HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Hororový Búshehr v Perském zálivu a útěk do ještě horšího Ahvázu

Hororový Búshehr v Perském zálivu a útěk do ještě horšího Ahvázu

Cesta byla víc než hrozná. Sjížděli jsme z hor do údolí, vlhkost vzduchu se prudce zvyšovala a teplota rostla. Bylo mi čím dál větší horko a neustále jsem měla zalehnuté uši. Řidič jel jak blázen a my jsme lítaly z jedné strany autobusu na druhou. Tentokrát nespal nikdo. Po pěti hodinách utrpení jsme byli na místě – vysněný Perský záliv. Byly asi tři hodiny ráno. Tolik jsem přemýšlela jaké to tu asi bude, vzpomněla jsem si jak jsme se na základní škole učili o ropě, která se tu těží. Bylo to jako sen. Nemohla jsem se dočkat, až vystoupím z autobusu a konečně se dotknu země…

Persky zaliv

Potíže s dýcháním

Když jsem vystoupila z autobusu, začala jsem lapat po dechu a tlukot mého srdce museli slyšet snad všichni kolem. Bylo to jako kdybych se ocitla v prádelně. Vlhko a vedro. Během pár vteřin jsem měla mokré oblečení a byla jsem celá lepivá. V průvodci doporučovali všem cestovatelům, aby se Perskému zálivu v létě vyhnuli. Psali, že tu ročně horkem umírají desítky lidí a mě začínalo být jasné proč. Bála jsem se, že na horko umřu taky, a měla jsem obavu z toho, co nás čeká, až se rozední. Přemýšlela jsem, co by bylo horší, jestli umřít v Íránu na horko a nebo se zřítit v ruském letadle. „ Kolem dokola není žádná tráva, kde by se dalo spát !“

Z úvah mě vytrhla až Katka, která se vrátila z obchůzky. Zatímco já jsem hlídala batohy a soustředila se na pomalé dýchání, Katka se šla porozhlédnout po okolí. Seděla jsem na chodníku před jakýmsi obchodem, hlavou se mi honilo DÝCHEJ POMALU NEBO UMŘEŠ a všude kam oko dohlédlo, všude byly jen oprýskané a rozbořené domy.Čekala jsem zelenou oázu. Čekala jsem autobusové nádraží s trávou, kde by se dalo spát. Čekala jsem spoustu věcí a všechno byl úplně jinak. Tak to byl Perský záliv. Myslela jsem na to, co asi dělají naši. Co by asi říkali, kdyby věděli kde zase jsem a hlavně, kdyby věděli jak to tu vypadá. Lehla jsem si na schod před jedním z obchodů, Katka si lehla na schod opodál a snažily jsme se spát. Z autobusu jsem byla omlácená, beton tlačil a pořád mě rušilo nějaké šustění v okně nademnou. Nic jsem neviděla, jenom ocásek který však ihned zmizel. Napadlo mě, že jsou tu ještěrky a v klidu jsem usnula. Ještěrky. To jistě….

O pár hodin později nás probudil majitel obchodu, když se nás snažil přelézt a nějakým způsobem se tak do své prodejny dostat. Posadily jsme se vedle vchodu a čekaly, až začne fungovat autobusové nádraží. To sestávalo z jedné klimatizované místnosti, ve které bylo jak v lednici a kde se prodávaly jízdenky. Byl tu také dvůr, ve kterém parkovaly autobusy (lépe řečeno jejich vraky). Koupily jsme si jízdenku do Ahvázu, nechaly si batohy v kanceláři a šly hledat záchod, abychom se mohly převléci. Ženské i mužské záchody vypadaly stejně a tak jsem vlezla tam, kde bylo zrovna volno. KDYŽ MĚ NEZABIJE HORKO, TAK MĚ ZABIJE SMRAD, pomyslela jsem si. Snažila jsem se nedýchat a rychle se převléct. Nechala jsem si na sobě hábit a pod ním jen spodní prádlo. Rozdíl ale znát nebyl, vedro bylo stále stejné. To jsem ještě netušila, že bude hůř.

