HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Krásy Tabrízu

Krásy Tabrízu

Do Kermansháhu jsme dorazily v pět hodin ráno. Řidič zastavil někde na okraji města a vzhledem k tomu, že vystupovali všichni, nezbylo nám nic jiného než vystoupit také. Stály jsme s batohy na velkém kruhovém objezdu a rozhlížely se. Během chvíle už jsme seděly v taxíku a mířily na autobusové nádraží. Přidal se k nám nějaký mladík z autobusu a tak jsme jeli ve třech. Po příjezdu na nádraží jsme daly taxikáři dvě třetiny částky kterou požadoval a odcházely jsme pryč. Jenže mladík, který se k nám přidal, platit za cestu nechtěl. Prý že taxikáře navigoval a tak bychom měly zaplatit i za něj. Po menší potyčce s taxikářem ale zaplatil a pak utíkal za námi.

Krásy Tabrízu

Iran, Tabriz

Sedly jsme si na trávník u autobusového nádraží a protože byla zima, Katka došla koupit čaj do nedalekého obchůdku, který byl překvapivě otevřený celou noc. Byla jsem unavená a tak jsem si lehla na zem, přikryla jsem se prostěradlem a snažila se ignorovat dav lidí, který kolem nás vznikal. Pokaždé, když se mi podařilo usnout, někdo se mnou začal třást se slovy že je to tu nebezpečné a že na autobusovém nádraží spát nemůžeme. Zatímco já jsem to řešila tím, že jsem se otočila na druhou stranu a spala jsem dál, Katka odmítala všechna pozvání domů a trpělivě lidem vysvětlovala, že počkat pár hodin než pojede další autobus, nám opravdu nevadí.

Jako by toho nebylo málo, také v Kermansháhu nás sledovala policie. Dva policisté se postavili nedaleko nás. Jeden hlídal mě a druhý Katku. Dokonce jí nenápadně sledoval ikdyž šla na záchod. Byla jsem nesmírně šťastná, když odbila devátá hodina a my jsme konečně seděly v autobuse a doufaly, že zbytek cesty nebude takový horor jako poslední tři dny. Autobus do Tabrízu byl velmi nepohodlný a všude tlačil. Dokonce jsme nedostaly ani sušenky a tak jsem tentokrát byla za přestávku na oběd opravdu vděčná.

Zastávka na občerstvení

Zastavily jsme u malého motorestu u cesty. Neváhaly jsme ani chvilku a už jsme stály v řadě na jídlo. Pán u pultíku předpokládal že si dáme to co všichni ostatní, takže nás nezatěžoval zbytečnými otázkami. Zaplatily jsme a dostaly malý žetonek, který jsme odevzdaly u druhého pultíku. Pak už jsme si jen v sedě u stolu čekaly, co dobrého dostaneme. Jídelna byla velká, se třemi řadami stolů a mnoha plastovými židlemi. Celá místnost byla vyzdobená všudypřítomnými obrazy svatých, nechyběl ani fešák Chomejní a vánoční dekorace.

Z úvah mě vytrhla až umělohmotná miska s plackami chleba, která bez jakéhokoliv varování přistála uprostřed našeho stolu. Po chviličce jsme dostaly druhý chod – rýži, která byla nezvykle úzká a vypadala jako mravenčí larvy. Pod rýží byly schované dva válečky tvrdého masa, které se nedalo ani rozkousat. Kuchař zřejmě moc dobře věděl, proč to maso pod rýži schoval. Dostaly jsme také dva kousky něčeho černého, z čeho se vyklubalo opečené rajče. Jen co jsme stačily dojíst, už nás svolával řidič autobusu a pokračovalo se v jízdě.

Než jsme nastoupily do autobusu, všimly jsme si skupinky mužů, kteří venku živě debatovali. Debata se přenesla dovnitř autobusu a byla čím dál živější. Po chvíli se uprostřed autobusu začala vytvářet vřava a čím dál víc mužů se přidávalo. Pána který stál za námi, držela jeho žena za pásek u kalhot a zřejmě na něj křičela aby se do toho nepletl. Seděly jsme jako přikované v sedačkách a všude kolem nás se chlapi fackovali. Řidič autobusu se do sporu vložil a vykázal rváče ven. Ti se začali prát před dveřmi autobusu, tentokrát už doopravdy.

Z okénka jsme měly pěkný výhled a mohly jsme pozorovat techniky íránského boje. Muži měli sklopené hlavy a víceméně zběsile fackovali do všeho kolem sebe. Zmateným pobíháním vířili prach a tak chvílemi byla vidět jen změť rukou a sem tam nějaká noha. Řidič nastartoval autobus, ujel pár metrů, vykoukl ze dveří a začal něco pokřikovat. Většina mužů nereagovala, ale tři se prát přestali, autobus doběhli a nastoupili.

Řidič ještě chvíli čekal, pak zavřel dveře a k našemu velkému překvapení odjel. Myslela jsem že pojede jen kousek a pak zase zastaví, aby polepšení rváči mohli nastoupit. Ale řidič nezastavil. A tak polovina pasažérů zůstala trčet v malé vesničce na půl cesty mezi Kermansháhem a Tabrízem.

Do Tabrízu jsme dorazily za tmy. Obrovské autobusové nádraží stálo na jednom z kopců za městem. Vzaly jsme si taxík do centra a ubytovaly jsme se v jednom z prvních hotelů, který jsme objevily. Už dva dny jsem se nekoupala a sprcha byla to jediné, na co jsem se těšila. Den ještě nekončil a stejně tak nekončila překvapení, která pro nás byla přichystána. A dalším překvapením byla právě sprcha. Hotel totiž žádnou sprchu neměl. Recepční mi řekl, že ráno si můžu dojít do veřejné sprchy na náměstí, asi dva kilometry odsud. NO SUPER. Zase jsem šla spát na pašíka.

Nebezpečné tabrízké bazaary

Vstávaly jsme až kolem jedenácté hodiny dopoledne. Po dvou dnech strávených v autobusech byla postel příjemnou změnou a tak se mi z ní vůbec nechtělo ven. Sbalily jsme si věci a přestěhovaly se do hotelu za rohem, o kterém jsme se přesvědčily že sprchu má. Hotel byl poloprázdný a tak se na mě po půl hodině sprchování nikdo ani nedobýval. Hodinové sprchování jsem pak praktikovala až do odjezdu z města.

Tabríz je v současnosti druhé největší město Íránu, známé převážně svými bazaary. Jejich budování začalo před více než 1000 lety, dnešní 3,5 km dlouhá dochovaná spleť uliček pochází z patnáctého století. Je zde neuvěřitelných 7350 obchodů a tak jsme se brzy vydaly na jejich průzkum. Procházely jsme ulicí, kde byly desítky obchodů s brýlemi, která nás dovedla na pěší zónu. Tady pro změnu prodávali boty, jeden obchod vedle druhého.

Všude jenom boty. Netrvalo dlouho a v jedné z mnoha výloh jsem uviděla střevíčky pošité korálky. Chvíli jsem je okukovala, pár minut jsem zápasila s myšlenkou, že jsem přeci nejela do Íránu, abych si dovezla boty a už jsem byla v obchodě. Z mnoha barev jsem si vybrala černé, seděly perfektně. Když jsme střevíčky platila, říkala jsem si že už si na sebe nic nekoupím. Ale po půl hodině jsme objevily obchody s látkami.

S nádhernými látkami všech barev, které byly celé pošité korálkovými vzory. Chodily jsme od jedné výlohy ke druhé a já jsem velmi rychle změnila názor. Nejraději bych si koupila všechno, co jsem viděla. Ani jedna jsme si ale nemohly vybrat a tak jsme se dohodly, že na druhý den se na látky půjdeme podívat znovu.

V další části bazaru jsme procházely obchůdky se zlatými ozdobami. Takové množství náramků, řetízků a přívěsků jsem ještě nikdy neviděla. Měli tu opravdu všechno, malými zvířátky počínaje, až po několika centimetrové obdélníky s nápisem I love Jesus. Toulaly jsme se bazarem a městem, jedly obrovské pražené pistácie a docela jsme se nudily.

Odsouzeny k nákupům

V Tabrízu nebylo nic, až na Arménské muzeum, do kterého se nám nechtělo. Hledaly jsme zbytky pevnosti ze 14. století, která měla být středem města. Od místních jsme se však dozvěděly, že celá pevnost, rozsáhlá sklepení a podzemní chodby, ale také divadlo které pevnost obklopovalo, bylo zbouráno. Pevnost musela ustoupit nové mešitě. Prohlížela jsem si obrovské staveniště pod kterým je pohřbený kus íránské historie a přemýšlela jsem, proč jsme vlastně do Tabrízu jely. Vypadalo to, že jedinou zábavou pro další dny se stane průzkum obchodních center.

Stály jsme na křižovatce a přemýšlely, jak strávíme zbytek dne. Vyřešil to za nás holohlavý pán, který se jmenoval Amir. Ten nás pozval na čaj do svého obchodu, ve kterémprodával těsnění a různé plastové trubky. Jeho angličtina byla výborná. Mluvili jsme o všem možném a v obchodě jsme strávily několik hodin. Velmi ho zajímalo, jestli se u nás také na záchodě používají plastové trubky. Také jsme se domluvili, že na druhý den vrazíme do Jolfá, kostela na íránsko-ázerbajdžánských hranicích. Po dopití asi čtvrtého čaje jsme se rozloučily a vyrazily zpět do hotelu. Cestou nás však odchytil ještě jeden pán. Katka měla povídavou náladu a tak jsme po chvilce pily pátý čaj s Mehrdadem, v malé kanceláři uprostřed města…



Návštěva Jolfá

Nemohla jsem ani dospat, jak jsem se těšila na nákupy, kterými jsme plánovaly strávit celédopoledne. Včera jsme si vybraly látku na šaty a dnes jsme ji chtěly koupit. Každá látka na šaty sestávala z podkladového pružného materiálu a průhledné vrchní látky, poseté korálky. Z nepřeberného množství barev a vzorů jsem nakonec vybrala látku ve starorůžové barvě, s drobným kytičkovým vzorem. Celou zpáteční cestu do hotelu jsem přemýšlela, jak si šaty nechám ušít.

Poobědvaly jsme velké solené pistácie na patníku u silnice a pak jsme se vydaly za Amirem do obchodu s těsněním. Už nás vyhlížel. Nastoupili jsme do nablýskaného Peugeotu 206 a zamířili směrem na sever Íránu. Cesta utíkala rychle. Amir si povídal s Katkou a já jsem pozorovala krajinu. Projížděli jsme nádhernou pouští, která hrála všemi barvami. Červené kopce přecházely ve žluté a hnědé, které vypadaly jako vymodelované apřipomínaly malé cukrové homole. Nádherné barvy pouště ostře kontrastovaly s jasně modrou oblohou a tmavě zelenými listy olivovníků.

Asi po dvou hodinách jízdy jsme dorazili do Jolfá. Jedním z několika domů v malém městečku Jolfá byla i restaurace, do které nás Amir pozval na oběd. Uvnitř restaurace bylo nebývale rušno. Obědvali zde jen samí muži a příchod dvou žen vyvolal patřičný rozruch. Všichni nás po očku pozorovali a zapomínali na to, proč do restaurace vůbec přišli. Byla jsem zvědavá, jaké jídlo Amir objednal. Žádné překvapení se ale nekonalo, po chvilce jsme dostaly chlebové placky a hromádku rýže, pod kterou byl schovaný váleček mletého masa. Nechybělo ani spálené rajče. Dospěla jsem k názoru, že v Íránu nic jiného snad ani uvařit neumí. Maso tentokrát nebylo tak tvrdé, ale stejně mi vůbec nechutnalo. Prý to bylo maso z kozla. Hm, myslím, že ten kozel pamatoval nejednu zimu.

Hranice s Ázerbajdžánem

Po pozdním obědě jsme se vydali ke kostelu. Cesta se začala zužovat a hory, které ji obklopovaly, prudce rostly. Byli jsme na hranicích s Ázerbajdžánem. Hranici tvořila nádherná řeka s neuvěřitelně čistou vodou, zbarvenou do zelena. Po obou stranách řeky stály strážné věže a značky upozorňující na zákaz fotografování se nedaly přehlédnout. Když jsem ale uviděla vlak jedoucí po ázerbajdžánské straně hranice, neodolala jsem. Takovou nádheru jsem si prostě musela vyfotit. Amir se strachoval, že nás všecky zavřou, ale naštěstí mě nikdo neviděl. Když jsem uviděla policistu vytahujícího dalekohled, fotoaparát fofrem zmizel na dně mého batohu.

Cesta se neustále zužovala, až byla široká jen pro jedno auto. Vinula se uprostřed hor, které byly stále vyšší a vyšší. Končila až menším parkovištěm na úpatí kostela. Neuvěřitelné, co člověk dokáže uprostřed tak nehostinné krajiny vybudovat.

Arménský kostel svatého Štěpána pochází ze 16. století a stojí na v horách na místě, pod kterým se slévají řeky Aras a Áq Cháy. Kostel byl obklopený vysokými kamennými hradbami, po kterých se dalo šplhat a ze kterých byl opravdu přenádherný výhled po okolních horách. Zkoumání kostela nám zabralo asi dvě hodiny. Vnitřní prostory kostela procházely rozsáhlou rekonstrukcí, ale i tak jsme mohly obdivovat dřevěné lavice a kazatelnu. Amir se zapovídal s mužem, který kostel rekonstruoval. Překvapilo mě, že muž neměl žádné pomocníky a že chce kostel opravit do tří let, zcela sám. Protože muži mluvili převážně persky, vrátila jsem ze za Katkou která seděla na hradbách a pozorovala krajinu.

Několikrát jsme obešly kostel a pak jsme se snažily nenápadně naznačit Amirovi že bychom se raději vydaly na zpáteční cestu. Netrvalo dlouho a už jsme opět seděly v klimatizovaném Peugotu 206. Cesta do Tabrízu utíkala rychle a byla velmi zábavná, protože mě Amir přesvědčoval, abych si ho vzala za muže. Nezlomil mě ani nabídkou dovolené v Turecku.

Íránku si nechtěl vzít proto, že když lidé navzájem znají svoji kulturu, brzy se jeden druhému omrzí. Kdežto pochází-li každý z jiné kultury, partnerský svazek je mnohem zajímavější, protože každý z partnerů se seznamuje s kulturou toho druhého a učí se jeho řeči a zvykům. Po zbytek cesty mě oslovoval už jen „má budoucí žena“ a tak se mi podstatně ulevilo, když jsme konečně dorazili do Tabrízu a s Amirem se rozloučily. Jasně. Chodit zabalená do černé deky, o tom jsem snila celý život….

Návštěva u Mehrdada

Další naší zastávkou byla Mehrdadova kancelář. Mehrdada jsme potkaly o den dříve a slíbily jsme, že se v jeho kanceláři na chvíli zastavíme. Mehrdad byl velmi milý, jen jeho angličtina nebyla na takové úrovni, abychom se mohli pustit do hlubší konverzace. Často jsme se dostávali do situací, kdy jsme se ho na něco ptaly a nebo se mu něco snažily vysvětlit, on se na nás s úsměvem díval, jen pokyvoval hlavou a prohlášením „ano, samozřejmě“ byla konverzace z jeho strany ukončena. A právě kvůli jazykové bariéře jsme se dostaly hned do několika nepříjemných situací.

Seděli jsme v kanceláři, povídaly si s jeho kolegy, pili jsme čaj a jedli bonbóny. Blížila se osmá hodina večer. Začaly jsme se loučit a chtěly jsme jít do hotelu. Ale Mehrdad nám řekl že nás do hotelu odveze a že je ještě brzy na to abychom šly spát. Když přijel taxík, trochu mě překvapilo že jedeme někam úplně na druhou stranu než stál náš hotel. Později jsem pochopila že jedeme k Mehrdadovi domů. Na protestování už bylo pozdě tak jsem mlčela a doufala, že budeme mít brzy příležitost jeho pohostinnost odmítnout.

Zastavili jsme v nenápadné tiché ulici, u domu s bílými vraty. Prošli jsme zahradou, ve které rostla granátová jablka a hroznové víno, a ocitly jsme se v obývacím pokoji s kuchyňským koutem. Místnost vypadala jako by v ní roky nikdo nebyl. Všecko se jen lesklo, na kobercích neleželo ani smítko a pohovky byly obalené bílými prostěradly. Na stropě visel křišťálový lustr a na skříňce s knihami stála spousta zarámovaných rodinných fotografií. Byl na nich převážně Mehrdadův otec, který má jako koníček horolezectví. Pokořil nespočet hor v Evropě, na Blízkém východě ale i v Africe a jak jsme později zjistily, všichni členové rodiny jsou na něk patřičně hrdí.

Mehrdad nás zavalil spoustou rodinných fotografií, pouštěl nám rodinná videa a vyprávěl příběhy ze svého dětství. Ne že by to nebylo zajímavé, ale po několika hodinách když už nám pouštěl asi třetí video ze střední školy, mě přepadla vcelku velká únava. Chtěla jsem být zdvořilá a tak jsem se alespoň usmívala, ale ani úsměv mi nevydržel moc dlouho. Nenápadně jsem naznačila že bychom už mohly jít. Ale v momentě kdy jsem vstala s návrhem že docházíme, Mehrdad prohlásil „ale to nemůžete, za půl hodiny přijdou mí rodiče a sestra. Chtějí vás vidět…“ čímž mě s neuvěřitelným pocitem zoufalství přikoval zpět do křesla.

Rodiče a sestra opravdu přišli, ale až za více než hodinu. Mehrdadova sestra Shirín mluvila anglicky velmi dobře a konverzace s ní mě na chvíli probrala. Mluvila o svých studiích, o tom co si myslí o stávajícím režimu a co čeká od budoucnosti. Také nás donutila abychom si sundaly šátky a hábity a mě půjčila svoje světle modré kraťasy a bílé tričko. Mehrdadova maminka byla velmi milá a usměvavá. Pořád mě hladila po vlasech a říkala že jsem asi pěkně zlobivá. No, docela se trefila.

Velmi si mě oblíbila a pořád se ptala kdy zase přijdeme a jak dlouho zůstaneme. Když jsem se podruhé pokusila navrhnout že už je pozdě a že bychom raději šly do hotelu, Mehrdad vyskočil ze židle a prohlásil „ale to nemůžete, za půl hodiny přijde moje druhá sestra s manželem. Chtějí vás vidět…“. Chtělo se mi plakat. Tentokrát už doopravdy.

A tak jsme čekaly na druhou sestru a na jejího manžela. Já jsem pila už asi desátý čaj a Katka hledala výmluvy proč nezůstaneme do rána a proč se musíme vrátit do hotelu. Obě dvě jsme doufaly, že recepce hotelu je otevřená celou noc a že se do svého pokoje opravdu dostaneme.

Po další půlhodině zoufalého čekání na zbytek Mehrdadovy rodiny jsem už nereagovala vůbec na nic. Když dorazila druhá sestra s manželem, ne že by jí rodina řekla co už o nás ví. Všichni společně si sedli naproti nám a znovu se zaujetím poslouchali odpovědi na otázky typu odkud jsme, kolik nám je let, kde jsme v Íránu již byly a kam se ještě chystáme…

Byla jedna hodina ráno. Moje zoufalství dosáhlo takové úrovně, že jsem byla schopná mlčky se zvednout a jít do hotelu pěšky. Naštěstí Katka celou situaci zvládala o něco lépe a tak nás Mehrdadovi rodiče o půl druhé vezli zpátky do našeho hotelu. Pozvání na druhý den na oběd jsme se ale neubránily.

Výlet do hor obklopující Tabríz

Mehrdad nás měl vyzvednout u hotelu v deset hodin ráno. Vstaly jsme trošku dřív, abychom si po čtrnácti dnech v Íránu umyly vlasy. Po celou dobu pobytu jsme měly hlavy zahalené šátkem a když jsem byla včera nečekaně donucena šátek si sundat, velmi jsem se styděla. Mehrdadova starší sestra se nás ptala na takové věci, jako jestli si vlasy vůbec někdy myjeme, jestli používáme parfém a kde máme kosmetiku. Dalo mi docela dost práce vysvětlit jí, že během cestování jsme stále špinavé a tudíž nemá cenu krášlit se make-upem nebo řasenkou. Stejně to nepochopila.

Když jsme se obě osprchovaly, jen tak jsme odpočívaly v pokoji a snídaly hroznové víno z předchozího dne. Najednou se ozvalo klepání na dveře. Nevěřila jsem vlastním očím když do pokoje vešel starý pán, který nedaleko našeho hotelu prodával ovoce. V ruce držel igelitovou tašku, ve které bylo hroznové víno, hrušky, broskve a okurky. Položil tašku na postel a odešel. Jen co jsme se na sebe s Katkou nechápavě podívaly, znovu se otevřely dveře.

Starý pán dostal nápad že by za ovoce mohl něco chtít a tak se vrátil. Přišoural se ke Katce a se slovy „kiss kiss“ na ní začal špulit rty. Katka ho se slovy „no no“ odstrkovala a celá situace byla více než komická. Ale jen do té doby, než pán pochopil že od Katky pusu nedostane a tak se obrátil na mě. Já jsem se tak smála, že jsem ani neměla sílu odstrkovat ho. Zachránila mě Katka, která se za pána postavila a chytila ho za rameno. Ten zpozorněl a když zjistil jak je Katka vysoká, své snahy o polibek nadobro vzdal. Vzal si čepičku, kterou odložil na postel, usmál se a zklamaně odešel. My jsme ještě hodně dlouho po jeho odchodu smály. Čiperný stařík…

V 10 hodin nás vyzvedl Mehrdad. Vzali jsme si taxíka daleko za město, až na úpatí horského masivu Sabalán. Úzkou cestičkou jsme vystoupali na jeden z vrcholů hor, kde byla postavena rozhledna spolu s malou čajovnou. Výhled na město byl nádherný a protože bylo jasné počasí, viděli jsme opravdu daleko. Bylo ale také velmi větrno a tak jsme se raději uchýlili do čajovny. Zahřáli jsme se několika šálky čaje a vyrazili jsme na zpáteční cestu. Bylo téměř poledne a Mehrdadova sestra nás čekala na oběd. Tentokrát jsme byly rozhodnuté co nejdříve odejít. Pokud by to bylo nutné, byly jsme připraveny přestěhovat se do jiného hotelu a nebo i odjet z města.

U Mehrdadovy sestry

Mehrdadova sestra Sahar nás už vyhlížela. Nejdříve nám nabídla abychom se převlékly a půjčila nám oběma kalhoty a krátký kabátek. Takto oblečená jsem se cítila nesrovnatelně lépe než zahalená od hlavy až k patě do černého hábitu. Její manžel Ali ještě nebyl doma a tak jsme vyrazily nakupovat do nedalekého obchůdku s potravinami. Sahar koupila čtvrtky kuřete, nějaké konzervy a také nanuk, který jsme snědly hned cestou. Po návratu do jejího bytu jsme začaly vařit. Já jsem dostala za úkol nakrájet cibuli, rajčata a okurky na salát, Sahar dělala bramborové hranolky. Katka pomáhala Mehrdadovi žehlit košile a než přišel Ali z práce, košile byly vyžehlené a oběd stál na stole.

Uvařily jsme kuře s česnekem, hranolky, rýži a zeleninový salát. Sahar se nám svěřila že vaření jí moc nebaví a jediné co umí, je právě kuře a hranolky. Oběd byl docela dobrý, ostatně po tak dlouhé melounové dietě by mi chutnalo snad všecko. Když jsme dávaly zbytky jídla do ledničky, stačila jsem si všimnout, že na spodní poličce skladuje Sahar plastovou vaničku s akvarijními rybičkami. Prý je jim v létě moc teplo a tak bydlí v lednici. Na zimu je vždycky zase přestěhuje na stůl do obýváku….

Po obědě jsme se dívaly na televizi, na video, prohlížely jsme si rodinné fotografie a já už jsem se zase začínala nudit. Rodiče Sahar přišli v pravou chvíli a na okamžik mě zabavili. Trochu mě zarazilo když se nás ptali na stejné věci jako včera – kde jsme v Íránu byly, kam pojedeme a co nás zaujalo. Znovu a znovu jsme se dostávali do situací, kdy jsme se na sebe všichni jen dívali a usmívali.

Všimla jsem si, že obě dívky nemají na celém těle ani chloupek. A ony se naopak divily, proč my si neholíme chloupky v obličeji a na rukou. Sahar se nabídla, že nám ukáže jak se chloupky správně vytrhávají. Vzala jakési nitě, omotala si je kolem prstů a jeden konec nitě držela mezi zuby. Vznikly tak jakési nůžky, kterými se chloupky vytrhávaly. Procedura byla celkem zdlouhavá a nedokážu si představit, jak dlouho by asi trvalo oholit si tímto způsobem celé tělo. Alespoň měly holky nějakou zábavu.

Prohlížely jsme se navzájem a čas docela utíkal. Když Sahar navrhla, že bychom se s ní mohly podívat na hodinu angličtiny, nadšeně jsem souhlasila. Předpokládala jsem, že se po hodině nenápadně vytratíme. Nelíbilo se mi, že nám denní rozvrh plánuje íránská rodina.


Hodina angličtiny

Kurz angličtiny byl skvělý. Shirín měla asi deset spolužaček, které se neustále chichotaly a zvědavě si nás prohlížely. Pan učitel je vyzval, aby uplatnily své jazykové znalosti a kladly nám otázky. Dívky se ale styděly a nakonec se nás ptal pouze pan učitel. Šedesátiminutová hodina uběhla jako nic a já jsem se radovala že se konečně vrátíme do hotelu aniž by nám někdo něco organizoval. Ale jakmile jsme vyšly ze třídy, vyběhl nám vstříc Mehrdad se slovy „tak tedy můžeme vyrazit do toho parku….“

A tak jsme opět poslušně nasedly do auta a nechaly se odvézt do parku za městem. Park byl obrovský, přelidněný, se spoustou stromů a velkým jezerem. Katka se procházela s Mehrdadem a já jsem šla pár metrů za nimi. Se Shirín jsme si vyprávěly o vztazích mezi muži a ženami. Shirín nedokázala pochopit jak je možné, že chození s přítelem mě nezavazuje k tomu, abych si ho vzala za muže. Měla otázky typu „jak dlouho trvá než ti muž řekne že tě má rád“ a nebo „kolik dní trvá než tě poprvé vezme za ruku“. Ačkoliv jsem se snažila, myslím že Shirín můj výklad jasný nebyl. Shirín mi na oplátku vyprávěla o íránských svatbách a o tom, jak jsou svatby v tabrízském parku populární.

Když jsme park obešli podruhé, všichni jsme se shodli na tom že jsme unavení a že je pravý čas vydat se na cestu k domovům. Mehrdad nám už plánoval další společný výlet, ale Katka ho razantně přerušila a oznámila mu že odjíždíme z Tabrízu. Ačkoliv se tvářil zklamaně, nesnažil se nás přesvědčit abychom zůstaly. A tak jsme se rozloučily, za všechno poděkovaly a za půl hodiny jsme už vystupovaly z taxíku před hotelem. Cítila jsem se jako by mi někdo přestřihl kouli připoutanou k noze… Největší překvapení dne nás teprve čekalo. Jen co jsme vešly do hotelu, potkaly jsme na chodbě Jordana. Moje radost byla slovy nepopsatelná. Po dvou týdnech se konečně objevil někdo, kdo byl schopen dát dohromady víc jak dvě smysluplné anglické věty a kdo se ptal na něco jiného než odkud jsem a kolik je mi let.

Vesnička Kandovan

Dnes jsme si naplánovaly výlet do vesničky Kandovan. Jordan neměl nic v plánu a tak se k nám s radostí přidal. Společně jsme posnídali a pak jsme se rychle vypravili na minibus do několik kilometrů vzdáleného Osku. Autobusové nádraží bylo nedaleko hotelu a minibus jsme našli téměř okamžitě. V Osku už to bylo horší. Museli jsme přestoupit do dalšího minibusu jedoucího přímo do Kandovanu, ale vzhledem k tomu že Osku bylo zemědělskou vesničkou, skončili jsme někde na křižovatce a vůbec jsme nevěděli, kde máme minibus hledat.

A jak jsme tam tak stáli a rozhlíželi se, přišel k nám velmi hubený a divný pán. Ačkoliv neuměl vůbec anglicky, Jordan se s ním domluvit dokázal a po chvíli už jsme seděli v taxíku mířícího do Kandovanu. Já i Katka jsme byly z předchozích dnů velmi umluvené a tak jsme si Jordana zvolily jako vedoucího výpravy. Veškeré domlouvání a dohadování jsme nechaly na něm, jen jsme stály opodál a pozorovaly jestli se domluví. A domluvil se. On mluvil anglicky, podivný pán persky a všichni byli spokojení.

Kandovan, kterému se přezdívá Íránská Kappadokie, leží 50 kilometrů jižně od Tabrízu. Stejně tak jako v turecké Kappadokii, i zde byly vulkanické kopce tvarovány větrem, sluncem i deštěm. Dnes kopce připomínají hnědé cukrové homole. Před 800 lety lidé zjistili, že homolovité skály jsou měkké a tvárné a začali si v nich hloubit svá obydlí. Kandovan je zvláštní tím, že lidé zde narozdíl od turecké Kappadokie zůstali a ve svých skalních obydlích žijí dodnes. Celkově zde přebývá 600 lidí, z nichž se poměrná část během zimy uchyluje do pohodlí města Tabrízu.

Městečko Kandovan mě zcela pohltilo. Během cesty po Íránu jsme navštívili tři íránské vesnice a každá z nich byla naprosto odlišná. Obyvatelé vesnice Kandovan byli velmi plaší a nepřátelští možná i proto, že se na ně jezdili dívat i samotní Íránci. Vesnice byla velmi populárním výletním místem. Plaché kandovanské ženy si zakrývaly obličej jakmile spatřily cizince a okamžitě se běžely schovat. A muži se ke všem otáčeli zády.

Po příjezdu do Kandovanu směřovaly naše první kroky do místní čajovny. Hubený černovlasý muž nás následoval. Zpočátku nám jeho společnost přišla vhod, protože nás prováděl vesnicí. Domy byly vytesané ve skalních homolích, které stoupaly strmě vzhůru bez jakéhokoliv systému a orientace v nich byla vcelku složitá. Několikrát jsme skončili na místě ze kterého již nikam dál jít nešlo a nebo nás vyhnali místní, kteří všemi silami chránili vstup na svůj pozemek. Po několika hodinách se nám povedlo vystoupat alespoň do poloviny kopce, odkud byl opravdu nádherný výhled po okolní krajině. Cestičky mezi jednotlivými domy měly esovitý charakter, takže jsme vlastně vylezli nad jeden dům a od něj jsme pokračovali k domu dalšímu. Vylézt nahoru nebyl problém, ale dolů už to bylo horší.Ve skále totiž nebyly vytesané žádné schody, jedinou oporu tvořily malé kamínky vzdálené asi 20 cm od sebe, které ze skály vyčnívaly. Zatímco Katka s Jordanem opatrně slézali, já jsem padala od jednoho domu k druhému. Skála byla kluzká, kamínky pro mě byly příliš daleko od sebe a ještě se mi pod nohy pletl hábit.Nebýt pomoci Katky a Jordana, stála bych na skále zřejmě ještě teď.

Spolu se zvyšujícím se poledním horkem úměrně narůstala i otravnost pána, který nás doprovázel. Neustále opakoval slovo „jádegar“ a ukazoval si na prsteníček. Poté ukazoval na mojí ruku a na vytesaný otvor ve skále. Patrně si mě chtěl vzít za ženu a usadit se se mnou ve skále. Protože u mě se svými milostnými návrhy neuspěl, vypravil se za Katkou. Ta ho však také odmítla a proto se vrátil zase za mnou. Když jeho otravování narostlo do takových mezí, že se nedalo zvládat, do celé věci se vložil Jordan. Poděkoval pánovi za to že nás po Kandovanu provedl, všichni tři jsme se na muže usmáli a odešli. Muži se naše počínání ale očividně nelíbilo. Neustále se nás snažil odtáhnout jinam než jsme chtěli jít my a tahal nás za ruce pryč. Po půl hodině konečně pochopil že s ním už doopravdy jít nikam nechceme a odešel dobrovolně sám. A my jsme se vydali na průzkum obchodů a místních restaurací.

V Kandovanu jsem poprvé ochutnala íránské mandle. Prodávaly se ve skořápkách, které byly naštěstí velmi suché a prasklé, takže se daly jednoduše otevřít v dlani. Leželi jsme na koberci položeném na jakési dřevěné konstrukci připomínající postel s opěradlem a cpali jsme mandlemi z igelitové tašky. Pili jsme vodu nabranou v nedaleké fontánce a čekali až nám z pár metrů vzdálené restaurace donesou jídlo. Objednali jsme si rýži se špízem z kuřecího a nějakého dalšího podivného masa. Když kuchař jídlo po chvíli čekání donesl, nejdříve jsme se hladově vrhli na chlebové placky. Ty byly v kombinaci s rýží vynikající. Také maso nebylo špatné, ale kuřecí kousky se moc nepovedly. Byly nedopečené, s kousky chrupavek a kostí. Hodovali jsme přibližně hodinu. Kosti a kousky nedopečeného masa jsme házeli za sebe, kde už na ně netrpělivě čekaly hubené a velmi hladové kočky. Ty dojedly i zbylé chlebové placky, takže ani drobeček nepřišel nazmar.

Bylo už pozdní odpoledne, když jsme se vydali hledat dopravu zpět do Osku. Jordan se zase začal vybavovat s Íránci a tak nás do Osku svezl nějaký pán, který byl v Kandovanu na výletě s rodinou. Vysadil nás přímo u minibusů do Tabrízu a tudíž jsme nemuseli nic hledat. Minibus do Tabrízu odjížděl asi za půl hodiny, jen co se naplnil cestujícími. Uvelebila jsem se na svém sedadle a chystala jsem se že si alespoň na chvilku zdřímnu. Ale jen co jsme vyjeli z Osku a najeli na silnici vedoucí do Tabrízu, řidič minibusu náhle zpomalil a zastavil u krajnice. Cestující začali jeden po druhém vystupovat a jen my tři jsme seděli na svých sedadlech a zmateně se rozhlíželi kolem. Po chvíli jsme i my byli vyzváni, abychom vystoupili. A tak jsme stáli u silnice spolu s ostatními cestujícími a dlouho nechápali, co se vůbec děje.

Poslali jsme Joradana na výzvědy. Zjistil, že se minibus rozbil a že musíme čekat na další. A tak jsme trpělivě stáli a čekali. Každý z nás si dlouhou chvíli trávil jinak. Katka louskala mandle, já jsem vyhlížela náhradní minubus a Jordan se snažil náš rozbitý minibus zprovoznit. Řidič a jeho pomocník totiž o autech věděli asi tolik co já, to znamená kde jsou pneumatiky, dveře a volant. I přes veškerou snahu se však minibus opravit nepodařilo. A tak celá posádka minibusu stála u silnice a čekala těžko říct na co.Všechny projíždějící minibusy byly plné a tak většinou ani nezpomalily. Někteří řidiči kolem nás pomalu projeli, jen aby si nás prohlédli. Jiní z toho samého důvodu i zastavili, ale když se k minibusu nahrnuli naši spolucestující, rychle zase odjeli. Nemám ponětí jak dlouho jsme čekali, ale nakonec nám jeden poloprázdný minibus zastavil a do Tabrízu jsme se dostali. Byli jsme však tolik unavení, že k dalšímu průzkumu Tabrízu jsme se už ani nedostali.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí