Je článek u země, ale zároveň není cestopis ani zajímavé místo

Notně vyžilej makedonskej šiptar s americkým občanstvím, co si říkal Jimmy, mě vzal do svého oprýskaného opla na křižovatce mezi Ochridem a Strugou, kde se docela slušně rozpršelo. Kopce kolem se halily do shluků mlhavých mračen a okolní džamije na okamžik vypadaly jako kosmický lodě prolétávající Mléčnou drahou.

Teď sedím v podniku Пивница Благаjа a jest mi milým úkolem popsat včerejšek, den třináct. Pěna na Nikšičku vlídně klesá a moje dupla čorba telecí s chlebem už se také jistě ohřívá. Den je slunečný a plný optimismu. Jsem ve městě Požega, do kterého jsem se dostal stopem z osady Kladnica, a to asi s vůbec nejpomalejším autem z celé trasy. Do Kladnice jsem dorazil s bosenským taxikářem ze Sjenice, do té zase nadvakrát z Nového Pazaru. Tam jsem se dostal na jedno auto z Račuje, kam jsem z Kosova přijel autobusem.

Před dvaceti lety trvala cesta z Phnompenhu do horské provincie Mondulkiri týden. Nyní sem vede prašná, hrbolatá silnice. Cesta se zkrátila na pouhých osm hodin. Za pár let sem povede asfaltka a kouzlo zapomenuté provincie navždy zmizí.

Nelze opustit pouštní republiku Turkmenistán aniž bychom se nezastavili v poušti. Proto jsme si vymysleli, že do Uzbekistánu nepojedeme přes hlavní hraniční přechod mezi Turkmenabátem a Bucharou, ale střihneme to napříč pouští Karakum.

Vzduch je tak horký, že nás od něj pálí plíce. Takovou výheň jsme ještě nezažili – teplota ve stínu se určitě musí blížit 50 C. Nedá se ale nic dělat, jednou jsme na Hedvábné stezce, dokonce se nám podařilo dostat do Turkmenistánu, tak musíme prozkoumat jedno z jejích nejvýznamnějších měst – starobylý Merv (UNESCO).

Překročili jsme íránské hranice a jsme v Turkmenistánu. Sjíždíme do Ašchabádu, jeho hlavního města, které leží hned pod hraničním pohořím Kopet. Máme trochu obavy, co nás čeká. Přece jenom Turkmenistán je dost rozporuplnou zemí. Budou nás sledovat špiclové jako před pár lety v Barmě? Zatkne nás policie za focení něčeho nedovoleného? Vyhostí nás? Po pár hodinách v Turkmenistánu jsme sice stále na svobodě, ale zažíváme lehký šok.

„Kde se prodávají velbloudi?“, ptám se rozumně vypadajícího chlapíka a ukazuju obrázek velblouda na krabičce zrovna koupených sirek. „Vy chcete koupit velblouda?“, nestačí se divit. Pak se ale rozesmívá, „davaj, ukážu vám kde.“

  Co má společného Bibione, Pattaya a Hurghada? Že jsou to ve svých zemích snad ta nejškaredší místa. Tak proč se tam vůbec jezdí?

  Pro příjemný nedělní čas vám přinášíme kulinářské zkušenosti od Pavly Jarkulischové, která žila 4 roky v Thajsku.

Za dva dny po příletu z Evropy do Singapuru jsme zvládli pořešit všechny nákupy technického zázemí (čtečka karet, externí harddisk, dvd) a tak jsme zaveleli k ústupu z velkoměsta směrem indonéské ostrovy.

Do Bukittingi jsme dorazili po strastiplné cestě v Super Exekutif busu, jemuž nefungovala klimatizace, takže všech třicet cestujících dýchalo vzduch z jednoho malého otvoru ve střeše. Spolu s Němkou Careen, s níž jsme opouštěli Tuk Tuk, jsme našli fajn ubytování v D’enam guest housu za 25 000 rupek za noc.

Právě začal muslimský postní měsíc ramadán, který většina pravověrných následovníků Alláha tráví návštěvami rodiny, modlitbami a hladověním. Pro nás to znamenalo, že přes den neseženeme nic k jídlu, neb všechny pouliční warungy i řada restaurací je až do soumraku zavřená, a že bychom se neměli ládovat na veřejnosti před zraky strádajících Indonésanů, protože je to považováno na velmi neslušné.

Bydlim ve ctvrti prodejcu aut. Na nasi ulici prodavaji predevsim pneumatiky, autobaterie, naradi, ale i motorky. Podivne se mezi ne vetrel i obchudek se stanama, ale tak nejak zapadl. Kdyz rano vyjdu na ulici, obcas nekdo pred sebou vali pneumatiku od traktoru, odpoledne zase vozi trakare plne malych pneumatik. A uprostred ulice maly hotylek, zcela se ztracejici v neskutecnem hluku z rusne ulice.

Odlehlý rumunský kraj Maramureš oddělují na jihu od okolního světa horské hřebeny a na severu řeka Tisa, tvořící hranici s Ukrajinou. Obtížná dostupnost maramurešských vesnic je jedním z důvodů, proč se jejich obyvatelé museli naučit spoléhat ve všem sami na sebe. Z bukového dřeva zdejších hlubokých lesů dokážou vykouzlit stavby, nad nimiž se tají dech.