Koupání ve vodách Perského zálivu

Nemohla jsem se dočkat, až konečně uvidím moře. Hlavou se mi honila spousta otázek. BUDE TAM ROPA? A CO ROPNÉ VĚŽE? A TANKERY, BUDPU TAM TANKERY? A ARCHITEKTURA, O KTERÉ SE TOLIK PÍŠE. BUDOU TAM TY DOMY S DŘEVĚNÝMI BALKÓNY A MOZAIKOVÝMI OKNY? A POTKÁME ŽENY S TĚMI MASKAMI NA OBLIČEJI? TY, KTERÉ SE NOSÍ JEN V OBLASTI PERSKÉHO ZÁLIVU… Nepoznaly jsme, která cesta je hlavní, a tak jsme šly po té nejširší a nejlépe zachované.

Začalo se rozednívat a spolu s rozbřeskem přišel pořádný šok. Město bylo jako stvořené pro natáčení hororových filmů. Nepotkaly jsme ani živáčka a míjely jsme jen samé rozbořené domy. Napadlo mě, že rozbořená je třeba jen jedna ulice, ta, kterou zrovna procházíme… A najednou jsem ho uviděla. Uviděla jsem moře! Nádherné modré moře! Opět jsem si uvědomila že jsem doopravdy v Perském zálivu a zachvátil mě pocit obrovského štěstí. Celá rozradostněná jsem běžela na konec ulice, kde končily ruiny domů a začínala modrá. Nádherná modrá barva, ve které splývala obloha s mořem. Na chvilku mě zarazilo rezavé polorozbořené molo a pláž, na které se povalovalo tolik rozličných věcí, že by se z nich dala vybavit celá domácnost. Ale mé nadšení to nezmírnilo. Jsem přeci v Perském zálivu…

Na pláži bylo neuvěřitelně živo. Na pobořených molech seděly celé rodiny. Posadila jsem se opodál a pozorovala děti dovádějící v moři. Koupaly se i ženy, které byly oblečené do hábitů a měly dokonce i šátky na hlavách. Mokré oblečení se jim lepilo na tělo a výsledný efekt byl slovy nepopsatelný.Nestačila jsem se divit, když z vody vyběhla osoba, která na sobě měla tři nalepené vrstvy oblečení a ještě potápěčský šnorchl, brýle a ploutve… Asi po půlhodině němého úžasu jsem zavřela pusu a šla se také vykoupat, alespoň po kolena. Během skotačení v moři jsem si namočila hábit, který se po chvíli na slunci proměnil ve slaný krunýř, na kterém se vytvořily bílé solné mapy. JSEM PRINCEZNA. NE, NE….JSEM KRÁLOVNA. JSEM KRÁLOVNA KRASAVICE…..

Procházka hrozným Búshehrem

Kolem osmé hodiny ranní najednou všichni vyběhli z moře, sbalili si věci a neuvěřitelně rychle zmizeli. My jsme zůstaly sedět na molu a dívaly se směrem do Iráku. Byly jsme tak blízko… Po útěku místních obyvatel jsme už neměly co pozorovat a tak jsme se vydaly hledat proslulé historické jádro města. Nepotřebovaly jsme však moc času abychom zjistily, že Búshehr žádné historické poklady již dávno nemá. Po íránsko irácké válce tu zůstaly jen ruiny, nic víc. Ačkoliv válka skončila před deseti lety, město nebylo nikdy opraveno. Nic tu nezůstalo a Katka to pochopila hned. Já jsem se ale nehodlala vzdát. Pořád jsem chtěla hledat, pořád jsem doufala že se něco, cokoliv, zachovalo. Že to jenom musíme objevit… Nakonec jsem se i já smířila s faktem, že v Búshehru nic k objevování není. Ale s touto myšlenkou jsem se smiřovala velmi nerada.

Bylo teprve 10 hodin dopoledne a my jsme přemýšlely, co budeme dělat dál. Seděly jsme na chodníku u moře, vedro bylo doslova k padnutí. Neměla jsem ani sílu házet kamínky do moře. Objevily jsme malý parčík s banánovníky a mě napadlo že bychom si mohly lehnout do stínu a strávit tak celé odpoledne. Jenže v parčíku bylo zapnuté zavlažování a park se postupně proměňoval v rozbahněný močál. V Búshehru nebylo co jíst, nebylo tu co pít a už vůbec tu nebylo co dělat. Nenašly jsme ani jediné místo, kde bychom se mohly schovat před sluncem a odpočinout si. Jediné čeho tu byl opravdu dostatek, byly krysy. A utíkání před krysami se po zbytek dne stalo naší jedinou aktivitou. To co jsem ráno viděla a to, co kolem mě v noci lezlo, to nebyla ještěrka. Byla to velká a tlustá krysa.

Búshehr se mi rychle přestával líbit. Nemohla jsem se zbavit nepříjemného pocitu, že nás někdo sleduje. Lidé byli nepříjemní, nikdo s námi nemluvil a všichni se na nás nepříjemně dívali. O Búshehru a jeho tajné policii kolovaly zkazky po celém Íránu. Ubytovat se v Perském zálivu bylo možné až po získání speciálního povolení od policie a všichni cizinci, kteří sem přijeli, byli krajně podezřelí. Ráno jsme někomu řekly, že jsme se do Íránu dopravily letadlem s mezipřistáním v Moskvě. Netrvalo dlouho a kolemjdoucí začali trousit „Zdrastvujtě děvočky“. Když k nám přišel starší pán se slovy „vy jste ty ruské turistky“, pochopila jsem že podezřelými jsme se staly už i my.

I Katka si všimla nějakého člověka, oblečeného do umazaného trička a kraťasů, který kolem nás stále jezdil na motorce. Vždy zastavil opodál a tvářil se jakoby nic, což v liduprázdném městě dost dobře nešlo. Dělaly jsme si legraci že je to ten „tajnej“a smích nás přešel až ve chvíli, kdy k nám muž přijel a začal se vyptávat. Potíž byla v tom, že mluvil jenom persky a očividně ho nezajímalo že my mu nerozumíme ani slovo. Ačkoliv persky neumím, nedalo se nepochopit že chce vědět odkud jsme přijely a čím, kam směřujeme, co v Búshehru děláme a hlavně, co fotíme. Můj zavařený mozek začínal pomalu chápat že nás muž považuje za ruské špióny. Čím více naše vzájemná konverzace nabývala na zuřivosti, tím více jsem se v duchu viděla zavřená na policejní stanici s obviněním ze špionáže. Na malou chvíli mě opět napadlo, že tohle je vážně už naposledy a že jestli tuhle expedici přežiju, začnu žít spořádaným životem. Napadlo mě to ale jen opravdu jen na moment. Taková hloupost…

Po nekonečně dlouhé půl hodině pán nasedl na svoji motorku a odjel. Sledovat nás však nepřestal a my jsme se mu ztratily až v úzkých uličkách města. Moc jsme si ale nepomohly. Všude byl nepořádek a hrozný smrad. Uprostřed chodníků stály kanály – ano, stály. Horkem a vlhkem, které v Perském zálivu je, bylo všechno prorostlé řasami, odpad se kazil a neuvěřitelně smrděl. A když nás začal terorizovat další šílenec na motorce, byla jsem si zcela jistá že chci pryč. Několikrátkolem nás projel, pak zastavil, začal něco brblat a sahal mi ha hlavu. Přestal až když jsem ho kopla do nohy.

Čekání na autobus a džusíky

Naše další kroky směřovaly zpátky na autobusové nádraží.Chtěly jsme pryč z města a to co nejdřív. Čekání na autobus do Ahvázu však bylo nekonečné. Seděly jsme na chodníku naproti autobusovému nádraží a hrály jsme lodě, příznačnou hru pro Perský záliv. Čas od času nás někdo vyrušil. V pravidelných intervalech to byli kluci, kteří jezdili kolem nás autem a nabízeli nám svá telefonní čísla.

Majitel obchodu, před kterým jsme seděly, nám donesl kelímek s pitím, čímž nám připravil velmi těžkou chvilku. Voda v zálivu je totiž zdravotně závadná. Odmítnout jsme ale nemohly a vylít to nešlo, protože muž stál opodál a stále se na nás díval. Nebyla jiná možnost a tak jsem se napila první. Chutnalo to zvláštně, jako hustá sladká voda s malými zrníčky jako jsou například v kiwi. Tohle pití jsem pozorovala už v Shírázu. Bylo v každém obchodě s džusíky, ve velkých průhledných nádobách. Stále jsem pátrala, co to v pitíčku plave za zrníčka. Katka ale prohlásila „to jsou bubliny“ a dál jsme to nezkoumaly. Usmívaly jsme se, pokračovaly ve hraní lodí a Katka nahlas přemýšlela, co se nám teď v břiše všecko hemží.

Vymyslely jsme dokonalou lest. Katka se dál na muže usmívala, já jsem vstala a začala jsem se jako procházet. V nestřeženém okamžiku jsem obsah kelímku nenápadně vylila a když se pán nedíval, rychle jsem kelímek vrazila Katce do ruky. Pán ale po chvíli přišel k nám a když si všiml, že Katka drží prázdný kelímek, se slovy „good good“ donesl další pitíčko. Řekl nám, že ta malá zrníčka jsou mentol a že tohle sladké a lepivé pití je v horku velmi prospěšné pro lidský organismus. No nevím….

Ve dvě hodiny odpoledne jsme se konečně dočkaly. Hurá, odjíždí autobus do Ahvázu! Vyzvedly jsme si batohy z klimatizované budovy autobusového nádraží, ve které nebylo víc než 15°C, a já se už nemohla dočkat až z Búshehru odjedeme. Mířily jsme do Ahvázu, do dalšího města Perského zálivu. Kdybychom jen tušily, že Ahváz bude ještě horším místem než Búshehr, zcela určitě bychom vyrazily rovnou na sever země.

Průmyslový Ahváz

Téměř miliónový Ahváz je ryze průmyslové město. Středem města protéká špinavá řeka Kárún a stejně jako v Búshehru, také zde byly veškeré historické památky zničené během irácko íránské války. Do Ahvázu jsme dorazily o půl desáté večer. V průvodci jsme si vybraly Hotel Star a naskočily do prvního taxíku který projížděl kolem. Taxikář stále kýval že rozumí, ale ve skutečnosti vůbec nevěděl kam nás veze. Bloudil rozlehlými bazary a ptal se kolemjdoucích. Najednou zastavil, pobídl nás abychom vystoupily, ukázal do jedné z postranních uliček a se slovy „tam hotel“ odjel. Měl pravdu, hotel tam stál. Ale byl zavřený, opuštěný a se dvěma zámky na dveřích. Nezbylo nám nic jiného než jít hledat jiný nocleh.

Prodíraly jsme se davy lidí, snažila jsem se neztratit a protože všechny ulice vypadaly stejně, začínala jsem panikařit. Katka se obrátila na náhodného kolemjdoucího a se slovy „hotel, hotel“ se snažila něco zjistit. Netrvalo dlouho a kolem nás se seskupil dav asi dvaceti lidí. Dohadovali se, mávali rukama a když jeden z nich ukázal ať ho následujeme, neváhaly jsme. Cesta bazaarem byla hotové peklo. Neustále ne mě někdo sahal, pokřikující špinavé děti mě kopaly do nohy a nakonec mě ještě někdo polil vodou. Chtělo se mi brečet. Asi po deseti minutách jsme zastavili před napůl rozbořeným domem. Byl to Hotel Írán.

Když jsme prošly staveništěm do prvního patra, ocitly jsme se v rozbourané recepci. Po chvíli smlouvání jsme dostaly pokoj za 300 Kč. Bylo to naše nejdražší a zároveň nejluxusnější ubytování, s větrákem a vlastní koupelnou. Recepční nám dokonce donesl čaj až do pokoje. Byl docela dobrý, jen trochu slaný. Ta závaná voda není zase tak špatná… To že Ahváz nebude jednoduché město, to jsme poznaly už při zařizování celodenního výletu do nedalekého Choqá Zanbíl o hodinu později. Pracovníci hotelu po nás chtěli tak vysoké částky, že jsem nevěřila vlastním uším. Smlouvat nechtěli a řekli nám, že buď zaplatíme to co požadují, a nebo že taxík neseženeme. Nedomluvili jsme se. Katka navrhla že si ráno vezmeme taxík z ulice a nasupěně jsme odešly z recepce. Byla jsem si zcela jistá, že se za námi recepční vrátí a přijme naši nabídku. Ale nikdo nepřišel.

Na malou chviličku jsme se šly podívat do města. Všude byla špína, na zemi se povalovalo spoustu smetí a dokonce jsem viděla nějaké zvířecí vnitřnosti. Po chvíli procházení mi někdo už podruhé polil záda čímsi smradlavým a lepivým, takže jsme se velmi rychle do hotelu vrátily.

Výlet do pouště

Probudilo mě bouchání na dveře. Jakýsi muž nám donesl čaj a řekl nám, že jestli stále stojíme o celodenní výlet, můžeme za hodinu odjet. Srdce mi poskočilo radostí. Zikkuratu v poušti u iráckých hranic jsem se za žádnou cenu nehodlala vzdát a to i kdybych k němu měla jít pěšky. A tak jsme v 10 hodin seděly na rozestavěné recepci v nepohodlných křesílkách a čekaly na domluvený taxík. Dlouhou chvíli jsem si krátila pozorováním akvária bez rybiček, ve kterých byly jen klacky a nějaká tráva. Po hodině čekání mi došla trpělivost a vydala jsem se pátrat po taxikáři.

Jenže mezitím, co jsme seděly a čekaly, recepční se vystřídali. Byla jsem vzteky bez sebe když jsem přišla na to, že první recepční v klidu odešel a ten druhý o žádném domluveném výletu neví. Taxíka nám nakonec zavolal, ale cenu, na kterou jsme nehodlaly přistoupit. Zuřila jsem. Naštvaně jsem vyběhla z hotelu a zastavila první taxík, který jel kolem. Katka mu ukázala kam chceme jet a on souhlasil s nabídnutou částkou. Radovaly jsme se však předčasně. Řidič nás dovezl na stanoviště taxíků a tam nás vyhodil za auta. NO SUPER, pomyslela jsem si a protože taxikáři jsou zloději všude, přestávala jsem věřit že se s nimi domluvíme.

Dohadování ceny se ujala Katka. Smlouvala a smlouvala, až usmlouvala. Když už jsme se chystaly nastoupit do auta, taxikář se jen tak mimochodem zmínil že dohodnutá částka je pouze za cestu tam. O cestě zpátky přeci nebyla řeč….moje zlost neznala mezí. Štvali mě místní lidé, štvalo mě že mám hlad, štvalo mě celé tohle šílené město!

Najednou, kde se vzal, tu se vzal, přišel k nám nějaký starý pán. Celý náš boj pozoroval z povzdálí a k velkému údivu taxikářů souhlasil s částkou, kterou jsme mu nabídly my. Nic neříkal, jen se usmíval…Než jsme nastoupily do starého auta, které drželo pohromadě snad jen izolepou a silou řidičovy vůle, stačila jsem ještě na taxikáře vypláznout jazyk. To mě alespoň trochu uklidnilo. Vyplazovat jazyk jsem začala v poslední době docela často.

Zikkurat v Choqá Zanbíl

Konečně jsme vyjeli z města. Jednotvárnou nezajímavou pouštní krajinu lemovaly nespočetné ropné věže. Bylo horko a když jsem vyklonila hlavu z auta, efekt byl stejný jako kdybych si do obličeje foukala horký vzduch fénem. Rozesmálo mě, kdyžřidič po dlouhém hrabání v kastlíku podal Katce kličku aby si také mohla otevřít okýnko. Horko bylo opravdu nesnesitelné. Byl srpen. Bylo poledne. Byly jsme v Perském zálivu a ještě k tomu v poušti. Zase jeden z mých báječných nápadů !

Z několika proudové hlavní silnice jsme odbočili na úzkou polorozbitou cestu vinoucí se kopcovitou pouští. Asi po půl hodině jízdy kopce najednou ustoupily a my jsme se ocitli na obrovské pláni. A uprostřed té pláně, nedaleko iráckých hranic, stál zikkurat! Zikkurat předčil všechna má očekávání. Precizně vypracované schodiště, hrany jako podle pravítka a velikost zikkuratu mně zanechaly v naprostém úžasu. Když jsme konečně zastavili a já jsem vystoupila z auta, cítila jsem jak se mi škvaří obličej. Během pár minut na prudkém slunci jsem byla úplně rudá. Polední horko bylo opravdu nesnesitelné.

Zikkurat v Choqá Zanbíl je nejzachovalejší památkou Elamitské kultury. Původně pětipodlažní stavba byla 65 metrů vysoká, do dnešní doby se dochovaly tři poschodí o výšce 25 metrů. Přízemí tvořily hrobky, tunely a rezervoáry na vodu, ve vrchních patrech byly chrámy zasvěcené hlavnímu elamitskému bohu Inshushniakovi. Zikkurat byl obklopen vysokou zdí, které jej oddělovaly od města Dur Untash. Je naprosto neuvěřitelné že stáří zikkuratu je 2500 let a že stavba byla objevena zcela náhodou roku 1935, během průzkumu a hledání nových ropných nalezišť. Zážitek z prohlídky zikkuratu umocnil fakt, že jsme si mohly jít prohlédnout co jsme chtěly. Ani jsem nedýchala, když jsme si uvědomila že šplhám po tisícileté stavbě. Z horního patra zikkuratu byl nádherný výhled do okolní rozpálené pouště.

Starobylé město Súsh

Další zastávkou bylo staré město Súsh. Ve své době byla jeho sláva srovnatelná s městem Persepolis. Roku 1852 bylo toto starobylé město objeveno archeology, postupně rozebráno a uloženo v muzeích. Kromě částečně zachovalé sochy koně, obehnané ostnatým drátem, zde nezůstalo vůbec nic. Jediná stavba stojící dodnes, je pevnost postavená francouzskými archeology v ke konci 19. století. Původně sloužila jako ochrana před nájezdy místních arabských kmenů. Dnes je pevnost uzavřená a ani náš průvodce nevěděl k čemu slouží.

Bylo už pozdní odpoledne, když jsme se vydali na zpáteční cestu do Ahvázu. Úplně poslední cestou byla benzínka, na které mě zaujaly dvě věci: cena benzínu, který stál v přepočtu 2,80 Kč a to, že téměř každý řidič při tankování benzínu kouřil. V areálu benzínky byly rozestavěné plechové kyblíky s pískem, do kterých muži v případě potřeby cigarety zahazovali.

Náš milý pan řidič nás vysadil u autobusového nádraží, které bylo hned na kraji města. Chvíli jsme přemýšlely, kam pojedeme, a nakonec jsme se rozhodly pro Kermansháh. V západním Íránu nás nic nezaujalo, a tak jsme se chtěly pomalu přesunout do severní části země, právě přes Kermansháh. Nechaly jsme si batohy v prodejně jízdenek a zároveň využily možnosti odpočinout si tam. Seděly jsme na židličkách jako dvě švestky ve výloze prodejny se zeleninou. Všichni zaměstnanci autobusového nádraží se na nás postupně chodili dívat, dokonce přišla i policie. Vzali si židličky, posadili se naproti nám, pozorovali nás, něco si šuškali, občas se lámanou angličtinou na něco zeptali a pak zase odešli.

Asi po hodině jsem dostala hlad a tak jsme se vydaly hledat něco k jídlu. Než jsme však stačily dojít na konec haly, zastavili nás policajti (právě ti kteří se na nás byli dívat) a doprovodili nás zpátky do čekárny. Protestovat nemělo smysl. Dozvěděly jsme se že Ahváz je nebezpečné město, že můžeme být okradeny a proto se nesmíme po autobusovém nádraží procházet. Že je to vlastně pro naše dobro, sedět další čtyři hodiny v čekárně. Uvnitř čekárny na nás byli pánové velmi milí, smáli se a vtipkovali. Ale venku byli velmi přísní a zdvořilí. Žádné diskuse zkrátka nebyly možné. Neměly jsme na výběr a tak jsme se otočily a poslušně cupitaly zpátky do čekárny.Ale představa dalších čtyřech hodin v klimatizované čekárně se mi nelíbila ani trošku.

A tak abychom policii zmátly, začaly jsme hrát lodě. Policajti nás přestali sledovat a po půl hodině jsme se už zase plížily z čekárny. Tentokrát jsme se dostaly dál než nakonec haly, ale policie nás objevila stejně. Dalo nám dost práce přesvědčit je, že se jen potřebujeme najíst a že pak už nebudeme nikam utíkat. Hezčí z obou policistů nás doprovodil do bufetu na druhé straně autobusového nádraží. Zatímco my jsme jedly housku se salámem, on čekal před bufetem aby nás dovedl zpátky do čekárny, jen co dojíme.Odjezd autobusu pro nás znamenal doslova vysvobození.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí