ve výšinách

„My nechcem na vejlet“ – opět protestují naši miláčkové. „Tak aspoň kraťoučkej“ – zkoušíme to zase my. „A kolik kilometrů?“, nedají se oni, protože nás znají. Když předhodíme takové silné argumenty, jako je jeskyně, a možná i netopýři, tak svolí.

Od našeho Ever Green guesthousu se vydáme po prašné cestě k řece Sok, přesně k Art’s Riverview Lodge. Tam mají ubytovaní zábavu v podobě drzých opic makaků. Když jich je tlupa (což přirozeně bývá), tak si jsou jistí sami sebou a jsou to zlodějíčci profíci. A když je naštvete, umí se slušně bránit. Místní lidé to vědí, a tak tu chovají psy, kteří mají celý den co dělat, aby udrželi místní smečku opic v defenzívě.

Teď musíme přes řeku, ale naštěstí je ji možné zde přebrodit, takže nemusíme řešit kam s batohem a foťákem. Dále jdeme podél hory na jih, k hlavní silnici č. 401 k chrámu Wat Tham Phanthurat, u kterého se náš cíl – jeskyně nachází.

Jdeme po široké prašné cestě, kterou lemují obrovské háje Palmy olejné, jejíž oranžové plody právě dozrávají. Z nich se potom lisuje palmový olej, který je teď tak často skloňovaný co se týče udržitelného a šetrného hospodaření. Poté, co jsem na vlastní oči viděla obrovské, vyklučené části lesů s nasazenými palmami, tak se domnívám, že na tom něco je. Je to mor, stejně jako naše řepka. Nejhorší na tom je, že výnosnost palmy po letech velmi klesá a po 25 letech končí. A končí i půda, která je tak vyžilá, že se na ní nedají pěstovat jiné plodiny.

Dále pak poznáváme háje Kaučukovníku brazilského s naříznutým kmenem, ke kterému je připevněna miska z kokosu na zachytávání odkapávající gumy. Děti tak absolvují výuku přírodopisu a zeměpisu v praxi, a cesta jim uteče jako voda (stejně to je kousek, tak 30 minut).

Chrám Wat Tham Phanthurat právě opravují – asi ani není nijak zvlášť starý, a jeho nová úprava bude klasicky barevná a blýskavá. Nás spíše zajímá jeskyně. Nachází se totiž ve skále, vysokánsko, a je k ní možné se dostat po kovovém schodišti. Když dojdeme blíže ke skále, lehce znejistím: zábradlí často chybí, schody někde taky, rezatě vyhlíží všechno. Džungle je nemilosrdná, a nikdo jí tu zvlášť nepřekáží. Místní kluci, co opodál hrají fotbal, se na nás zvědavě dívají, co bude.

Pepa jde vykonat zátěžovou zkoušku – když to udrží tatínka, nás snad taky. Jakmile je asi dvacet metrů nad námi, volá, že můžeme dál. A tak šplháme. Tomík se statečně drží, Barunka začala pronášet své obvyklé hlášky o tom, že se bojí výšek. „No tak, Baru, odsud je krásnej výhled!“ láká ji Tom o pár metrů výše. A má pravdu. Dostáváme se nad výšku stromů, vidíme louky, chrám, hory a zelené lesy.

Posledních deset metrů k jeskyni Pepa zvažuje, jestli nás pustí. Ale nakonec ano, tak šplháme už po kovovém žebříku nahoru. A jsme tu! Vstupujeme do jeskyně, její vstupní prostor je asi dvacet metrů hluboký. Má i vysoký strop, a když si posvítíme nahoru, vidíme opravdu i netopýry. Není jich tu moc, ale jeskyně i tak smrdí, a slyšíme jejich pištění. Potom se chodbičkou dostaneme do dalšího prostoru, kde jsme objevili masivní stalagmit. A hned vedle pavouka jako dlaň (z toho měly děti radost). Dál jsme už nepokračovali, protože už se prostor zužoval a bylo by to asi na plazivější prozkoumávání a my moc jeskyňáři nejsme.

Venku se ještě chvilku kocháme výhledem a Pepa objevuje, že nad námi je zřejmě další jeskyně – ale ta už je přístupná pouze na lano. Když slezeme dolů, zjištujeme, že kousíček je další jeskyně, přímo v úrovni terénu, která slouží jako malý buddhistický chrám. Uvnitř je socha Buddhy a je vidět, že tu mniši slaví mši. Při návratu, už u hlavní silnice, nás dohání babička na kole – že máme zaplatit vstupné. Vstupenky má, stojí nás to 100 THB a my rádi platíme. Snad z nich opraví pár schodů nahoru.

Nestihli jste si přečíst začátek příběhu o cestování rodiny Kvaltínových po Thajsku? Pokračujte článkem CESTOVÁNÍ S DĚTMI PO THAJSKU, DÍL 1: Proti proudu u jezera Chiao Lan v Thajsku!

Nejširší nabídku průvodců a map Thajska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz