HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Kouřící převrácená loď

Kouřící převrácená loď

Právě začal muslimský postní měsíc ramadán, který většina pravověrných následovníků Alláha tráví návštěvami rodiny, modlitbami a hladověním. Pro nás to znamenalo, že přes den neseženeme nic k jídlu, neb všechny pouliční warungy i řada restaurací je až do soumraku zavřená, a že bychom se neměli ládovat na veřejnosti před zraky strádajících Indonésanů, protože je to považováno na velmi neslušné.

Ramadán každý správný muslim využije k tomu, aby se ulil z práce nebo ze školy, sdělila nám kamarádka Martha, a já se o tom přesvědčila hned v pátek (2. den ramadánu), kdy v naší jazykové škole bylo zrušeno vyučování. On by stejně nikdo nepřišel, krčí rameny s úsměvem ředitelka Anne. Takže je tu pátek, oba máme s Ondrou neplánovaně volný den a všichni muslimové jsou zalezlí u příbuzných, tudíž obvykle přelidněné turistické atrakce zejí prázdnotou. Hurá na sopku!

Na motorce na Tangkuban Perahu

Vlastně je to ostuda, že jsme syčící kráter Tangkuban Perahu dosud neviděli. Už tu žijeme dva měsíce, už jsme byli v Jakartě i v Pangandaranu, ale bezprostřední okolí našeho města ještě neznáme. Češi, kteří se nám pochlubili spoustou fotek z výletu na sopku, prý došli z domu až na vrchol pěšky za tři hodiny. Stejně tak Luděk, jenž se vezl autem až ke kráteru, tvrdí, že sopka je „hnedka nahoře za naším barákem“. Tak to by to naše stařičká motorka značky Honda, jinak přezdívaná Prskavka, mohla zvládnout, mne si ruce Ondra radostí nad tím, že nebudeme muset někde shánět angkot. Kdo ví, jestli by dnes vůbec nějaký jel. Je pátek po poledni, tedy po hlavní modlitbě týdne, navíc ramadán. Život v indonéských městech utichá v slavnostní letargii.

Nad Bandungem

Silnice se za naším domem zvedá prudce nahoru a tak to bude celou cestu. Prskavka prská a nechce se rozjet. No nevadí, vždyť je to na sopku kousek, když tak náš stroj někde cestou odstavíme a zbytek dojdeme pěšky. Jedeme na jedničku. Všechny ostatní motorky nás s úšklebkem předjíždějí. Míjíme mešitu, z níž po modlitbě právě vycházejí muslimové v saronzích (dlouhá sukně určená k modlení) a zdobených čepičkách. Jak nekonečný kopec stoupá, postupně mizí ruchy velkoměsta a jediné, co je slyšet, je řev Prskavky.

Domy řídnou a otevírá se nám pohled na oranžovohnědé kopce zubaté terasami. Zdobí je svěže zelené banánovníky a hradby pytlů s pískem podpírající některé terasy proti sesuvu. Prskáme do kopce. Stále pomaleji. Pak se nám začíná kouřit z motoru. Sesedám a příkrý kopec v poledním žáru šlapu po svých. Ondra donutí vzpouzející se stroj vyjet ještě pár metrů, nad poslední domy. Nucenou přestávku využívá k focení a já k popadnutí dechu. Tak takhle jsem si to teda nepředstavovala. A sopka je ještě v nedohlednu.

Kopce nad Bandungem

Situace se několikrát opakuje. Podmínky si diktuje Prskavka a ta se rozhodla, že dvě osoby uveze jen na rovině. Potupně šlapu, sleduji domy ve stínu banánovníků,naslouchám ptákům a bučení dobytka, když Ondra odprská za zatáčku a rozhostí se klid. Pak najednou rozbitá cesta plná hlubokých výmolů prudce klesne a narážíme na hlavní silnici. Sopka stále není vidět, všude kolem jsou kopce, jejichž špičky se ztrácejí v mracích. U krámku u silnice vysedává skupinka žen. Chceme se jich zeptat na cestu, ale jak se sakra ta sopka vlastně jmenovala? Ondra vůbec netuší, já po chvíli vylovím z paměti něco jako „Tamkuba“. Ženám dochází, co hledáme, ukazují nám směr a sdělují, že název zní Tangkuban Perahu.

