Tak trochu náhodou jsem dostopovala do Portu Vanina na samém okraji Ruska, odtud jen kousek přes Tatarský průliv na ostrov Sachalin. Stopnout loď je oříšek, proto vyzvídám, kdy popluje příští trajekt. Je to snad státní tajemství.
U malinkého okýnka se mačká a pošťuchuje chumel desorientovaných pasažérů. Jsem poslední ve frontě, takže se o místo na palubě rvát nemusím. Lístek na mě nezbyl, což ale nebrání tomu, abych se přeci jen nalodila.
Rychlostí 20 uzlů za hodinu kurs port Cholmsk se přibližuji tomu podivuhodnému ostrovu. Na druhém břehu Tatarského průlivu, ejhle, zase Rusko v plné své postsocialistické kráse. Vylodili jsme se ve tři ráno a už na nás čekají orgány. Prý mám vízum jen do Moskvy a tady jsme na Sachalinu. Nevím, o co jim jde. Chvilku to na mě zkoušejí, pak provedou povinnou registraci a dají pokoj.
Stopuji do Južnosachalinsku a odtud na sever Sachalinu. Jde to špatně. Na první pohled se to nezdá, ale ostrov ve tvaru ryby má na délku 1000 kilometrů. Chudí obyvatelé ostrova nejezdí vůbec nikam, trčí doma, maximálně si vyjedou na houby někam za vesnici. Stopař musí čekat na opuštěné silnici na svého deus ex machina, prince vysvobotitele na modrém okřídleném koni, nebo případně na bájný sovětský kamión či jiný alegorický vůz a trénovat trpělivost.
V Paranajsku bych se ráda svezla po úzkokolejce, jenže už nefunguje. Lidé ji rozebrali a železo prodali. Když už jsem na nádraží, svezu se jednu stanici. Dědkové a bábušky jsou nervózní jak psi, neboť se blíží déšť a oni spěchají na dáču sklidit úrodu, než to všechno přijde vniveč.
Popojíždím po malých kouscích směr městečko Ocha a pomalu mě opouští chuť štrachat se tak daleko. Silnice jsou špatné, asfalt vzácný, gruntovka je rozmytá deštěm. Po silnicích se prohánějí jen něftěnici. Není to žádný severský národ, jak by se mohlo zdát, ale novodobí přistěhovalci, většinou z Ameriky, co těží v Ochotském zálivu naftu. Jezdí na namakaných jeepech a stopaře evidentně neberou.
Do Nogliků dorazím potmě na kamazu se Serjožou, který by mě rád svezl dál na sever do Ochy, ale mě to stačilo. Dál už ne! Kousek odtud jsou horké prameny Dagy. Myslím, že takhle nějak vypadaly Karlovy Vary v době Karla IV. Naložená v horké kádi „Sen“ v malé dřevěné budce v dezolátním stavu si mohu gratulovat, že jsem dojela stopem až sem. Léčivé bláto si odpustím, neboť tu není, kdo by mi umyl záda. Pramen mladosti bohužel vyschl.
Popojedu nějakou obouchanou kárkou zase kousek na zpátky na jih. Ve vesnici Věni (jestli se tomu dá říkat vesnice, když tam stojí dva baráky nevím) žijí Nivchi, původní obyvatelé ostrova. Jedí rybu a psy. K rybolovu v zálivu nepotřebují povolení. Úlovky vozí do fabriky na zpracování ryb. „Pracujeme za kopějky,“ stěžují si. Koupím u nich uzeného lososa a nabídnou mi, že můžu zůstat.
Bába, prabába, obrovský mladý Nivcha s odstátýma ušima a jeho dítě, všichni se motají kolem kamen, neboť od moře duje studený vítr. Nad postelí se suší ryby a tulení kůže. Pohostí mě červenou jikrou, jídlem olympijských boxerů, a vypráví mi, jak z jara krmí zemi, vodu, les, aby se měli dobře. Jiné bohy neznají.
„Pašli Katěrina na rybalku,“ nechám se přemluvit, obuji vysokánské holinky a nasedám trochu nejistě do loďky připomínající ořechovou skořápku s obřím Nivchou, pomocníkem Žeňovu a namazaným Šulikem. Zvedá se nepříjemný vítr a dělají se vlny.
Chlapi trochu zápasí s rybářskými sítěmi, je potřeba je pročistit od mořských řas. Lapíme všeho všudy dvě ubohé rybičky, v takovém nečase neberou a raděj zpátky na břeh. Zastaví se tu známí, smění pár ryb za zavařeniny a za vodku, a mě pak svezou stopem o kousek dál.
Stop v Bašnikovu je mizérie největší. Moknu pod mostem a nikdo nestaví, zejména proto, že vůbec nikdo nikam nejede. Až se mě zželelo dobrým lidem, co se vraceli z hub. Jsem jakási zdrchaná a postaví mě na nohy až čaj a višňový kompot.
Bábuška Zina mi půjčí svůj fialový župan, děduška, co kdysi v Mandžurii bojoval s Japonci, nám roztopí baňu. Bábuška mi vydrbe záda namydlenou žínkou a stěžuje si na své opuchlé bolavé nohy. Má to z práce na šachtě, kdy každý den stála u pásu a přebírala uhlí, nádor v břiše nejspíš taky.
Příbuzný Ljoša odkudsi vyštrachal československou socialistickou dvoukorunu a přinesl maskáčovou uniformu. Trvá na tom, abych si oba „padárky“ nechala. Obhlédl totiž mé oblečky pověšené na šňůře a naznal, že takhle orvaná chodit nemůžu. Dá mi práci, abych mu to rozmluvila a vysvětlila, že chci vypadat co nejhůř.
Druhý den jsem se přeci jen dočkala nějakého odvozu do Ugligorsku. Projíždím zoufalé vesnice, z poloviny vybydlené. Všechny uhelné doly pozavírali. Vesnice Naděždnaja by se klidně mohla přejmenovat na Beznaděždnou. Je syro a nevlídno. Kdosi mě u cesty ohodil blátem. Je tu smutno.
Léto na Sachalinu končí, i můj čas se nachýlil. Zjistím, kdy mi jede příští trajekt a po známosti seženu lístek i s protekčním místem v kajutě. Odplouvám zpátky na pevninu s rancem pirožků od jedné dobré duše a se zamotanou hlavou z výletu na konec světa.
O AUTOROVI: Když nemůže Kateřina Mandulová jet přímo na Měsíc, tak jede alespoň na čtvrt roku do Asie. Přijde jí totiž škoda být v životě jenom právníkem. Mezi její odvážné počiny patří mino jiné právě jízda stopem z Čech až do Vladivostoku, o níž vydala knihu Vladivostop. Cestopis VLADIVOSTOP je sbírkou postřehů z cesty autostopem z Třebíče do Vladivostoku. Autorka se vypravila na vlastní pěst s batohem na zádech na Dálný východ. V knize zachycuje své dojmy z náhodných setkání po cestě a ukazuje Rusko jiné, než jaké známe z večerních zpráv. |
Divoký východ Kuby na kole?
Fotoreportáž Vojty Vlka ze Siberutu
Vytvoř si tu vlastní ze 140 šablon na Tiskařík.cz
Brýle v dynamickém designu s širokým zorným polem.
