HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Směrem do Černé hory

Směrem do Černé hory

Teď sedím v podniku Пивница Благаjа a jest mi milým úkolem popsat včerejšek, den třináct. Pěna na Nikšičku vlídně klesá a moje dupla čorba telecí s chlebem už se také jistě ohřívá. Den je slunečný a plný optimismu. Jsem ve městě Požega, do kterého jsem se dostal stopem z osady Kladnica, a to asi s vůbec nejpomalejším autem z celé trasy. Do Kladnice jsem dorazil s bosenským taxikářem ze Sjenice, do té zase nadvakrát z Nového Pazaru. Tam jsem se dostal na jedno auto z Račuje, kam jsem z Kosova přijel autobusem.

Teď sedím v podniku Teď sedím v podniku Пивница Благаjа a jest mi milým úkolem popsat včerejšek, den třináct. Pěna na Nikšičku vlídně klesá a moje dupla čorba telecí s chlebem už se také jistě ohřívá. Den je slunečný a plný optimismu. Jsem ve městě Požega, do kterého jsem se dostal stopem z osady Kladnica, a to asi s vůbec nejpomalejším autem z celé trasy. Do Kladnice jsem dorazil s bosenským taxikářem ze Sjenice, do té zase nadvakrát z Nového Pazaru. Tam jsem se dostal na jedno auto z Račuje, kam jsem z Kosova přijel autobusem. a jest mi milým úkolem popsat včerejšek, den třináct. Pěna na Nikšičku vlídně klesá a moje dupla čorba telecí s chlebem už se také jistě ohřívá. Den je slunečný a plný optimismu. Jsem ve městě Požega, do kterého jsem se dostal stopem z osady Kladnica, a to asi s vůbec nejpomalejším autem z celé trasy. Do Kladnice jsem dorazil s bosenským taxikářem ze Sjenice, do té zase nadvakrát z Nového Pazaru. Tam jsem se dostal na jedno auto z Račuje, kam jsem z Kosova přijel autobusem.
Ale nyní již k description propre!
Den minulý začal probuzením po noci strávené pod jehličnanem v Dečanech, na místě, blízko něhož jsem tušil klášter. Nocí znělo mrholení deště o můj spacák a občasné zvuky dávek z vyprazdňovaných služebních samopalů. Ráno jsem zjistil, že jsem spal kousek od pozemku obehnaného končertýnou a že dál cesta nevede. Vrátil jsem se tedy zpět do centra a brzy našel správnou cestu. Na jejím konci, po asi jednom a půl kilometru a třech italských káfóráckých hlídkách, byl monastýr. Il soldate mi povídá, že otvíračka pro veřejnost je pouze mezi jedenáctou a jednou odpoledne. Vzhledem k tomu, že bylo teprve půl osmý ráno, jsem to zabalil a šel zpět. Akorát jsem ještě předtím zaběhl postranní cestou do hospodářské části. Tam zrovna seděl pop a dojil krávu. Asistoval mu nějaký zkorumpovaný Albánec nebo starousedlík Srb. Pak jsem tam zašel ještě jednou, ale Ital si toho všiml. Slušně ale důrazně mě vyprovodil. Šel jsem tedy zpět a zastavil si maršrutku do Pejë, čili Peče. Tam jsem brzy našel cestu na Rugovu. Vedla ulicí Leka Dukaginji kolem pečského patriarchátu a argentinského vojenského postu dále skalami podél řeky Bistrice. S klidem Kara Ben Nemsího jsem se postavil za vojenskou budku a začal stopovat projíždějící traktory s valníky plnými hospodářských zvířat, dodávky i osobní auta. Ve městě jsem se teda předtím orientačně zeptal na cenu za odvoz až k černohorské hranici – řekli mi čtyřicet eur. To později nějaký prodavač čevapů po mém opětovném kontrolním dotazu na jiném místě zkorigoval na realističtější dvacku za celý vůz a pět eur, pokud bude vozidlo sdíleno. Zatím jsem to ale nechal být a stopoval jsem. Za chvilku mě vzala rodinka ve starém silničářském volkswagenu asi na dvanáct kilometrů, potom dva hoši ostřejšího vzezření na zbytek sjízdné silnice. Dojeli na odbočku k poslední restauraci v přírodě, kterých bylo všude podél cesty dost. Kousek za vypáleným třígeneračním domem, u kterého si nějaká rodina dělala piknik, a cedulí s rozbočkou na Qakorr a Bogë silnice končila a pak už byla jen taková lepší lesní polňačka.
„Samo pravo moraš da ideš“, vysvětlili mi jednoduše, vysadili mě a zabočili vlevo. V naději na super trek jsem vyrazil a kochal se přírodou. Asi po kilometru jsem ale došel k ceduli s několikajazyčným nápisem „Po tisíci metrech začíná území Černé Hory. Jednotlivcům vstup zakázán, otočte to!“ Podepsáni Kfor a Unmik. Chvíli jsem meditoval co s tím, ale pak zřejmě zasáhl můj počínající střední věk: rozhodl jsem se pro ústup, zbabělý a pohodlný. Aniž bych zkusil aspoň ten kilometr ujít a vidět, jestli tam ti čerchmanti černohorský opravdu jsou, nebo ne. Všechno se mi pomalu rozleženo v hlavě cestou do Peče a tuhle zbytečnou chybu mi potvrdil i Albánec v golfíku, co mě vzal.
Ale prosimtě – nou kontról“, říkal furt a mával rukou. Ještě včil sa stydím a plyne z toho všeho potvrzení jednoho starého moudra: člověk, co nic neriskne, ani nic nezíská. V mém případě to znamenalo ztrátu jedinečného čtyř až pětihodinového výletu přímo do černohorského Plavu, kam jsem chtěl dorazit a stopovat odtud dál do Gusinje. Člověk ale nemůže mít všechno, napadlo mě naštěstí další moudro, a tak jsem se rozhod vzít to přímo do Rožaje a dál do Srbska. Jak jsem vymyslel, tak jsem i učinil.
I toto odpoledne, stejně jako mnohá předtím na této akci, bylo prodchnuto vůní i chutí piva a z části stráveno stopováním na slunci. To jsem s třeštící hlavou po čase vzdal a bral maršrutky a autobusy jeden za druhým jako zběsilej. Poslední spoj se mnou nejdřív vystoupal vysoko do kopce ke kosovskému výstupnímu checkpointu, pak po dalších deseti kilometrech dojel na hranici černohorskou. Pohraničník vzal potetovanýho lístkaře kolem ramen, přived ho k okýnku služebního baráku, co vypadal jak zimní bouda někde na Křemešníku, a ještě s dalším kolegou se tam chvíli něčemu smáli. Pak jsem dostal razítko, turističku kartu a jelo se dál. Vysed jsem v Rožaje, co leží na hlavní trase Podgorica – Novi Pazar a zanedlouho si stop chlápka ve staré zastavě se čtyřma dětma na zadním sedadle. Připomínalo to zimní scénu z Vrchní prchni. Vzali mě všema těma zatáčkama, kopcema a údolíma až do Nového Pazaru. Řidič mi povídal, že děti jsou od sestry a že byly na návštěvě u prarodičů. V autě byl ještě padesátikilovej pytel cukru, kterej se v Černý Hoře dostane výrazně levnějc, než v Srbsku, takže jsme jeli dost pomalu. Cestu nám aspoň zpříjemňovaly kazety, co řidič celou dobu poslouchal. Nejdřív byl pořádnej liják, pak se rozjasnilo. Asi po dvou hodinách jsme se blížili k cíli, sjížděli z mírného kopečka k Pazaru a Saša Laketič, nebo kdo to byl, zrovna z repráků zpíval, že „…daleko je Beograd…“ Odpolední slunce rozehnalo mraky, líně svítilo a bílé mešity v údolí se na okamžik roztancovaly jako milenci z chagallovských obrazů.
Nový Pazar jsem jen rychle prošel a chtěl sehnat pivo. Měl jsem žízeň, že bych šel i do jelena. Konečně jsem narazil na nemuslimský krám, kde prodával Jugoš jak vyšitej. Ukazuju na jeleny v ledničce a on, že ne, že to si šetří na finále. Já komu že bude fandit, ačkoli jsem ani pořádně nevěděl, kdo hraje. On že Itálii a já, že to jo a vzal jsem si plechovku slovinského Zlatorohu, který chutná tak, jako kdyby se dobré pivo pilo na právě vyčištěné zuby. Hned z Pazaru jsem se na první větší stop dostal fantastickou krajinou, plnou kopců a vedoucí podél jižního okraje přírodní rezervace Maglija do Sjenice. Nakoupil jsem v krámku nějaký proviant a šel dál na stopa. Vzal mě již zmíněný Bosňák v taxíku s vypnutým ciferníkem. Projížděli jsme magickou krajinou ticha, náhorních luk, pasoucích se stád a osamělých domů. Rádio hrálo nějakou tklivou s refrénem „…otvori nove rane tvojoj duše prodane…“ a já si připadal jak někde v nočním varšavským baru s holkou, co nemá kam jít a který já v tom rozhodně ani nijak nepomůžu.
Tak teď sedím krátce po sedmé třicáté ráno ve Smederevské Palance v nějaké zaplivané kavárně u autobusáku, abych tu popsal den čtrnáctý, tj. včerejšek. Neseděl bych tu a ani neměl čas cokoli popisovat, kdyby mi nějaká buchta v Mladenovaci neporadila, ať jedu sem, že to odtud pak je autobusem do Smedereva na přímou. To sice měla pravdu, ale neřekla mi, že ztratím hodinu času a v Palance budu od Smedereva stejně asi ještě o pět kilometrů dál, než v Mladenovaci, kde jsem navíc moh celkem v poklidu stopovat. Ale budiž, aspoň jsem viděl príma cigánský slumobaráky se železnejma kostkama slisovanejch aut a starejma zdeformovanejma zbytkama pneumatik jako ozdobama na nich. Navíc mi bylo po ránu docela slušně blbě po vlahé noci za městečkem Topola a hlavně po specialitě Nacionalne kuće Rudnički breg u odbočky na ní. Jídlo se jmenovalo lepinj s kajmakom a k němu jsem si dal jednoho teplýho lahvovýho jelena od apatinských sládků. Ani bych se nedivil, kdyby „kajmak“ srbsky znamenalo žluklý máslo. Vůbec nevím, proč jsem to sněd skoro celý.
V palanský kavárně sedí kolem lidi, pokuřujou, popíjí ranní kafe a čtou bulvár s titulkama jako „Još jedno vešanje“, „Ubijen ratni vodža Čečena“, „Najbolji život je u Šabca“ a „Decentralizacija na Kosovu: Srbi dobijaju šest opština“. Zkrátka pohoda.
Ale teď už k popisu toho, jak jsem se včera měl.
Poté, co mě pomalý kamioňák vyhodil ve městě Požega, poobědval jsem dvojitou telecí polívku a popil výborné Nikšičko. Pak jsem šel na autobusák, kde místní hodiny ukazovaly tři čtvrtě na pět, což by znamenalo, že mi autobus do Čačaku ujel. Aniž bych zkontroloval čas, šel jsem na stopa. Tam jsem zjistil, že je čtvrt na tři, ale už to bylo fuk. Stopem a pak autobusem jsem dojel na Ovčar Banju, širokou soutěsku kolem řeky Západní Morava, místo, které je údajně nazýváno Srpski Hilandar. Je tu totiž asi deset kostelů a monastýrů, pojmenovaných podle jednotlivých etap Ježíšovy nebeské pouti. Zašel jsem do jednoho z nich a to mi stačilo. Vrátil jsem se na silnici a jel dál. Stopnul jsem si kluka, co jel dodávkou do