„Vidíš, kdybys mě neměl, ani by ses nemohl zeptat na cestu,“ říkám Ondrášovi.

„Kdybych tě neměl, mohl bych si to tady celý v klidu projet,“ zakřičí do řevu motoru a zařadí jedničku, protože Prskavka nebezpečně zpomalila.

Nekonečný výšlap

Za dalších x kilometrů konečně dojíždíme k odbočce na úpatí sopky (jak to ti Češi zvládli až od domu za tři hodiny??). „Teda už by mohly být vidět nějaký plameny,“ stěžuju si znuděně, když zas musím sesednout a z Prskavky se kouří. Následuje nekonečný výšlap serpentýnami. Ondra na mě vždy čeká v dobrém rozpoložení za nějakou zatáčkou, s kouřícím motorem a cigaretkou. Já supím do kopce po svých. A kráter pořád nikde. Nemělo by to tady už smrdět?

Úpatí kopce bylo zarostlé pravým borovým lesem. Výš jsou jen mladičké borovičky v jakémsi rákosovém porostu. Ještě výš se pak objeví obří přesličky s chlupatými chapadly, která se postupně rozvinou do mohutných pravěkých větví. Podivné stromy s tenkými vysokými kmeny a žlutočervenými listy mi připomínají, že v Česku už je touhle dobou podzim. Zato tady je zatracený vedro. Slunko pálí a mě dráždí několik aut s rodinkami, která mě na úmorné cestě svižně míjí.

Když zrelaxovaného Ondráše s přerývaným dechem snažně prosím, ať mě aspoň kousíček sveze, stane se zázrak a jeden nablýskaný Kijang (terénní auto indonéské výroby) zastavuje. Dva postarší muži se ptají, jestli nemáme technický problém s naším sepeda motorem (=motorkou). Ondra tvrdí, že ne, ale já využívám situace a vklouznu do auta, ať mě zbytek cesty vyvezou.

V poslední fázi stoupání pod kráterem už to začne děsně smrdět sirovodíkem. Na tuhle poslední fázi nechává Ondra Prskavku napospas na jakémsi opuštěném parkovišti a taktéž raději přesedá do Kijangu. Nastává nádherná chvíle, před námi se otevírá hlavní kráter Tangkuban Perahu s malým jezírkem a unikajícími parami. Cesta nám trvala 2,5 hodiny.

Tangkuban Perahu pary

Dva krátery Tangkuban Perahu

Tangkuban Perahu je vysoká 2080 m. Hlavní Kawah Ratu (Královnin kráter) je již nečinný. Dosud z něj však občas unikají jedovaté plyny, proto se do něj nesmí sestupovat. V jednom místě svítí v odpoledním slunci žlutozelené horniny obarvené sirnými výpary. Když foukne vítr, je pach sirovodíku tak intenzivní, že se zdráhám nadechnout. Prý byste kvůli škodlivému sirnému zápachu neměli na sopce neměli strávit víc než hodinu. To ovšem nezajímá stovky obchodníků s občerstvením a suvenýry, jejichž krámky lemují snadno přístupnou polovinu obvodu kráteru. Dnes se však slaví ramadán, takže stavby ze dřeva a vlnitého plechu jsou prázdné a smutné. Jen pár otrlých prodavačů se i dnes snaží těm pár příchozím prodat pohlednici, luk se šípy a léčivé kořínky na impotenci.

Přijeli jsme příliš pozdě, takže na procházku kolem kráteru nám nezbývá čas. Musíme totiž vyrazit dostatečně brzy zpět, protože Prskavka skoro nesvítí a v šest se setmí. Hledáme tedy lesní schody vedoucí 1,2 km dolů, k dosud aktivnímu kráteru Kawah Domas. Z vyhlídky pozorujeme pole bílého popelu pod námi. Z jednoho místa stoupá hustá pára. Když se vítr otočí, odhalí nám malý otvor, v němž vře voda. Bublání syčí až k nám nahoru. V turisticky rušných dnech si tu můžete koupit vajíčka a dole v kráteru si je uvařit.

Na sopce se prý postupně objevují nové krátery. Nejstarší ze všech je Kawah Upas, nacházející se severně od hlavního kráteru s parkovištěm. I ten je prý dosud činný. Naposledy byla sopka uzavřena na pár dní v roce 1992, když seismology překvapila její zvýšená seismická aktivita. Nicméně poslední opravdový výbuch se konal v roce 1826. Takže tady si asi moc ohně neužijem…

Legenda o převrácené lodi

Tangkuban Perahu znamená v sundánském jazyce (Sundánci obývají oblast Bandungu) Převrácená loď. Stará sundánská legenda, podobná té řecké o Oidipovi, hovoří o krásné ženě Dayang Sumbi, která měla syna Sangkurianga. Když bylo synovi deset let, vypravil se do lesa na lov s jejich psem Kumangem. Protože nemohl nic ulovit a styděl se vrátit domů s prázdnou, zabil Kumanga a přinesl matce jeho maso. Když se matka po večeři sháněla po psovi, Sangkuriang se přiznal, co provedl. „Ty nešťastníku, Kumang byl tvůj otec a tys ho zabil!“ vykřikla a hodila mu na hlavu pánev, v níž jídlo uvařila. Pes byl totiž vtělený bůh, který na sebe vzal podobu zvířete, aby se mohl s krásnou Dayang Sumbi oženit. Zděšený chlapec v hanbě z domu utekl a už se nikdy nevrátil.

O deset let později byla Dayang Sumbi ještě krásnější. Do vesnice, kde nyní žila, přišel mladý muž, zamilovali se do sebe a chtěli se vzít. Když ho jednou hladila ve vlasech, všimla si velké jizvy. Zeptala se ho, kde k ní přišel, a on jí vyprávěl o vraždě otce a svém útěku z domova. „Ty jsi můj syn, nemohu si tě vzít!“ zvolala překvapená Dayang Sumbi, ale mladík jí nevěřil. Trval na sňatku.

Proto zoufalá Dayang Sumbi dala Sangkuriangovi úkol, o němž předpokládala, že ho nesplní: “Jestli do rána zvládneš postavit na jezeře loď, vezmu si tě tedy.“ Sangkurianga posilovala velká láska, a proto se mu loď téměř podařilo postavit. Už mu chyběla jen poslední část přídě. Když to zděšená dayang Sumbi uviděla, běžela vypustit kohouta a rozsvítila všechny lampy v domě, aby to vypadalo, že už je ráno. Když Sangkuriang uslyšel kohouta a uviděl šířící se záři, domníval se, že svůj úkol nesplnil a milovanou Dayang Sumbi navždy ztratil. Ve vzteku proto převrhnul svoji loď. Ta na místě zkameněla a stojí tam dodnes.

Ramadánový večer ožívá

Blížící se pátá hodina nás vyhnala od kráteru. Sedáme na odpočinutou Prskavku a hladce sjíždíme ze sopky. Na hlavní silnici zhoustl provoz. Bude šest, hladoví muslimové vyjeli na večeři. Poslední část cesty po výmolaté silničce kroutící se mezi kopci s terasami, si opravdu užíváme. V nastalém šeru nejsou všechny díry vidět, a tak než se nám podaří sjet dolů až k našemu domu, moje stydká kost je téměř na padrť. Jojo, Prskavčiny 27 let staré tlumiče si žádají výměnu.

Pod rouškou soumraku jsme se ještě pokusili uloupit pár banánovníků. Rádi bychom je vysadili před náš dům, abychom sousedům odnaproti zakryli výhled na naši terasu. Jenže ukrást banánovník je zatraceně těžká věc, ty potvory drží v zemi, asi mají kořeny prorostlé s dospělým banánovníkem, u jehož kmene vyraší. A tak se nám podařilo domů přivést jen jeden zdravý výrůstek i s kořeny. Už nám pěkně roste před baráčkem.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí