Je článek u země, ale zároveň není cestopis ani zajímavé místo

Jsem trochu pozadu se psaním našeho cestopisu. Teď když se pouštím do popisu událostí pod Kohoutkem jsou již Jana, Petr Jindrák, Hruzďa a Ňůmen doma. Vedle mne v autě sedí Martin Hubáček a u Zajdy Honza Moučka. Ale pojďme ještě na chvíli nahoru do hor, kde se řeka, po které jsme se plavili, hluboko zařezává do údolí a kde green hot chili peppers jsou součástí každého jídla a dokonce i zmrzlinových pohárů.

Říká se, že být na NZ a nevidět Milford Sound nebo majestátné sopky je jako nevidět NZ. Ale což takhle vidět novozélandský symbol – ptáka kiwi – ve volné přírodě?

  V himalájské vesničce Kargyak (4200 m n.m.) začala pokusná stavba skleníku. Má otestovat konstrukci, kterou pak čeští dobrovolníci použijí při stavbě školy. „Sluneční škola“ vytápěná solární energií dá šanci místním dětem naučit se číst a psát.

Z řady samarkandských památek jednoznačně vyniká náměstí Registan (UNESCO), které musí nadchnout i úplného ignoranta historie a architektury. Od 15. st. bývalo středobodem celého Samarkandu. Byla zde oznamována rozhodnutí panovníka a soudu, stály tu největší mešity, sídlily islámské školy a díky velkému bazaru sloužilo také jako obchodní centrum.

Strhující příběh země, která dodnes patří k nejchudším na této planetě. Etiopie, starším jménem Habeš, je překvapivě nejstarší křesťanskou zemí na africkém kontinentu – a druhou nejstarší na světě vůbec. Je také zemí mnoha protikladů – mnoha historických i etnických křižovatek.

Třetí z trojice velkých historických měst Uzbekistánu, okouzlující tyrkysový Samarkand, je pro mnohé téměř synonymem pro Hedvábnou stezku. Skutečně, společně s Bucharou byl jejím klíčovým městem. Zatímco asijské obchodníky i učence vždy přitahoval, pro Evropany zůstával tajemným městem dalekého Orientu.

„Dari mana?“ toto je hlavní otázka, se kterou se cizinec v Indonésii setká. Odpověď je jednoduchá: „Dari Ceko.“ Jenže Indonésan vyvalí oči a přemýšlí, co to je za exotickou zemi. „Dari Republik Ceko, Eropa Tengah.“ „Ja, dari Čekoslávia.“ „No, dari Cekoslovakia,“ „Ja, dari Čekoslávia“.

Cesta byla víc než hrozná. Sjížděli jsme z hor do údolí, vlhkost vzduchu se prudce zvyšovala a teplota rostla. Bylo mi čím dál větší horko a neustále jsem měla zalehnuté uši. Řidič jel jak blázen a my jsme lítaly z jedné strany autobusu na druhou. Tentokrát nespal nikdo. Po pěti hodinách utrpení jsme byli na místě – vysněný Perský záliv. Byly asi tři hodiny ráno. Tolik jsem přemýšlela jaké to tu asi bude, vzpomněla jsem si jak jsme se na základní škole učili o ropě, která se tu těží. Bylo to jako sen. Nemohla jsem se dočkat, až vystoupím z autobusu a konečně se dotknu země…

Do Kermansháhu jsme dorazily v pět hodin ráno. Řidič zastavil někde na okraji města a vzhledem k tomu, že vystupovali všichni, nezbylo nám nic jiného než vystoupit také. Stály jsme s batohy na velkém kruhovém objezdu a rozhlížely se. Během chvíle už jsme seděly v taxíku a mířily na autobusové nádraží. Přidal se k nám nějaký mladík z autobusu a tak jsme jeli ve třech. Po příjezdu na nádraží jsme daly taxikáři dvě třetiny částky kterou požadoval a odcházely jsme pryč. Jenže mladík, který se k nám přidal, platit za cestu nechtěl. Prý že taxikáře navigoval a tak bychom měly zaplatit i za něj. Po menší potyčce s taxikářem ale zaplatil a pak utíkal za námi.

Ačkoliv jsme v Íránu strávily téměř tři týdny, po tradiční íránské keramice jakoby se slehla zem. Katka se večer dala v Tabrízu na ulici do řeči s mužem, který slíbil že nás do nějakého obchodu s keramikou vezme a my jsme jeho nabídku nadšeně přijaly. Obchod byl vzdálený asi čtvrt hodiny jízdy taxíkem od našeho hotelu. Prodávali zde keramiku malovanou malými dětmi, různé koberce, lýkové tašky a spoustu dalších věcí. Hodně dlouho jsem přemýšlela a vybírala. Nakonec jsme si koupila malý modrý hrneček se dvěma panáčky a k němu modro-žluto-oranžový talířek.

Přepadla nás fantastická myšlenka. Postavíme si vor! Dva dny budeme mačetou kácet stromy, osekávat větve a přepravovat holé kmeny do vody. Tam je svážeme k sobě a vyplujeme na vlny río Beni.

V této oblasti plné zejména krásných hor se nachází pro nás jakožto Čechy pravý skvost českých krajanských komunit. Samozřejmě že Češi v Americe, Kanadě a různě po světě mají pro nás určité kouzlo a byť pouto mezi nimi a pravlastí jejich předků někde více, někde méně existuje, české vesnice v Rumunsku, to je úplně jiná písnička.

V odpoledních hodinách dorazila naše výprava do již zmíněných Herkulových lázní, které prý byly ve své době velmi populární a hojně navštěvované v důsledku přítomnosti teplých a léčivých pramenů. Skutečnost ukázala, že v průvodci zmiňovaná věta v uvozovkách „ve své době“, opravdu nelhala.

Naše první cyklo-vyjížďka, kterou upekli kluci ještě večer u mapy, začala po ránu netradičně – losováním. Šlo o to, kdo vyrazí dolů do údolí na kole a kdo bude nucen řídit naše vozidlo, protože padlo rozhodnutí dojet do 20 km vzdálené vesnice a odtud pak vyrazit na kolech do hor.