Bělehradu, a vystoupil na rozcestí, kde jsem si dal už zmíněnou dobrotu. Odtud mě vzala nějaká profesorka imunologie, co jela do hlavního města zkoušet na univerzitu. Vysedl jsem v Topole, kde mi doporučila navštívit carský dům a památníky karadžordžovského povstání. Seznámil jsem se tu se dvěma mladýma holkama, co měly na starosti patnáctiletýho kamaráda, kterýho k nim poslali z Černý Hory na prázdniny. Byl typickým případem rozvinuté puberty a neustále vyprávěl vtipy o blondýnkách. Krátce na to, co jsem se dozvěděl, že dítěti blondýnky a Brazilce se v Srbsku říká Retardinho, jsem si řek, že je čas hledat místo na spaní. Tak jsem šel do luk a tam si v namoklé trávě ustlal.
Teď už sedím v autobuse do Smedereva a koukám na velkou samolepu na skle za řidičovými zády, oznamující že je tu „Забрањено грицкање семенки!“Tady je zase na mikropříkladu názorně vidět, jak kulturní svébytnosti plodí nutnost cedulí a tím i příležitosti pro jejich výrobce. V makrorozměrech je to analogický s doktrínama, encyklikama a rezolucema, který se tváří, že místo plivání dýňovejch semínek na podlahu autobusu řeší světoborný problémy. Kladem je, že dávaj nespornou příležitost dobrý intelektuální zašívárny všem podobnejm nemakačenkům jako jsem já, ty, on, my, vy a dost možná i oni.
Spoj míjí pole rozkvetlých slunečnic a zelené kukuřice, projíždí vesnicí, kde stařík pálí suchou trávu, předjíždí traktor, co veze plastové odpadky někam do přírody, a lehce vojvodinská vesnická architektura rozehrává první tóny rozvláčné symfonie ospalé letní pohody, která mi teď bude trvat až do Budapešti. Co chvíli se bráním kodrcání sedačky ve voze s vymlácenými tlumiči tím, že se chytím za kus koženého pásku, který je z nepochopitelného důvodu zavěšen na levé straně u okna, koukám na reklamní nápis, co oznamuje, že „Nije teško biti fin!“ a na chvilku si připadám stejně neumístný jako poutník I-ťing dělající si poznámky na pohřbu nepálského mnicha.
Takže Itálie vyhrála mistrovství světa ve fotbale. Tak to si ten krámkař v Novém Pazaru těch svých pět apatinských lahváčů neschovával nadarmo. No, ještě že mě fotbal vůbec nebere a hlavně, že nevyhráli Brazilci. To by zase přibylo u Njemačkoj malejch retardiňů…

Zkušenosti čtenářů

stará vražda

máš to synku moc pěkně napsaný, škoda, že toho není víc.
Jen jednu technickou poznámku: tomu mačovi klidně věř, že měl češek fůru.
Za totáče pro nás byla Jugoslávie symbolem svobodné kapitalistické země a každá holka se snažila Jugoše klofnout, aby mohla opustit československý socialistický ráj. Nezapomeň, že oni mohli cestovat do celého světa, a klidně tam i dělat, vydělat si na vilu u moře.
O proti nám tam tehdá jezdily samý krásný zápaďácký bouráky a jugoši byli fešní chlapi s úžasnou výdrží – fakt balkánci jsou sexuální borci….
To až jejich zkurvenmá občanská válka je dostala morálněi fyzicky
tam, kde teď jsou.
Jo, jo to byly

Howgh
stará vražda:

nemáš pocit, že se tvůj příspěvek nezobrazil celej? Mně se to už stalo.
Jináč – Monte Negro je v pohodě. Tam se neválčilo. Jugoši holt mají smůlu na geny, na rozdíl od nás. Jsu rád, že nám chybí jejich tzv. „hrdost“.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí